Trochu se tu míchají hrušky z jabkama.
Problémy nastávají, když si někdo myslí, že má patent na jedinou, tu "správnou" pravdu.
TAB, ještě na psacích strojích, sloužil k posunu na <b>uživatelem určené místo</b>, což ve výsledku odpovídalo nějakému počtu znaků. Často proměnlivému. Nebyl tedy nějaký speciální znak TAB, byla to <b>funkční klávesa</b> a její funkčnost byla ovlivnitelná uživatelem.
Do ASCII se TAB, tedy oba TABy, horizontal i vertical, dostaly především kvůli dálnopisu, jako řídící znaky pro ovládání zařízení. Bylo úsporné přenášet jeden znak s definovaným chováním, než X znaků mezery nebo odřádkování.V tu dobu to byla nejen klávesa, ale i znak, protože bylo třeba ho předat dalšímu zařízení.
Za časů osmibitů se TABy používaly také k posunu dopředu, nejen dozadu. Z těch dob má TAB svou ikonku šipky se zarážkami vlevo i vpravo.
V GUI ho dnes používáme k posunu kurzoru klávesnice na další prvek GUI, se shiftem na předchozí.
Použití ve WYSIWYG textových procesorech/editorech je dost podobné tomu co bývalo na psacích strojích, s tím rozdílem, že editory jako (LO writer) umí pracovat s různým chováním textu dle typu tabu. V tomhle případě, kdy si uživatel může pro každá blok textu, nebo i jeden řádek, definovat umístění a chování TABů mi přijde vyhovující. Rozhodně lepší než se v tomhle případě snažit TAB nahrazovat mezerami.
Zkrátka, jak se bude TAB chovat a jak bude používán je do značné míry volitelné. Není jedno použití které vládne všem. Aktuálně TAB používám v různých případech na cca 15 různých úkonů.
Co se psaní kódu týče.
Protože většinu kódu píši v Pythonu, přizpůsobil jsem se doporučení PEP8. TAB mi tedy vkládá 4 mezery.
Obzvláště v případě Pythonu a sdílení kódu s ostatními mi, ta trocha standardizace, přijde ohleduplná k ostatním.