Hlavní navigace

Zafukování optiky do mikrotrubiček: kilometry kabelu v proudu vzduchu

Petr Krčmář

Optický kabel je možné pokládat do země nebo vést různými cestami v objektech. Věděli jste, že je možné ho také dodatečně zafukovat do připravených trubek? Přečtěte si reportáž z jedné takové akce.

Doba čtení: 9 minut

Optické kabely nemusejí být napevno nainstalovány do budov či zakopány do hlíny. Je možné je dodatečně podle požadavků zafukovat do připravených HDPE trubek či do menších mikrotrubiček. Na praktickou ukázku takové akce jsme byli pozváni do businessového komplexu v pražských Jinonicích, kde se zaváděl nový opticky kabel mezi dvěma budovami.

Budovy sice stojí nad zemí odděleně, ale spojuje je podzemní část, jejíž součástí je také garáž. Právě tudy jsou pod stropem natažené mikrotrubičky, kterými je možné dodatečně protahovat optiku. Před jednou z budov stojí mobilní kompresor, ze kterého vede do garáže tlaková hadice. Jen tak poznáte, že se pod zemí právě něco připravuje. Před vchodem nás přivítá Roman Korolevyč, B2B presales and implementation manager UPC pro Česko a Slovensko. Právě UPC Business tu dnes instaluje nový kabel pro svého zákazníka, instalaci však provádí dodavatelská společnost Sitel.

Spletí chodeb procházíme zázemím obrovské budovy, až přicházíme do malé místnosti, kde stojí několik racků, pod stropem se klene kabeláž a ze zdi vystupují trubky s podzemním vedením. Dnes budeme zafukovat optický kabel do mikrotrubičky, která vede uvnitř budovy. Celkem je to asi 360 metrů, touhle technologií je možné kabely natahovat až na dva kilometry, vysvětluje nám zástupce UPC Business. Pokud jsou potřeba delší vzdálenosti, je možné trubičku na trase přerušit, dostat se ke kabelu a odtud posouvat dále. Můžete se tak dostat na spoustu kilometrů nepřerušeného kabelu, přerušujete jen trasu, dodává.

Základní trubka, kterou se kabely vedou, má průměr 40 mm. Kvůli úspoře místa se dnes ještě dovnitř dávají mikrotrubičky o různých průměrech. Buď se tam vkládají dodatečně nebo takto upravené vedení dodává přímo výrobce. Typické uložení je pět 10mm trubiček, deset 7mm nebo kombinace tři 10mm a čtyři 7mm. Trubičky se pak mohou odbočit v různých vzdálenostech a je pak do nich možné dodatečně zafouknout požadovaný kabel, vysvětluje nám důvody Korolevyč.

Kabel zatím odpočívá na velkém bubnu uprostřed chodby, na pohled se neliší od obyčejného koaxiálního kabelu, uvnitř je ale něco úplně jiného. Tenhle konkrétní obsahuje osm dalších trubiček a v každé dvanáct vláken. Technologie pořád postupuje neuvěřitelně rychle kupředu, říká náš průvodce a dodává, že největší část průměru kabelu tvoří pevné plastové jádro, které brání zlomení vláken okolo sebe.

Příprava technologie

Kolem nás se to hemží lidmi, jsou tu dvě různé party: odborníci na instalaci kabelů a pak optici, kteří se pak budou zabývat oběma konci položeného vedení. Nejdřív se ale kabel musí dostat na své místo, k čemuž slouží speciální zařízení, které jednak kabel posouvá, ale zároveň fouká do mikrotrubičky. To zajistí volnější pohyb uvnitř proudu vzduchu. Tohle umožňuje srážet vlhkost ze vzduchu a tady je olej, vysvětluje nám jeden z techniků princip přístroje. Mazací olej musí zůstat uvnitř přístroje a nesmí se dostat ke kabelu samotnému.

Použit není možné libovolný kompresor, ale ten musí dodávat tlak až 12 atmosfér a zároveň musí dávat velký objem vzduchu. Vzduch nesmí být teplý, jinak by v trubce kondenzovala voda. Ta pak posuv kabelu brzdí, takže jí tam nesmí být moc. Přestože to na první pohled vypadá jednoduše, je potřeba mít pro zafukování na velkou vzdálenost poměrně kvalitní vybavení. S menším kompresorem se to dělat nedá, leda na pár desítek metrů.

Samotné zařízení pro zafukování kabelu je možné rozebrat na dvě poloviny, aby bylo možné ho nasadit v libovolném místě vedení na nepřerušený kabel. Přístroj pracuje čistě na stlačený vzduch, regulovat je možné tlak, rychlost pohybu a také sílu přítlaku koleček na kabel. Je na to potřeba cit a zkušenost, nedá se to vždycky dělat násilím, protože jinak se kabel začne kroutit a může se v mikrotrubičce zaseknout. Jedinou součástí poháněnou elektřinou je počítadlo, které měří délku kabelu. Začínáme na menším tlaku a musíme postupně přidávat, jak se délka kabelu v trubičce prodlužuje, dozvídáme se podrobnosti.

Technik nejprve nanáší na ústí mikrotrubičky lubrikant z malé plastové lahve. Pak už tam můžeme vložit kabel, který je zabroušený do špičky, říká technik. Ještě než celá akce začne, dohodne se skupina telefonem s kolegy na druhé straně – v „bode B“. Jsme na obou stranách a hlídáme průchod kabelu. Někdy je to dost složité, v podobných budovách je často problém se signálem, takže se naběháme, směje se další kolega v montérkách.

Poté už kolegové z bodu B zatelefonují, že je vše připraveno a je sundaná krytka na druhé straně. Jinak bychom foukali do tlaku a mohli bychom něco poškodit. Probíhá poslední domluva ohledně toho, kolik má zůstat volného kabelu na obou stranách a můžeme začít. Tak to můžeš pustit, jdeme na to, dává technik pokyn svému kolegovi, který otevírá přívod vzduchu.

Zafukování do mikrotrubičky

Vzduch začne nahlas syčet a my musíme zvýšit hlas, abychom se slyšeli. Začneme na pěti atmosférách, abychom zjistili, jestli nám to správně fouká, dozvídáme se na začátku operace. Z druhé strany nám musí potvrdit, že vedení není přerušené a můžeme začít posouvat. Pak už se spustí samotný posuv, kabel se začne odvíjet z bubnu a přes posunovací zařízení začne kabel nabírat a zafukovat do mikrotrubičky. Většinou je rychlost 40 až 50 metrů za minutu, vysvětluje nám technik.

Dozvídáme se, že podobným způsobem je možné zafukovat silnější optické kabely přímo od 40mm HDPE trubek, kam se jich vejde přibližně pět. Musíte tam mít víc prostoru. Když položíte chráničku rovnou vyrobenou s mikrotrubičkami, můžete jich tam mít sedm, protože trubka může být plně obsazená, říká nám během zafukování Jiří Černý ze společnosti Sitel, který osobně dorazil zkontrolovat celou akci. Jak daleko je možné vlákna zafukovat záleží na profilu trasy. Každá zatáčka tu vzdálenost zkracuje. V ideální situaci můžeme zavádět kabely až na šest kilometrů, ale to musíme už použít kaskádové zafukování na více místech. Kabel ale přerušovat nemusíme, dodává Černý.

Po chvíli pozorování práce techniků už jde posun ztuha a je potřeba pomoci rukama a kabel do přístroje zasouvat. Vidíte, že to není úplně automatizovaná činnost, je potřeba s tím nakládat rozumně a s citem, říká Černý. Podívejte se na videu, jak zafukování v praxi probíhá:

Po chvíli se posun vlákna zpomalí ještě více, až se nakonec zastaví. Zadrhli jsme se, ale jsme těsně před koncem. Kolegové se musí na druhé straně podívat, co se kde stalo, vysvětluje technik, když vypíná přívod vzduchu. Nakonec k záseku došlo jen osm metrů před cílem. Stačilo ale pod stropem v garáži mikrotrubičku otevřít a kabelu trochu ručně pomoci. Pak už se bez problémů kabel dofouknul a trasa se zase uzavřela spojkami.

V bodě B

Opouštíme bod A a procházíme zázemím a poté garážemi. Celou cestu nás provází pod stropem zavěšené drátěné žlaby, ve kterých sledujeme různě se větvící mikrotrubičky. Jednou z nich před malou chvílí absolvoval svou cestu náš optický kabel. Jsme v prostoru garáží, takže tady musí být nehořlavé trubičky, vysvětluje Černý. Klasické mikrotrubičky jsou z polyethylenu, který dobře hoří a navíc uvolňuje jedovaté plyny. Do vnitřních prostor se musí dávat materiály nešířící plamen a nevydávající plyny. Nevýhodou těchto protipožárních mikrotrubiček naopak je, že nejsou tak hladké a hůře se do nich zafukují kabely.

Přicházíme do cíle naší cesty, opět do jedné z technických místností. Tahle je o něco menší, ale vypadá velmi podobně. Na stole už tu leží několik metrů kabelu, který jsme už viděli. Přebírá si jej druhá parta, která má za úkol kabel zapojit do infrastruktury. K zakončení se používají obvykle zelené konektory E2000, pokud není kabel zakončen, tak se napojuje a ukládá do kazet uvnitř spojek. Těch existuje celá řada, například tady použitá spojka Tenio nebo třeba Raycomm, popisuje Jiří Černý.

Výběr spojky závisí na kapacitě kabelu, umístění spojky a podobně. Když se použijí spojky pro umístění do terénu, musí být stoprocentně vodotěsné. Dokonce musí vydržet i dlouhodobé ponoření do dvou metrů vody, ke kterému dochází například při záplavách, vysvětluje Pavel Černý, odborník na optické technologie ze společnosti Sitel. Ukazuje nám přitom obsah spojky, ve které je několik kazet pro umístění svařených vláken. Existují malé spojky pro 24 vláken, ale i pro tisíce vláken. Spojka může sloužit jen pro propojení kabelů, ale může být také odbočná a rozdělovat vlákna pro jednotlivé zákazníky.

Pro orientaci uvnitř různých trubek naplněných různými mikrotrubičkami a vlákny se používají barvy. Podle barevného značení je možné přesně najít konkrétní vlákno. Svou barvu má trubka, rozlišené jsou i mikrotrubičky a nakonec i menší trubičky v kabelu a pak jednotlivá vlákna. Při poruchách je potřeba najít konkrétní vlákno, takže je potřeba mít k dispozici přesnou dokumentaci toho, jak jsou na sebe jednotlivé barvy napojené.

Svařování vláken

Dvojice odborníků, kterým tu říkají optici, připravuje nářadí potřebné k napojení dvou optických kabelů. Toho nového tu leží na zemi spousta metrů. Vždycky musíme mít velkou rezervu, abychom mohli s kabelem manipulovat buď tady nebo v komoře v zemi, vysvětluje nám Pavel Černý. Metalické kabely se dají napojovat prakticky bez rezervy, u optiky to nejde. Minimálně potřebujeme metr a půl, ale to už je opravdu na hranici.

Běžně se proto nechávají rezervy i v délce několika desítek metrů. Takový kabel je dnes velmi levný, tenhle přibližně dvacet korun za metr. Je vždycky lepší, když si ho necháme hodně než kdyby nám potom chyběl. Pokud rezerva na některé trase dojde, musí se natahovat úplně nový kabel. Nejdražší je vždycky lidská práce, kabel nestojí skoro nic, popisuje Pavel Černý důvody toho, co by mohlo na první pohled vypadat jako plýtvání.

Technici začínají kabel rozebírat, dobře jim k tomu poslouží párací provázek, který je schován pod vnější ochrannou vrstvou kabelu. Tím se při vytahování rozřízne vnější plášť, vysvětlují nám. Poté se už odhalí vnitřní uspořádání kabelu, kde jsou vlákna dělena do dalších trubiček. Středem vede tahový prvek, bílá plastová tyč, která dovoluje bezpečně s kabelem manipulovat. Kousek musíme nechat koukat ven, abychom mohli kabel přichytit a zafixovat do spojky.

Poté je potřeba pomocí horkovzdušné pistole nahřát trubičky uvnitř, čímž dojde k jejich narovnání. Někdo to nedělá, ale my ano. Lépe se s tím pak pracuje, ale je to pár minut práce navíc. Uvnitř každé z osmi trubiček je pak ještě dvanáct barevně odlišených vláken v primární ochraně. Když trubičky narovnáme, lépe se nám pak z vláken stahují.

Pak je potřeba trubičku odstranit a vlákno po vláknu očistit, zalomit a svařit. K tomu se používají specializované svářečky v ceně několika set tisíc korun. Celý postup jsme vám krok za krokem ukazovali v samostatné fotogalerii:

Vlákna se pak opatrně uloží do zmíněných kazet, které jsou naskládané ve spojce. Ta se nakonec pevně uzavře. Nahoře je těsnění, které musí zůstat za všech okolností čisté. Jen tak zajistíte, že je spojka vodotěsná a vlákna jsou uvnitř v bezpečí. Tím končí cesta jednoho konce našeho kabelu. Později technici provedou stejné provaření i na druhé straně.

Optika ve velkých budovách

Optika je dnes běžnou součástí nově stavěných byznysových center. Jen po Praze jich máme připojených přes 80, úplně stejně jako tady. Dole je místnost operátorů, odkud vede struktura v rámci objektu. Dotáhneme tam optický kabel a můžeme poskytovat služby, říká Roman Korolevyč. Příprava je prováděna už v rámci stavby, protože je to ekonomičtější než instalovat vedení dodatečně.

V podobných objektech je dnes symetrické vysokorychlostní připojení považováno za standard. Provozovatelé mají v budovách své zákazníky a ti dnes chtějí světlo, teplo a dobré připojení k internetu, uzavírá Korolevyč při našem loučení. Optika je zafouknutá, data mohou začít proudit.

Našli jste v článku chybu?