Názor ke zprávičce Datovou schránku má 300 tisíc Čechů, pandemie jejich počet téměř zdvojnásobila od Filip Jirsák - Jiří Eischmann: Datové schránky mají několik zásadních problémů,...

Jiří Eischmann: Datové schránky mají několik zásadních problémů, které běžný uživatel nevidí. Jeden problém je, že je to (úplně nesmyslně) jedno centralizované řešení, čímž vlastně stát dává veškerou svou komunikaci do rukou soukromého subjektu. Navíc zasílané zprávy ani nemohou být šifrované, takže ten soukromý subjekt může vidět veškerou komunikaci státu se všemi. Tohle samozřejmě uživatelé nevidí, ale je to podle mne obrovské bezpečnostní riziko. A v tomhle si stojím za tím přirovnáním k Trabantu, který nemá žádné bezpečnostní prvky.

Další problém se týká právě fyzických osob. Tím, že datovou schránku nemají zdaleka všechny fyzické osoby, a tím, že jsou fyzické osoby identifikovány jen velmi přibližně, je problém zjistit, zda daná osoba má datovou schránku. Když vyhledávacích parametrů zadáte moc, je možné, že osobu nenajdete, i když datovou schránku má – např. proto, že si změnila příjmení nebo adresu trvalého pobytu a vy o tom ještě nevíte. Když použijete bezpečnější cestu vyhledávání s menším počtem údajů, někoho vám to najde – ale nemusí to být skutečný adresát, může to být jen shoda jmen. Jenže když v těch výsledcích vyhledávání nevidíte těch 30 osob s podobnými údaji, ale vidíte tam jenom jednu, která náhodou má datovou schránku, nenapadne vás, že možná ty údaje nesedí ne proto, že dotyčný nenahlásil nějakou změnu, ale proto, že je to někdo jiný. Takže úředníci neustále volí mezi rizikem neposlat někomu zprávu datovkou, i když ji má, a rizikem poslat to někomu jinému. Lépe jsou na tom úřady, které mají přístup do ROBu a mohou datovku osoby získat odsud, ale i tam nějakou dobu trvá, než tam ty údaje probublají.

Jinak vznik datových schránek reálně digitalizaci státu na několik let zastavil. Protože všechny projekty, které se chystaly, se zastavily, a všechny úřady se v digitalizaci zabývaly jenom tím, jak zvládnout datové schránky. Nejprve aby se na ně vůbec připojily, a pak aby procesy s používáním datových schránek alespoň nebyly náročnější, než dřívější papírové procesy. V měsících a letech po zavedení datových schránek bylo běžné dostat v rámci interní komunikace e-mail s naskenovanou přílohou na které se na titulní stránce vyjímalo razítko „přišlo datovou schránkou“. Zároveň pak byl několik let problém vybudovat novou komunikaci mezi úřady, protože v zákoně bylo, že úřady spolu mají komunikovat pomocí datových schránek. Takže byly různé pokusy řešit transakční komunikaci skrze datové schránky, a samozřejmě s tím byly jenom problémy.

Dále datové schránky jsou navržené na zasílání „naskenovaných papírů“. To ale není digitalizace. Součástí digitalizace podle mne je, že uživatel vyplní elektronický formulář a úředník dostane strukturovaná data. To je něco, k čemu musíte datové schránky v podstatě znásilnit. Zpočátku ani nešlo připravit datovou zprávu jménem uživatele. Takže uživatel vyplnil na webu formulář, stáhl si z něj vygenerované PDF na disk a to pak ručně musel odeslat datovou schránkou (včetně vyhledání, kam to má poslat). Pokud chtěl ten webový formulář odeslat data přímo z uživatelovi datové schránky, musel si od uživatele vyžádat jeho jméno a heslo, aby se jeho jménem do datové schránky přihlásil a zprávu odeslal. To bylo oficiální doporučení autorů datových schránek. Teprve po asi 5 letech přibyla odesílací brána, která umožňuje jinému systému vložit do schránky uživatele koncept, který pak uživatel schválí a odešle. (A i tohle řešení je dost kostrbaté a má dost nepříjemné UX.)

Takže z mého pohledu to není srovnání pěšky – Fabia – Superb, ale je to spíš tak, že jsme z vlaků tahaných parní lokomotivou přešli na Felicii, u které se po několika faceliftech podařilo docílit toho, že už tu trasu Brno–Praha často dává stejně rychle, jako ta parní lokomotiva. A zároveň efektivně brání spoustě vlastně základních věcí.