Jezdí nám tu s vozíkem vystudovaný pedagog. Učit ho nebavilo a tady má za stejné peníze klidný žívot. A podobných je tu víc. Svoboda je jim ukradená a za penězma se nehoní. Mají na to dělat lepší práci, lépe placenou, čistší. Umí anglicky, umí s počítačem. Ale prostě nechtějí. Mají v životě jiné priority než kariéru a peníze. Na jednu stranu je to strašně romantické a tak nějak "lidsky správné". Na straně druhé je to cesta k průměrnosti a stereotypu. Je to opačný extrém k workoholismu a kariérismu. Je prakticky nemožné je k čemukoliv motivovat, ani na zvýšení platu neslyší. Funguje zapojit je do kolektivu, pořádat firemní akce typu nohejbal nebo pěší tůru na Praděd, protože mají poměrně silně vyvinuté sociální cítění a reagují na sociální rovinu pracovního vztahu.
A tohle je ta masa víceméně apatických lidí, kteří v tomto duchu vychovávají své děti.