Hlavní navigace

Úpadek a pád Intelu, aneb Když náročnost vývoje a výroby přesáhne možnosti jedné firmy

5. 8. 2022
Doba čtení: 20 minut

Sdílet

 Autor: AMD (Lisa Su), neznámý (Ne, raději knihu), David Ježek (CPU a celková montáž)
V každém oboru lidské činnosti dříve či později začne ubývat výrobců schopných držet krok se špičkou vývoje. V posledních letech není zářnějšího příkladu, který to ilustruje, než je zoufalé trápení společnosti Intel.

Následující text komentuje dění posledních let optikou externího pozorovatele, který nemá v rukou ni žádnou analytickou studii provedenou týmem renomovaných expertů, ni křišťálovou kouli. Jako takový jej prosím berte.

Známe ale tento jev z minulých dekád z mnoha příkladů, kterých by tu šly vypsat desítky, ale dovolte mi omezit se na pár ilustračních. Když IBM vyrobila první pevný disk, byla prostě první. Jediná. Jenže technologicky nešlo dnešní optikou o až tak sofistikovanou věc, pevné disky mohl vyrábět prakticky kdokoli, kdo „dokázal na vesnici vedle kravína postavit aspoň trochu slušnější fabriku“. A tak jsme tu nakonec měli spousty výrobců pevných disků, kteří se řadili mezi spolehlivé firmy držící se tempa vývoje této technologie.

Postupem doby jak stále rychleji rostla hustota záznamu na plotnách a bylo potřeba stále lepších magnetických materiálů, aby se následně koncem 90. let aplikovala GMR, jich začalo ubývat zhruba stejným tempem, jako přibývalo komplexnosti elektroniky disků. Pak přišel kolmý záznam na plotny, to zhruba kolem 1TB hranice, a výrobců zase ubylo (myšleno výrobců disků, kterým často plotny dodávají jiní výrobci jako Showa Denko). Hustota dále rostla, přišel šindelový záznam, přišlo víceúrovňové vystavování hlaviček, přišlo helium a s ním vyšší počet ploten, přišel (přichází) „energeticky podpořený“ magnetický záznam (HAMR, TAMR, MAMR, říkejme tomu jakkoli) a na trhu máme prakticky dva-tři výrobce. Western Digital pohltil před lety firmu HGST, Seagate zase Samsungovu HDD divizi a aby nebyl na trhu duopol, máme tu ještě Toshibu. Z desítek firem to je prakticky vše. Tytam jsou známé řady disků přelomu století jako Quantum Fireball či Maxtor Maxline Plus a samozřejmě legendární disky IBM Deskstar.

Obor HDD se stal příliš komplexním a složitým na R&D, aby se udrželo více firem na trhu s daným stropem počtů prodaných kusů. Nebo jinak: aby se firma udržela a byla schopna financovat vývoj next-gen produktů, musí jich prodávat z celkového objemu trhu stále víc. Někdo musel prohrát, někdo musel z kola ven. Tu to byl Quantum, tu Maxtor.

Mohu-li na chvíli v příkladech odbočit mimo IT, tak dobře totéž ilustruje letectví. Od chvíle, kdy se bratři Wrightové vznesli k obloze, uplynulo už skoro 120 let. Před 100 lety bylo možné počítat výrobce letadel v desítkách, ostatně skoro každý zručnější inženýr si mohl své letadlo „vyrobit sám ve stodole“. I Československo se po jistou dobu drželo na technologické špičce, a to jak v dopravních letounech, tak ve vojenských stíhačkách. Ale s rostoucí technologickou, vědeckou i finanční náročností se tento obor stával příliš nákladným na naše poměry, přerostl nám přes hlavu.

Nakonec tak dnes žijeme ve světě, kdy dopravní letouny vyrábí prakticky dva výrobci (Airbus a Boeing), pár dalších jim tu lépe, tu hůře sekunduje na svých trzích (různé čínské stroje, případně ruská produkce, kterou skoro nikdo ve světě nekupuje nezávisle na současném dění na Ukrajině a Rusové sami často létají spíš na západních strojích).

Ve vojenských stíhačkách a dalších strojích tohoto typu je to také velmi výběrový klub. Budeme-li se bavit na úrovni strojů 4,5. – 5. generace, pak i v USA ubyla v posledních dekádách konkurence a dávno už se soutěží jen jeden vítězný stroj pro USAF. Prakticky tu máme jen dobíhající projekt F-18 (jakkoli průběžně modernizovaný) a aktuálně stále mírným závojem tajemství zahalenou F-22 (která se neexportuje, už nevyrábí, ale prodělává průběžné aktualizace hw i sw) – F-22 vzlétl 1997 a USA jich provozují necelých 200. A nesmíme opomenout jeho jednomotorovou „scale-down“ alternativu dostupnou i partnerům, tedy F-35, která nakonec, zdá se, bude po světě létat v tisícovkách kusů (v nenámořní verzi samozřejmě).

Co má Evropa? Nic technologicky konkurenceschopného páté generaci, francouzský Rafale je o půl generace zpět, podobně na tom je Eurofighter Typhoon (první let 1994) či Gripen (první let 1988) – se skřípěním zubů je posaďme na úroveň F-18. Toť v zásadě vše.

Co má v páté generaci Rusko? Kromě pár marketingových projektů (Suchoj Su-57 v jednotkách kusů), které víceméně reálně nelétají (krom májové přehlídky nad Rudým náměstím) jde o upgrady ještě sovětských designů. Rusko to zas tolik nepotřebuje, neb jak pravil již Nikita Chruščov, rakety vyrábí jak párky na běžícím pásu, nemluvě o faktoru jaderného zastrašování. Ale to odbočuji, pointa se týká páté generace multirole fighterů, ne vojenské strategie (které beztak rozumím jako koza diferenciálním rovnicím).

Co má v páté generaci Čína? Kromě kopií či očividných inspirací u ruských či amerických strojů sice má něco podobného americkým strojům páté generace (např. Chengdu J-20), ale opět nevíme přesné hodnoty a parametry. Nikdy tyto stroje neprošly ostrým nasazením proti rovnocennému protivníkovi (a doufejme, že nad Tchaj-wanem se tak nestane), nikdy nezávodily se západními stroji na akcích. U Číny si člověk ale nemůže být jist, za 10 let může být vše jinak.

Tak či onak ale pro zbytek tohoto desetiletí dokážeme technologicky odpovídající stroje spočítat na prstech dvou rukou. Saab už vývoj next-gen letounu řeší účastí v projektu Tempest pod křídly BAE (vzniklý stroj by měl kolem 2035 nahradit právě Eurofighter Typhoon).

Poznámka: nerad bych zde příliš odbočoval k tématu, zdali je s ohledem na chování Ruské Federace od 23. února 2014, resp. zejména od 24. února 2022 vhodnější spíše více Gripenů, nebo méně F-35. Jedna věc je vojenské hledisko, druhá ekonomické, třetí politické. Kdo chce, nechť zavítá třeba k Marianu Kechlibarovi (článek a dodatek). Já pouze chtěl na těchto příkladech ilustrovat obecný trend lidské civilizace: ve většině oborů natolik roste či vzrostla komplexnost věcí, že je nad síly většiny zemí v těchto oborech realizovat další vývoj a výrobu. U letounů páté generace to očividně platí pro Rusko (nemá prakticky nic a když už, tak se to bojí nasadit, protože je to příliš drahé). Totéž Čína. Samotné státy na to nemají peníze, případně nemají dostatek vědeckých kapacit té nejvyšší kvality. Platí to pro auta, letadla i počítačové čipy. U stíhačů páté generace je jediná výjimka, a to USA, což má své komplexní důvody. U výroby čipů je to jediná firma, což má opět své komplexní důvody, ke kterým se dnes dostaneme.

Intel versus TSMC

Výše popsaný princip je klíčem toho, proč je Intel v Krizi (to velké K je zde záměrně). On je v ní totiž už více než 10 let, jen to nebylo hned na první dobrou vidět.

Jeho krize se začala psát s přechodem na FinFET tranzistory, kde svou zvolenou cestou dokázal jakž-takž držet potřebné tempo vývoje. Vzpomeňme, že v době, kdy dávno Intel velkoobjemově vyráběl 22nm FinFET velké x86 procesory, TSMC se trápila s nepovedeným 20nm planárním procesem, aby jej pak upravila do 16nm FinFET podoby a konečně začala stoupat ke své dnešní slávě. Od doby, kdy Intel byl neporazitelná špička a TSMC se „v tom plácala“, uběhlo zhruba 10 let.

O několik let později po těchto událostech Intelu ujel vlak s nasazením EUV litografie. Intelu se soudě dle rozličných indicií posledních let až tolik nepovedl 14nm FinFET proces, který je volně řečeno vylepšenou odvozeninou původního 22nm. Následný 10nm proces už byl a stále je vyloženě kardinálním průšvihem. Jakoby měl Intel něco fundamentálně špatného ve FinFET technologii od počátků, ale s každým dalším zmenšením tranzistorů se ta chyba projevovala víc.

Může to mít ale také i jiné zdůvodnění. Teď napíšu něco šíleného: Intel je příliš malý. Ve výrobě čipů žily jeho továrny a pro ně probíhající R&D víceméně jen z jeho vlastních zakázek, a to je pro sub-7nm / EUV / GAAFET technologii prostě málo. Intel navíc ztratil postupem let potřebný drajv, zatímco TSMC jela dál s cihlou na plynovém pedálu. Ale ani ona si nevystačí sama (více za chvíli).

Můj osobní seznam oblastí, kde všude Intelu ujel vlak, tedy příčin jeho současných potíží:

  • Výrobní technologie – Intel má velké zpoždění s EUV a jeho adaptací do výroby. Vzhledem k tomu, že i s EUV se už používá multi-patterning (aby se obešly limity), jde o problém poměrně závažný a vidíme to s každou generací vyrobených čipů od doby, kdy kvůli úspěchu AMD musel v desktopech navýšit počet jader nad 4. Tedy od generace Coffee Lake z konce roku 2017, např. Core i7–8700 s 6×CPU / 12×HT. Do té doby byl jeho horší výrobní proces ještě dostatečně dobrý pro dané produkty.
  • Objemy waferů – šestijádrové procesory jsou minimálně o polovinu větší než čtyřjádrové, takže Intel s přechodem najednou přišel o desítky procent kusů čipů – nových šestijader lezlo z továren méně a měly logicky na větší ploše více defektů. Pak přišla osmijádra (např. Core i9–9900 z jara 2019) a problém se ještě prohloubil, protože vše bylo stále vyráběno 14nm procesem.
  • Ukrutně nepovedený nástup 10nm procesu – stále ještě nevíme, co fundamentálně špatného udělali vědci Intelu při návrhu 10nm procesu, ale faktem je, že přišel o mnoho let později a v mnohem horší než projektované kvalitě. S důsledky tohoto se Intel dodnes nevyrovnal, neb v současné době vyrábí své nejlepší procesory procesem Intel 7, což je vylepšená varianta 10nm procesu. Jedním slovem je to katastrofa, kterou se (už) nedaří dobře kompenzovat jinými věcmi (např. zvyšováním efektivity CPU architektur).
  • Spectre, Meltdown, …, … Retbleed a spol. – do toho v létě roku 2017 dostal Intel další ránu pěstí do již tak zbité tváře (veřejně o tom více od ledna 2018 a rozhodně věci neprospěl způsob komunikace Intelu). Když sečteme všechny chyby v CPU, které musí kompenzovat buď aktualizace mikrokódu, nebo jádro operačních systémů, tak v součtu to vypadá, že již tak ne-úplně-dobře konkurenceschopné procesory Intelu navíc přichází o menší desítky procent výkonu na těchto opravách, nemluvě o propadu, který způsobí případné vypnutí Hyper-Threadingu. Tento problém je pro existující produkty prakticky neřešitelný, nejbližší budoucí architektury Intelu také neřeší vše (už jsou hotovy) a i kdyby řešily všechno včetně Retbleedu, tak na 99,999 % se do roka a do dne dočkáme dalšího typu útoku. A pak dalšího a pak dalšího a …
  • Usnutí na vavřínech a značně podfinancovaný výzkum a vývoj – na věc se dá dívat dvěma způsoby. Kolem let od ohlášení 10nm procesu zhruba do roku 2020 jsem se spíše přikláněl variantě, že Intel usnul na vavřínech. Myslel si, s ohledem na nekvalitní procesory AMD, že vystačí se čtyřjádry ještě hodně dlouho. Nestalo se tak, přišly osmijádrové Ryzeny (a během pár let smetly Intel), přišly nejprve 16jádrové, později až 64jádrové Threadrippery (a doslova zašlapaly v prach platformu Intel HEDT), přišla jejich serverová varianta EPYC a začala krást Intelu serverový segment. Ano, Intel zjevně podfinancoval a nezajistil dostatečně vědeckými kapacitami vývoj 10nm a následných procesů. Stal se obětí své vlastní víry ve vlastní výrobní technologie – jaká by to byla před 10 lety ostuda, kdyby začal vyjednávat s TSMC o výrobě svých CPU, když si sám skvěle vyráběl 32nm tock technologií procesory Sandy Bridge a právě uváděl na trh první 22nm FinFET produkty Ivy Bridge! Jistě tam bude právě ona nemalá míra špatného vyhodnocení vývoje konkurenčních firem (v čele s TSMC). Ale co když svoji roli hraje i právě onen stíhačkový fenomén? Investice by zkrátka byly na Intel v dané době už příliš velké a neprošly by přes správní radu? Jak akcionářům zvyklým na pravidelné vysoké dividendy vysvětlit, že „letos nebudou, protože musíme dát XY miliard do továren, aby nám za 5 let neujel vlak, když jsme dnes suverénně nejlepší na světě“? Dnes, kdy Intel investuje desítky miliard dolarů do výrobních kapacit a vývoje procesů, je snadné být po bitvě generálem. V situaci, kdy AMD měla mizerné Bulldozery a TSMC byla oproti Intelu ve viditelném skluzu a ani žádná velká x86 CPU ještě nevyráběla, by takovou investici prostě vedení firmy neprosadilo.

  • Larrabee, Optane – Intel také utopil nemalé miliardy dolarů na zcela ztrátových projektech, které buď byly vzdušné zámky, nebo je levnější obecná konkurence dohnala a předehnala. V létě roku 2008 se na AnandTechu objevil obsáhlý článek o revoluční architektuře Intel Larrabee. Následoval obrovský hype, kterak Intel změní svět GPU za pomoci mnohojádrového x86 procesoru, na kterém veškeré grafické věci poběží softwarově a vše bude úžasně rychlé a flexibilní. Najali spoustu schopných lidí, třeba Michaela Abrashe. I já jsem se tehdy chytil na lep a téma zpracoval do článku, byť jsem v závěrečné sekci Co se může podělat? psal o výtěžnosti výroby, problematice ovladačů či dohánění skluzu v podpoře enginů/herních studií – o těchto věcech si povíme za chvíli znovu u velkých Intel GPU. Druhým projektem byly revoluční nevolatilní paměti 3DXPoint, společné dítko s Micronem. Dnes víme, že ceny byly šílené, sám Intel to s 3DXPoint začal balit vlastně záhy po uvedení na trh, neb se ukázalo, že rapidně pokračující vývoj NAND flash prostě tuhle revoluční věc pošle do důchodu velmi rychle a pak ji předběhne mílovými kroky. Tak se také stalo, dnes tu máme levná TLC a QLC SSD obrovských kapacit a 3DXPoint je po smrti.
  • Ztráta Apple – v součtu všech těchto věcí musela Intel velmi bolet ztráta Applu. Byl to po léta vynikající zdroj příjmů, nicméně dnes už víme, že po většinu doby byl Apple s procesory Intel spíše nespokojen, ale neměl jinou možnost. Tu našel až s vytvořením vlastního CPU týmu pro iPhony, kdy se ukázalo, že je schopen nabráním vědeckých sil konkurovat svým „procesoro-dárcům“. Nakonec si vyvinul vlastní ARM čipy a nechává si je vyrábět na nejlepších linkách světa, tedy u TSMC. Obávám se, že přes všechna zbožná přání zbožného Pata Gelsingera se na tomto už nic nezmění, Intel definitivně ztratil Apple jako CPU zákazníka.

  • Velká GPU – největší průšvih Intelu posledních let nakonec. Po fiasku jménem Larrabee / 45nm Knights Ferry / 22nm Knights Corner / 14nm Knights Landing by člověk očekával, že Intel si přizná, že na GPU prostě nemá – minimálně byla toto indicie pro softwarovou stránku věci. Ale firma to zkrátka zkusila ještě jednou, protože si prostě nemůže nechat ujet vlak HPC / GPGPU segmentu, který opanuje zejména Nvidia. Ano, Intel to u Larrabee zkusil změnou paradigmatu, neb myšlenka nahrazení de facto nepřesné rasterizace dokonalým renderováním her pomocí raytracingu se neustále vrací, ale jak Larrabee, tak různá dema na firemních CPU ukázala: tohle prostě nelze softwarově utáhnout v dostatečné kvalitě. Tomu je ale konec, přišla Nvidia s prvními GeForce RTX, kde umí přijatelně slušně kombinovat rasterizaci s raytracingem a tak Intelu nezbylo nic jiného: přetáhl z AMD tehdejšího GPU šéfa Raju Koduriho (a další lidi odjinud) a pověřil ho sestavením týmu a vývojem velkých Intel GPU. Nyní o několik let později už víme, že se rýsuje další průšvih. Vlastně to vypadá na mega-průšvih. Zdá se, že Intel GPU jsou pomalejší, energeticky hladovější a z hlediska kvality renderingu a zejména ovladačů výrazně horší než konkurenční produkty. Navíc ještě nejsou na trhu, ač tu už rok měly být. Intel prošvihl vhodný moment COVIDového nedostatku GPU a ani dnes nemá produkt, který by mohl byť jakýmkoli parametrem konkurovat AMD či Nvidii. Už se objevují informace, že celý GPU projekt bude skrečován, což jistě bude otázka miliard dolarů, které opět „zahučí do kanálu“. Má to jednoduchý důvod: dnešní herní enginy, postupy, API jsou velmi, velmi, VELMI komplexní, pryč jsou doby pevně daných postupů z éry DirectX 5.0, dnešní shaderová / post-shaderová / raytracingová doba je nemilosrdná: hry jsou PLNÉ chyb a ty opravují v AMD a Nvidii ve svých ovladačích. Dělají to už čtvrt století, mají v tom obrovské know-how pro stovky enginů, desítky verzí API a desítky tisíc her a toto prostě Intel nemůže nijak dohnat. Je to naprosto nemožné. Dodnes si pamatuji, když mi dorazila na test nějaká next-gen karta typu Radeon, která se měla objevit v prodeji za týden-dva, nezřídka člověk během toho týdne dělal testy i třikrát, neboť redaktorům průběžně přicházely nové verze firmwarů a ovladačů, které řešily na poslední chvíli nalezené chyby v konkrétních hrách, které AMD musela kompenzovat ve svém softwaru. Bez tohoto prostě nelze herní GPU byznys provozovat a toto je to, co Intel naprosto podcenil.

Intel za poslední lehce přes jednu dekádu zkrátka nasekal velké množství strašlivě drahých chyb a další už si dovolit nemůže. Jeho spolehlivá továrna na peníze skončila, bylo některými prorokováno už někdy kolem AMD Zenu 2. Intel je ve ztrátě, AMD nadále posiluje v serverech, desktopech i noteboocích, v telefonech to s Atomy nevyšlo a ani na trhu GPU Intel neudělá slávu. Vykazuje všechny příznaky firmy jednající zbrkle, bez dostatečných kontrol, protože se snaží dostihnout konkurenci utíkající mu prakticky ve všech oblastech.

Navíc čínská SMIC úspěšně obšlehla 7nm FinFET proces TSMC (přetažením klíčového vědce z TSMC s jeho desítkami špičkových spolupracovníků) a jediné, co ji brzdí v rozletu s EUV, je ban na EUV stroje, který prosadily USA a nyní se jej snaží rozšířit i na imersní DUV litografii (se kterou TSMC na 7nm procesu začínala a dodnes úspěšně ve velkém vyrábí). Všimněte si: ani obrovsky ekonomicky výkonná Čína s téměř miliardou a půl obyvatel a milióny vědců z oboru není schopna ufinancovat a vyvinout potřebnou technologii. O to víc musí Čínu štvát, že do zásobárny plně funkčních EUV skenerů a kompletních výrobních linek i pro 5nm EUV to má vzdušnou čarou jen asi 170 km.

Současné rozložení IT světa, jeho komplexnost a finanční náročnost je prostě nad síly Intelu. Intel je v pozici České republiky jako výrobce stíhacích letounů, který si možná teoreticky mohl dovolit vyvinout vlastní proudové stíhače první či možná tak trochu druhé generace, se skřípěním zubů snad i třetí generace – ale nestalo se tak, museli jsme potupně přebírat sovětské stroje, zatímco z vývoje českých letounů jako L-29 sovětský poradce posílal know-how přímo do Jakovlevovy kanceláře. Ale i kdyby tomu tak nebylo, rozhodně by nebylo v silách naší země dosáhnout na 4. či 5. generaci. Dokazuje to Švédsko, které končí na Gripenech, dokazuje to i Francie, která se také sama za Rafale nedostala.

Pat Gelsinger to v Intelu už nezachrání (za 3 a půl roku jej čeká nucený odchod z pozice CEO kvůli dosažení věku 65 let, byť si osobně myslím, že pokud Intel z té hrobníkovy lopaty přeci jen začne stahovat, mohlo by se změnit toto firemní pravidlo).

Intel ale dle mého soudu spíše čeká postupný pokles do pozice, ve které je dnes IBM: silný stabilní hráč na trhu, ale už neudávající tón, byť R&D poběží dál a bude třeba generovat patenty. Je příliš velké sousto i pro obří Intel vyvíjet dál vlastní výrobní technologie jen sám pro sebe. I proto přišel program Foundry Services, v rámci kterého bude Intel vyrábět i pro jiné, jak to dělá TSMC.

Intel zaspal v klidných kostnatých dobách, podobně jako IBM. Ta kdysi vládla počítačovému světu a zdálo se, že je neporazitelná. Pak přišel Apple, Microsoft, Linux (a samozřejmě spousta dalšího). Malé dravé projekty, které smetly velkou modrou z jejího výsadního postavení. Stejné ukolébání málem smetlo Apple, ale Steve Jobs byl opravdu vizionář a dokázal jej po roce 1997 vytáhnout hrobníkovi z lopaty. Nestalo se tak ale tím, že by dělal stejné věci jako konkurence, jen o 10 % lépe. Stalo se tak tím, že stvořil zcela nové trhy – iPod, iTunes, iPhone, iPad atd. Intel žádný takový trh nedokázal vytvořit (raytracing mu nevyšel a pak mu jej „čmajzla“ Nvidia a beztak by to nestačilo), protože ve firmě nemají ani dílčí podíl na rozhodování vizionáři ochotní riskovat. Je to už příliš velká konzervativní korporace, která se bojí riskovat a tak už asi navždy bude na daných trzích až druhá. Je to obrovská prohra pro firmu, která kdysi udávala tón technologického světa.

Microsoft jako bývalý budoucí adept na stejné zapomnění

Ještě před 4. únorem 2014 bych jako největší tip na mega-korporaci, která jednoho dne zmizí z výsluní, jmenoval Microsoft. Firmu, jejíž relevance na IT trhu došla do bodu, že raději svůj nejnovější OS Windows 10 rozdával lidem zdarma.

Toho památného dne ale převzal vládu ve firmě Satya Nadella, prohlásil, že Microsoft miluje Linux a akcelerovaly kladné změny v této korporaci. V jiném vesmíru si Microsoft dál hraje na svém písečku Windows + Office a pomalu směřuje do irelevance. V tom našem používá otevřené standardy, podílí se na vývoji Linuxu, masivně investuje do „propojovací technologie“ WSL (Windows Subsystem for Linux) a celkově směřuje – tvrdím to už hodně přes 10 let – k tomu, že Windows budou jednoho dne systémem postaveným na Linuxovém jádru. Stane se tak toho dne, kdy si budeme moci říci, že vývoj jádra OS už je natolik velký, komplexní a složitý proces, že není ani v silách Microsoftu jej ufinancovat sám pro sebe. Dne, kdy se Microsoft jako výrobce OS dostane do pozice České republiky jako výrobce stíhacích letounů.

Zkrátka a dobře: budoucnost světa nemůže být jiná než celosvětová. Spojené státy americké prostě potřebují prodat stovky a stovky F-35 svým důvěryhodným partnerům, protože jinak by nebyly schopny vývoj jen samy pro sebe zaplatit. I Rusové cpali své běžné Suchoje do Indie a next-gen strojů jako Su-57 mají jen pár kusů. Čína žije jen z toho, že milióny lidí tam žijí jak ve středověku, ne-li hůře (kdo nevěří, přečte si Tomáše Etzlera). Evropa se chtě-nechtě sjednocuje, ostatně jako se Francouzi a Britové sjednotili na projektu Concorde, byť ani není jisté, jestli jí to bude stačit, když prakticky všechny evropské země NATO už kupují F-35.

Nikdo na světě není schopen sám pro sebe ufinancovat vývoj EUV procesů a výroby FinFET či nově GAAFET tranzistorů EUV procesy. Ani tak velký výrobce jako Intel, který prodává ohromné množství čipů, už do jejich ceny nedokáže rozpustit potřebné náklady na R&D a musí otevřít své továrny světu.

TSMC zvolila nejlepší obchodní strategii pro danou dobu: sama si nic nevyrábí, ale vyvíjí nejlepší výrobní procesy pro firmy bez vlastních továren. AMD rozhodla správně, když oddělila výrobní divizi do společnosti GlobalFoundries a zbavila se tohoto kamene. Samozřejmě pokud se P.R.C. rozhodne opravdu prosadit politiku jedné Číny, pak by to mohl být problém.

Avšak ani TSMC není sama schopna vyvíjet in-house potřebné technologie. EUV skenery umí jen a pouze ASML, která je prodává i dalším firmám. Do EUV skenerů jsou zase potřeba optické systémy od ZEISSe, který též prodává i dalším firmám. Navíc je TSMC evidentní zásobárnou vědeckých a inženýrských talentů, kteří poté i se západním know-how přejdou do komunistické Číny a její SMIC. Celosvětová výroba čipů stojící na pár továrnách na malém ostrově 150km od Číny, která jej považuje za svou součást, je vskutku nebezpečně vratký domeček z karet. Buďme rádi za každou jakkoli nekonkurenceschopnou výrobní linku stojící na polokouli západní.

Zkrátka platí horní limit toho, co může jedna firma či země utáhnout sama. Žádná země na světě není schopna sama ufinancovat vývoj, ověřování a výrobu „technologií pro 22. století“ a musí se chtě-nechtě spojit, ať už jde třeba o projekt JWST, nebo projekt ITER, nebo projekt ISS.

Intel dosáhl této meze zhruba před 10 lety, jen si to pár let nepřipouštěl, pár let s tím bojoval a loni konečně před realitou kapituloval, spustil program Foundry Services, nasypal miliardy USD do TSMC a uvidíme, jak dlouho se ještě bude trápit se vlastními výrobními procesy, kterým staví nové továrny za další desítky miliard USD.

Zkusme skončit trochu sluníčkověji (ač si jako autor uvědomuji, že právě píšu odstavec plný utopických snů): Otázkou pro vzdálenější budoucnost je ještě něco zcela jiného. Zatím žijeme ve světě, jehož chod dirigují kapitalistická pravidla. Kdo urve nějakou konkurenční výhodu, vydělá víc peněz, může víc investovat či koupit nějakou rostoucí konkurenci atd. Vlastně tu máme XY subjektů v každé oblasti, které vzájemně soupeří. Toto soupeření je tahounem vývoje. A toto soupeření postupně roste ve všech lidských oblastech. Přibývá subjektů, přibývá testů, přibývá spotřeby surovin.

Tam, kde SpaceX vyvinula raketu, kterou mohli létat všichni, Blue Origin si vyvinula svou vlastní a tím spotřebovala ohromné množství zdrojů, času a zejména ukousla nemalý kousek ze zbývajícího objemu emisí, které tahle planeta zvládne, než dojde na onen pověstný tipping point, po kterém se proces globálních změn klimatu k horšímu stane nevratným. Mnozí už tvrdí, že jsme na něj došli, jen to má nějakých 20 let setrvačnost, než se to projeví. A ne, pravidelné požáry v Kalifornii, 50°C vedra v Pákistánu a hořící České Švýcarsko to nejsou, tady jde spíše o oceány, plankton, Indonésii a další továrny na kyslík, které na téhle planetě melou z posledního. Nechci si tu hrát na zelenou agitku, ale faktem je, že kdyby všichni spojili síly, došli bychom dál.

Takhle jen sledujeme v přímém přenosu telenovelu Ústup Intelu do pozice druhořadé firmy, který je naším nejmenším civilizačním problémem, pokud jde pro běžného smrtelníka vůbec o nějaký problém. Uvidíme, jaká překvapení si scénáristé připraví v dalších dílech. Intel byl světová stálice, u které se dalo spolehnout na její hodnotu. A nemyslím jen tu akciovou, ale i morální. Bohužel svět překročil hranici jeho možností a tak možná bude mít lidstvo za 10 či více let zase o jednoho bleeding-edge výrobce čipů méně. Snad jedině tu skotskou whisky umí pořád hromada výrobců, kteří ji budou pálit i den po konci světa…

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Příznivec open-source rád píšící i o ne-IT tématech. Odpůrce softwarových patentů a omezování občanských svobod ve prospěch korporací.