Distribuce Arch Linux: repozitáře, balíčky, příprava instalace

Jaromír Vojtaj 10. 3. 2016

Minulý díl byl věnován pouze obecným informacím a výhodám či nevýhodám nasazení Archu. Dnes se zaměříme na repozitáře, balíčkovací systém, instalační média a přípravu instalace.

Minulý článek nám mohl trochu napovědět o tom, jestli je Arch vhodnou distribucí pro konkrétní účely a třeba i znalosti konkrétního či budoucího uživatele Linuxu. Pokud někdo došel k závěru, že by pro něj mohl být zajímavý či dokonce výhodný, měl by dostat další informace. Tyto informace ho pak mohou buď odradit nebo přimět k tomu, aby se problematice věnoval podrobněji a konkrétněji. V dnešním dílu proto přineseme další dávku zatím ještě trochu obecných poznatků. Každopádně se ale pomalu přiblížíme k podrobnému popisu instalace systému na virtuálním stroji. Abychom mohli vůbec uvažovat o nějaké instalaci, bylo by vhodné si předem rozmyslet a připravit několik věcí:

  1. nějaký plán, co vlastně chceme v systému mít a jaké na něj máme požadavky
  2. sehnat nějaké instalační médium, ze kterého se instalace fyzicky provede
  3. prostudovat dostupnou dokumentaci a seznámit se s doporučenými postupy při instalaci systému a také s potenciálními problémy
  4. získat informace o tom, jaké balíčky a aplikace jsou k dispozici

První bod je samozřejmě vysoce individuální, ale my zde uvedeme jako příklad plánovanou instalaci, která má za cíl ukázat nejen samotný Arch, ale také některé další věci, které s ním úplně nesouvisí a jsou spíše obecnějšího charakteru. Proto provedeme několik postupných kroků:

  • uděláme základní instalaci systému z aktuálního instalačního média
  • po instalaci provedeme aktualizaci základního systému
  • instalujeme základní sadu nástrojů pro běh grafického prostředí
  • instalujeme základní sadu uživatelských aplikací
  • instalujeme vybrané uživatelské prostředí
  • nebudeme využívat displej manažera, pouze budeme demonstrovat jeho instalaci a spuštění
  • provedeme nastavení požadovaných systémových parametrů
  • nastavíme vše potřebné pro ruční spuštění vybraného uživatelského prostředí
  • podle potřeby budeme postupně konfigurovat základní nastavení uživatelského prostředí až do vítězného závěru

Druhý plánovaný bod bude nepoměrně jednodušší a rychlejší a budou nám k němu stačit dva kroky:

  • otevřít příslušnou webovou stránku a najít potřebný instalační soubor. Bližší popis bude proveden dále
  • příslušný soubor z webu stáhnout a uložit na nějaké fyzické médium (vypálit na CD, překopírovat na USB apod.)

Stránka s informacemi ke stažení instalačního ISO souboru se nachází v příslušné sekci hlavní stránky distribuce: Arch Linux Downloads. Podstatná část této stránky je vidět na prvním obrázku v první galerii.

Jak je z obrázku patrné, je na této straně celkem značné množství informací, a tak by bylo vhodné si jí více přiblížit. Některé informace zde jsou totiž velmi důležité a potřebné. Stránka je rozdělena do pěti oddílů:

Release info – informace o vydání

Zde je jednak obecná informace o tom, že je soubor možné převést na fyzické médium a je určený pro nové instalace. Kromě toho jsou zde informace konkrétní: aktuální vydání (nové vycházejí vždy k prvnímu dni kalendářního měsíce), verze jádra, velikost souboru a odkaz na instalační příručku.

Existing Arch User – stávající uživatelé Archu

Jedná se o velmi stručnou informaci, že stávající uživatelé pro aktualizaci svého systému žádný instalační soubor nepotřebují.

BitTorrent Download

Zde jsou hlavně odkazy na Magnet a Torrent pro stažení souboru pomocí těchto protokolů.

Netboot

Jedná se o možnost využít přímé spuštění instalace po síti. Podrobnosti lze nalézt na umístěném odkazu Arch Linux Netboot.

HTTP Direct Downloads – přímé stažení instalačního souboru

Zde jsou kontrolní součty pro kontrolu integrity staženého souboru a hlavně seznam všech zrcadel, na kterých jsou příslušné soubory umístěné. Obsah vybraného zrcadla CZ.NIC Arch je vidět na druhém obrázku první galerie

Pro naše účely je zajímavý hned první soubor s názvem archlinux-2016.02.01-dual.iso. Jeho název se skládá ze tří částí: název distribuce, datum vydání (vždy pouze to aktuální) a slovo dual. To znamená, že instalační soubor je určený pro obě architektury i686x86_64. Kromě dalších, pro nás aktuálně nezajímavých, zde můžeme znovu najít dva textové soubory s kontrolními součty souboru. Nyní už nezbývá než ISO soubor stáhnout a dostat ho na nějaké fyzické médium. My budeme v našem seriálu většinou používat virtuální stroje, takže nám stačí ho pouze jako takový uložit někam na pevný disk.

Když už jsme na zrcadle se soubory, tak se na něj podíváme trochu blíže. Ani ne tak na vlastní zrcadlo, jako spíše na strukturu repozitářů, která je na zrcadle také samozřejmě uložena. Pokud jednou klikneme na odkaz Parent Directory, tak se dostaneme na stránku (nadřazený adresář), která je vidět na třetím obrázku v první galerii.

Jak ukazuje obrázek, je zde 5 adresářů. První tři obsahují poslední verze instalačních ISO souborů, archboot pak obsahuje ještě starší verze pro přímou i síťovou instalaci. Poslední adresář latest obsahuje (jak asi jasně napovídá jeho název) aktuální verzi instalačních souborů. Pokud se znovu přesuneme do vyšší úrovně adresářové struktury, dostaneme výsledek, který je vidět na čtvrtém obrázku první galerie. Zde vidíme strukturu tzv. oficiálních repozitářů distribuce Arch Linux. Jak je z obrázku patrné, je zde celkem 17 položek, ale nás budou zajímat jenom některé z nich. První, co nás bude zajímat, jsou tři základní adresáře. Ještě, než se pustíme do jejich podrobnějšího popisu, tak si na třech dalších obrázcích v první galerii ukážeme, jak vypadá jejich podřízená struktura.

core

Jedná se o adresář, kde jsou stabilní verze balíčků. Obsahuje balíčky potřebné pro bootování Archu, připojení k internetu, sestavení balíčků, správu a opravy podporovaných souborových systémů a systémová nastavení včetně příslušných závislostí. Jak je z krátkého popisu patrné, jsou zde obsažené základní systémové balíčky, a proto je na obsah tohoto adresáře, resp. na kvalitu zde obsažených balíčků, kladen velký důraz.

extra

Zde jsou balíčky (také samozřejmě stabilní), které nebyly zařazeny do předchozího repozitáře. Jako příklad můžeme uvést např. xorg, okenní manažery, webové prohlížeče, multimediální přehrávače, některé vývojové jazyky a mnoho dalšího.

community

Do tohoto repozitáře se postupně dostávají stabilní balíčky z již zmíněného uživatelského repozitáře AUR (viz Arch User Repository). Autory těchto balíčků musí být tzv. důvěryhodní uživatelé – Trusted Users. Pokud se vývojáři rozhodnou, že je to nutné či vhodné, mohou se balíčky z tohoto repozitáře přesunout do výše uvedených dvou „systémových“ repozitářů.

Poslední stabilní repozitář je multilib. Zde jsou obsaženy 32 bitové verze aplikací a knihoven, které je možné využít a instalovat v 64 bitovém prostředí – Multilib.

Kromě stabilních verzí balíčků jsou pro některé skupiny k dispozici i jejich testovací verze. Repozitář testing obsahuje testovací verze balíčků, které jsou určené pro repozitáře core a extra. Obsah dalších dvou testovacích repozitářů je pak asi zřejmý z jejich názvů – community-testing, multilib-testing. Dále existují vývojové repozitáře, které jsou určené pouze pro vývojáře – staging, community-staging, multilib-staging. Odtud pak balíčky postupně přecházejí do testovacích repozitářů. Poslední, na co by bylo asi vhodné upozornit, jsou dva soubory s časovými značkami – lastsync (čas poslední synchronizace zrcadla) a lastupdate (čas poslední aktualizace zrcadla).

Pokud by se chtěl někdo s touto problematikou seznámit podrobněji, může použít buď dokumentaci samotného Archu Official Repositories nebo najít některý z mnoha dostupných příspěvků od uživatelů, např. Structure of Arch repository.

Pokud by náhodou čirou někomu nestačily tisíce balíčků dostupné v oficiálních repozitářích nebo AUR, nemusí zoufat a může se podívat na další možnost, kterou v tomto směru Arch nabízí – neoficiální uživatelské repozitáře Unofficial User Repositories. Zde je možné najít balíčky, které se zatím z různých důvodů nedostaly do AUR. Přímo na stránkách je také návod, jak tyto neoficiální repozitáře přidat do balíčkovacího systému. Když už jsme na to narazili, bylo by asi vhodné se stručně o balíčkovacím systému Archu zmínit. Podstatně podrobněji ho budeme probírat v dalších dílech, takže nyní pouze základní informace. Jak je v linuxových distribucích obvyklé, balíčkovací systém zajišťuje základní operace s balíčky:

  • aktualizace systémových a uživatelských balíčků
  • instalace balíčků
  • odstranění balíčků
  • hledání požadovaných balíčků
  • získání informací o balíčcích včetně případných závislostí

Již v základní instalaci obsahuje Arch aplikaci, která obstará všechny (a ještě mnoho dalších) výše uvedené operace s balíčky, které jsou obsaženy v oficiálních repozitářích (nebo v těch, které si uživatel sám přidal do balíčkovacího systému). Kompletní seznam balíčků je možné najít také na stránce Archu – ArchLinux Packages. Kromě samotného přehledu jsou k dispozici také velmi podrobné informace o jednotlivých balíčcích, např. zde: Package Info.

Použití balíčků z repozitáře AUR již tak jednoduché není. V základní instalaci Arch neposkytuje žádné nástroje, které by s těmito balíčky uživateli nějak pomohly. K jejich využití vedou dvě cesty:

  1. nalezení požadovaného balíčku na AUR, stažení a rozbalení tzv. snapshotu (na stránce je to vždy volba Package Actions → Download snapshot viz např. AUR yaourt). Pak musí následovat vytvoření instalačního balíčku a jeho následná instalace (lze realizovat i v rámci jednoho příkazu). K tomuto účelu jsou v Archu obsažené základní nástroje již v základní instalaci
  2. podle předchozího kroku instalovat některý z nástrojů, který umožní přímou instalaci balíčků z AUR (a samozřejmě si zachová schopnost instalovat i balíčky z oficiálních repozitářů) a ten pak používat jako náhradu základního správce balíčků (v předchozím bodě je jako příklad uveden jeden z nich)

Tímto bychom pro danou chvíli s popisem balíčkovacího systému mohli skončit a pustíme se do poslední kapitolky před zahájením instalace. Touto kapitolou je jedna z nejsilnějších zbraní Archu – dokumentace. Odkazy na ni nalezneme přímo na hlavní stránce distribuce. Zde se pak nalézají dvě součásti dokumentace: uživatelská fóra – Forums a pro nás v začátcích mnohem důležitější Wiki – ArchLinux Wiki, ArchWiki About. Uživatelská fóra zatím necháme stranou (zájemci je samozřejmě mohou v případě potřeby využít a najít zde spoustu zajímavých a přínosných informací) a podíváme se na ArchWiki. Jak ukazuje první obrázek ve druhé galerii, je stránka rozdělená na tři hlavní části – distribuce (8 dalších kategorií), komunita (6 kategorií) a pomoc. Druhý obrázek druhé galerie ukazuje situaci po přepnutí do české verze – ArchWiki Česky.

Když se podíváme na oba obrázky, tak zjistíme, že se od sebe celkem viditelně liší. Toto je třeba brát jako běžnou věc, kdy se od sebe různé jazykové verze dokumentace mohou docela dost lišit. Je to samozřejmě dáno tím, že lokální verze tvoří a udržují samotní uživatelé. Proto je vhodné vždy raději použít jak lokalizovanou, tak anglickou verzi. Bohužel se ale někdy může stát, že informace v nich obsažené nemusejí být shodné a někdy si dokonce mohou odporovat. To je sice jedna z nevýhod komunitního vývoje distribuce, ale asi se nedá říct, že by byl v tomto ohledu Arch nějakou negativní výjimkou. My se zaměříme na českou verzi, kde je v části Začínáme dalších deset podkategorií.

Při prohlížení jednotlivých kategorií je možné si všimnout toho, že ne všechny jsou v češtině a že jsou na některých stránkách upozornění o neaktuálnosti textů, neúplném překladu a další důležité informace. Vzhledem k tomu, že se naše obecné povídání blíží ke konci a pomalu se dostáváme k instalaci základní verze Archu, zaměříme se na instalační příručku. Může nás asi trochu překvapit, že jak její česká, tak anglická verze jsou docela stručné. To je dáno hlavně tím, že některé důležité kroky (dělení disků, formátování oddílů, připojení k internetu, atd.) jsou zde ve formě odkazů na samostatné oddíly dokumentace s velmi podrobným popisem (většinou pouze v angličtině). Při vlastní instalaci budeme z této příručky vycházet a podrobněji komentovat jednotlivé kroky.

Než se do této instalace pustíme, bylo by vhodné si uvést nějaké informace o tom, jak bude konkrétně vypadat postup a základní předpoklady:

  • pro popis instalace a další kroky bude použit virtuální stroj
  • budeme předpokládat využití systému na starším stroji, takže bude nastavena odpovídající konfigurace – dvě procesorová jádra a 4 GB RAM
  • vzhledem k předchozímu předpokladu použijeme 32-bit verzi pro architekturu i686
  • do systému budou připojeny dva pevné disky
  • systémový disk bude mít 50 GB a bude rozdělen na tři oddíly – BOOT, ROOT, SWAP
  • záložní disk bude mít 20 GB a bude na něm pouze jeden oddíl
  • pro dělení disků bude použit starší systém MBR (Master Boot Record), nikoliv novější GPT
  • základní souborový systém bude EXT4
  • systém bude lokalizován do češtiny a klávesnice bude také česká
  • pro bootování bude použit GRUB
  • nebude použit žádný displej manažer, grafický systém se bude spouštět z terminálu

Prvním krokem instalace bude samozřejmě stažení příslušného ISO souboru tak, jak bylo popsáno výše v textu. Vzhledem k tomu, že se tyto instalační média vydávají vždy k prvnímu dni v kalendářním měsíci, je v průběhu instalace ze „staršího“ média nutno počítat s větším množstvím aktualizací. My pro ukázky použijeme virtuální stroj, takže nemusíme instalační médium nijak upravovat a použijeme ho přímo při vytváření příslušného hostovaného systému. Jeho vytvoření nebudeme popisovat podrobněji (základní parametry jsou uvedeny v přehledu výše) a ukážeme si HW konfiguraci na třetím obrázku ve druhé galerii. Čtvrtý obrázek druhé galerie pak ukazuje, jak vypadá situace po spuštění stroje. jak je z obrázku patrné, je k dispozici celkem 7 voleb:

  • spuštění systému pro obě podporované architektury x86_64 a i686
  • spuštění stávajícího operačního systému, pokud je již instalován
  • spuštění testu RAM paměti
  • zobrazení informací o HW výbavě stroje
  • restart a vypnutí stroje

My se blíže podíváme pouze na možnost zobrazení informací o HW konfiguraci. Základní obrazovku ukazuje pátý obrázek ve druhé galerii. Z něj je patrné, že je zde použita aplikace Hardware Detection Tool (HDT). Další tři obrázky druhé galerie pak jenom dokumentují možnosti a vypovídací schopnosti této aplikace. Tyto 4 obrázky jsou pro základní informaci o HDT dostatečné a my můžeme přikročit ke spuštění systému. Jak jsme si určili výše, použijeme verzi pro architekturu i686. Na tuto volbu tedy najedeme šipkou a stiskneme klávesu Enter. Následně se spustí bootovací sekvence, která je ukončena automatickým přihlášením administrátora systému, uživatele root.

Jak je patrné z předposledního obrázku ve druhé galerii, dostali jsme se do terminálu instalačního systému. Zde jsou k dispozici pouze dvě základní informace: verze linuxového jádra a zpráva o tom, že došlo k automatickému přihlášení admina. Instalační systém je samozřejmě plně funkční a my to zkusíme jednoduše ověřit. Zadáme tedy do terminálu příkaz

uname -a

a na posledním obrázku druhé galerie vidíme, že se příkaz provedl a odhalil nám ještě podrobnější informace o instalačním systému. Tímto bychom mohli dnešní díl zakončit a v dalším dílu se pustíme do postupných kroků, které nás dovedou k funkční instalaci Archu na našem virtuálním stroji.

Dnešní díl jsme věnovali plánům a přípravě instalace Archu, popisu a získání instalačního média, oficiálním i uživatelským repozitářům balíčků a balíčkovacímu systému. Podrobněji jsme se zaměřili na výbornou dokumentaci a udělali první základní kroky k provedení instalace systému. V příštím dílu se budeme naplno věnovat postupným krokům instalace a jejich podrobnému popisu.

Našli jste v článku chybu?
Podnikatel.cz: Italské těstoviny nebyly k mání, tak je začal vyrábět

Italské těstoviny nebyly k mání, tak je začal vyrábět

120na80.cz: I tuto vodu můžete pít

I tuto vodu můžete pít

DigiZone.cz: O2 Sport mění název, přejde i na Full HD

O2 Sport mění název, přejde i na Full HD

Měšec.cz: Banky umí platby na kartu, jen to neříkají

Banky umí platby na kartu, jen to neříkají

Vitalia.cz: Pepsi Cola mění sirup za cukr

Pepsi Cola mění sirup za cukr

Podnikatel.cz: Nereaguje na výzvu ČOIky, zaplatí milion

Nereaguje na výzvu ČOIky, zaplatí milion

Měšec.cz: Se stavebkem k soudu už (většinou) nemusíte

Se stavebkem k soudu už (většinou) nemusíte

Měšec.cz: OSVČ a zálohy: kdy musíte a nemusíte platit?

OSVČ a zálohy: kdy musíte a nemusíte platit?

Měšec.cz: Platíme NFC mobilem. Konečně to funguje!

Platíme NFC mobilem. Konečně to funguje!

Podnikatel.cz: Musí mít e-shopař sklad a provozovnu?

Musí mít e-shopař sklad a provozovnu?

Podnikatel.cz: Účtenky v rámci EET? Klidně emailem

Účtenky v rámci EET? Klidně emailem

Vitalia.cz: Sobotní masakr žrádla, chlastu a zábavy

Sobotní masakr žrádla, chlastu a zábavy

Podnikatel.cz: Polská vejce na českém pultu Albertu

Polská vejce na českém pultu Albertu

Podnikatel.cz: Fotogalerie: Jesenka už má skoro 50 let

Fotogalerie: Jesenka už má skoro 50 let

Vitalia.cz: Klíšťata letos řádí, skvrna se udělá jen někomu

Klíšťata letos řádí, skvrna se udělá jen někomu

Měšec.cz: TEST: Vyzkoušeli jsme pražské taxikáře

TEST: Vyzkoušeli jsme pražské taxikáře

Měšec.cz: Co s reklamací, když e-shop krachuje?

Co s reklamací, když e-shop krachuje?

Lupa.cz: IT scéna po brexitu: přijde exodus vývojářů?

IT scéna po brexitu: přijde exodus vývojářů?

Měšec.cz: Investice do drahých kovů - znáte základní chyby?

Investice do drahých kovů - znáte základní chyby?

Měšec.cz: Do ostravské MHD bez jízdenky. Stačí vaše karta

Do ostravské MHD bez jízdenky. Stačí vaše karta