Názor ke zprávičce Zyxel má pevně zabudované přihlašovací údaje ve 100 000 zařízeních od Miroslav Šilhavý - Zyxel kdysi dávno patřil k prestižním značkám, jeho...

Zyxel kdysi dávno patřil k prestižním značkám, jeho modem U-1496E byl fenomenální. V té době nepatřil, a ani se nesnažil patřit k low endu.

Poté prakticky zmizel a objevil se jako absolutní low end, těžící z dobrého jména. Inu, když se roky říkalo - chceš modem? Kup jedině ZyXEL; máš méně peněz? Kup U.S. Robotics. Nemáš peníze ani na něj? Kup co chceš, ale neočekávej nic; pak se nové výrobky lépe hrnou na trh, i když už nemají se jménem značky nic společného.

Pevně nastavený account v zařízení je diletantismus. Ukazuje to, jak hluboko klesla úroveň vývoje a kontroly ve firmě. To, že taková věc opustí vrátnici závodu, je nepředstavitelné; jako riziko by to dokázal identifikovat i student prvního ročníku informačních technologií. Z neznalosti inženýry v Zyxelu asi osočovat nemusíme. Na vině mohou být jedině procesy, které dávají absolutní přednost produkci před jakostí.

Smutné je, že neexistuje způsob, jak žádat náhradu škod. I během záruky by bylo sporné, jestli je to důvod k reklamaci - úřadům a soudům chybí jakýkoliv normativní rámec, podle čeho rozlišovat, co je (blbá) vlastnost a co je vada, zejména pokud výrobce nedeklaruje v této oblasti (bezpečnost) žádnou vlastnost výrobku. Kupujete modem / router, ale deklarace, že neobsahuje chybu a za ni se ručí, u takových výrobků nebývají. V ten moment začne být spor o tom "co je běžná praxe", a výrobci se podaří docela lehce prokázat, že taková hovadská řešení obsahuje víc výrobků na trhu - tak proč by nemohl i ten jejich? Po uplynutí záruky je pak už zhola nemožné domáhat se čehokoliv; u nás je dvouletá, ale ve světě je běžnější spíš šestiměsíční.

Je velké smůla našeho oboru, že neexistují žádné zákonné / normativní rámce pro posuzování požadavků na jakost; maximálně existují uskupení, obvykle financovaná samotnými výrobci, která navrhují standardy, které nejsou nijak závazné. S tím právo nedokáže dobře pracovat.

Aktuálně je jedinou cestou vzdělávat spotřebitele, že nemá očekávat jakoukoliv jakost výrobku či služby, pokud se mu k ní dodavatel / poskytovatel nezaváže, a také učit spotřebitele, že je nutné zvažovat rizika vůči garanci. Lidé slepě věří (neumějí kriticky myslet), že jim garance bez stanovené sankce nějak pomůže. Takže i v případech, že dodavatel něco "garantuje", obvykle je maximální kompenzací směšná sleva z toho, co spotřebitel zaplatil při pořízení nebo v aktuálním měsíci čerpání služby, obvykle okořeněné o maximum byrokratických překážek při vyřizování reklamace.

Nevzrušoval bych se takovými incidenty, jsou běžné a budou běžné dál, dokud se náš obor nerozhodne vyžadovat a přijímat odpovědnost.