GNU/GPL - Právní rozbor licence

Myslím, že nemusím vysvětlovat, co to GNU/GPL je, k čemu slouží a jaký je její význam, a rovnou tedy přikročím k samotnému rozboru.

Tento rozbor se týká GNU General Public Licence verze 2.0 v původním anglickém znění. Pod tímto originálním zněním licence se free software šíří. Český překlad tohoto dokumentu má spíše jen informační charakter a může posloužit tomu, kdo dostatečně nevládne anglickým jazykem. Překlad není z právního hlediska zcela bezchybný, ale je dostačující. Lze říci, že závěry uvedené v tomto článku platí pro obě jazykové verze. To platí dvojnásob vzhledem k tomu, že samotný obsah těchto licenčních ujednání není příliš problematický (viz dále).

Úvodem bych ještě uvedl, že z pohledu našeho autorského práva není zcela správné hovořit o tomto dokumentu jako o „GNU/GPL licenci“. Samotný právní dokument (text smlouvy, ujednání) by měl být nazýván jako „licenční ujednání GNU/GPL“ nebo lépe jako „licenční smlouva GNU/GPL“. Pojmem „licence“ se podle našeho autorského zákona totiž označuje až konkrétní souhlas k užití díla (oprávnění) udělený konkrétní osobě na základě uzavření „licenční smlouvy“ – viz §46 odst. 1 AZ. Jde ale skutečně o detail, který je z praktického hlediska nicotný. Jen jsem chtěl případným právním puristům sdělit, že vím o tom, že používat pro právní dokument název „licence GNU/GPL“ není zcela košer.

Právní analýza

Pro další rozbor předpokládám, že budou zároveň splněny tyto tři podmínky:

a) Konkrétní způsob užití díla (např. rozmnožování free software) se bude posuzovat podle našeho autorského zákona;
b) Toto konkrétní dílo (free software) pak bude podle našeho autorského zákona chráněno;
c) Licenční smlouva GNU/GPL se bude posuzovat podle našeho práva.

Tato problematika přesahuje rozsah článku, ale mohu čtenáře ujistit, že v případě užívání free software v rámci české free softwarové komunity (tj. na území České republiky) budou v drtivé většině případů všechny tyto předpoklady splněny (a to i v případě původem cizích děl).

Samotný právní rozbor jsem pak rozčlenil do dvou částí. První se zabývá způsobem uzavírání licenční smlouvy a otázkou, zda byla licence (oprávnění k užití díla) podle našeho práva vůbec udělena.
Druhá se pak zabývá samotným obsahem této licence (jednotlivými pasážemi licenčního ujednání GNU-GPL).

Problematika uzavírání licenční smlouvy GNU/GPL

Náš autorský zákon požaduje pro udílení oprávnění k užití díla (licence) formu smlouvy (§ 12 odst. 1 AZ), tedy dvoustranného úkonu. K udělení oprávnění k užití díla je tedy třeba platně uzavřít smlouvu mezi poskytovatelem licence (autorem nebo jinou oprávněnou osobou) a nabyvatelem licence (osobou, která chce cizí dílo užívat) a nepostačuje tedy pouze jednostranné prohlášení autora.

Obecnou problematiku uzavírání smluv upravuje občanský zákoník (ObčZ). Postup uzavírání smlouvy sestává ze dvou hlavních fází – návrhu na uzavření smlouvy (§ 43 ObčZ) a přijetí návrhu (§ 43c ObčZ). Pokud jde o uzavírání smlouvy mezi přítomnými stranami, není na celé věci nic zvláštního, avšak v případě uzavírání licenční smlouvy mezi nepřítomnými stranami jde o situaci složitější. To je bohužel i případ free software.
Návrhem na uzavření smlouvy je třeba chápat připojení textu licenčního ujednání ke zdrojovému textu programu nebo v případě interaktivního programu jeho zobrazení uživateli při instalaci nebo spuštění tohoto programu.

Občanský zákoník však požaduje, aby takový návrh byl určen jedné nebo více určitým osobám (§ 43a odst. 1) a ObčZ). Zde narážíme již na první komplikaci, neboť ona určitost v případě hromadně šířeného software zde spíše chybí a označení osoby jako „vy“ ve znění licenčního ujednání je značně vágní. Já osobně bych se sice přiklonil k výkladu, že tento požadavek (určitost osob) je splněn, ale nejsem si jist, jak by na tuto problematiku nahlížel soud. Řekněme ale, že náležitosti návrhu smlouvy jsou splněny.

Za přijetí návrhu lze pak považovat buďto stisknutí nebo zaškrtnutí volby „Souhlasím (Accept)“, které je obvykle vyžadováno, nebo prostě spuštění či užívání programu šířeného pod GNU/GPL licencí. Oba způsoby lze považovat za konkludentně vyjádřené přijetí návrhu. Háček ovšem vězí v ustanovení § 43c odst. c) ObčZ, které považuje přijetí za účinné až okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s předloženým návrhem dojde zpět navrhovateli. Zákon požaduje zpětnou vazbu. Ta ale bohužel u obou způsobů uvedených v závěru znění GNU/GPL (připojení licenčního ujednání ke zdrojovému textu nebo zobrazení tohoto ujednání při spuštění programu) chybí. Autor (poskytovatel licence) se nijak nedozví, že někdo jeho návrh přijal.

Vzhledem k těmto nedostatkům na straně návrhu (oferty) a hlavně přijetí návrhu (akceptace) je postup uzavírání licenční smlouvy tímto způsobem v rozporu s naším právem a takto (ne)uzavřená licenční smlouva je absolutně neplatná a nedojde tedy k platnému udělení licence. Jinými slovy, žádná smlouva vůbec neexistuje. „Nabyvatel – nenabyvatel“ licence užívá dílo (free software) neoprávněně, nemůže je tedy ani šířit dále či udílet další licence k upravenému dílu atp.

Obsah licence GNU/GPL

Mohl bych zde konstatovat, že celkem nemá význam se zabývat obsahem něčeho, co vlastně neexistuje. Přesto bych se u samotného obsahu (textu) GNU/GPL rád zastavil. A to například i z toho důvodu, že do budoucna může být problém udílení licence vyřešen.
Starý, nyní již neplatný a neúčinný autorský zákon měl na smlouvy poměrně významné požadavky a z toho důvodu byla GNU/GPL i z obsahového hlediska v rozporu s naším právem. Tedy i kdyby teoreticky došlo k udělení této licence jiným způsobem (například podpisem skutečné listiny), byla by tato smlouva byla neplatná pro některé své obsahové nedostatky.

Současný autorský zákon požadavky na formu (požadavek písemné formy) i obsah licenční smlouvy (zde GNU/GPL) velmi uvolnil. Sice uvádí některé skutečnosti (§46 a násl. AZ), ale ty lze dohodou stran vyloučit nebo upravit. Smluvní volnost stran je tedy nyní maximální, a co si strany dohodnou, to mají. Obsahově tedy není GNU/GPL v rozporu s platným autorským právem.
Písemná forma je nutná jen pro udílení výhradní licence, což pochopitelně není případ GNU/GPL.

Zastavil bych se jenom u ustanovení o omezené odpovědnosti. Jde o odpovědnost za škodu způsobenou free sotware, která, jak říká GNU/GPL (mimochodem, český překlad této pasáže není nejzdařilejší) v článku 12, má být vyloučena za předpokladu, že to umožňuje rozhodné (zde české) právo.

Odpovědnost za škodu podle našeho občanského zákona (kterým se bude tento vztah řídit) vyloučit ani omezit nelze. Teoreticky tedy nelze vyloučit odpovědnost za škodu způsobenou free software. Z různých důvodů ji ale prakticky skoro vyloučit lze. Připadala by v úvahu snad jen v případě vytváření a šíření destruktivních počítačových virů v rámci free software a podobně.

Odpovědnost za vady (článek 11 GNU/GPL) naopak z povahy věci nepřipadá v úvahu (jak definovat vadu programu, bezplatnost udílení licence k free software atd.), takže je pro naše poměry víceméně nadbytečný.

Věřím, že je čtenářům jasný rozdíl mezi odpovědností za vady (například když kotel nefunguje tak, jak má) a odpovědností za škodu (například když kotel vybouchne a zničí zařízení bytu). Oba instituty ale budou z praktického hlediska u free software bezvýznamné (odpovědnost za vady nelze uplatnit, odpovědnost za škodu jen ve zcela výjimečných případech, a to se ještě bude špatně prokazovat) a nebudu se tím dále zabývat. I stručný rozbor by zabral několik stránek.
Závěrem bych dodal, že některé pojmy užívané a zaváděné v GNU/GPL mají poněkud odlišný význam, než jak je zavádí náš autorský zákon. To nemá vliv na platnost nebo neplatnost této licence, ale může zmást toho, kdo bude takové pojmy porovnávat z pohledu GNU/GPL a autorského zákona.

Praktické důsledky

Praktické důsledky neplatnosti (nebo lépe neexistence) licence GNU/GPL jsem považoval původně za poměrně bezvýznamné. Vycházel jsem z předpokladu, že uvnitř komunity, která má zájem na vývoji free software, nebude nikdo žalovat další osobu, která užila dílo, jehož je autorem (spoluautorem) a které on vypustil pod GNU/GPL. Přestože tato další osoba takové dílo užila neoprávněně (neexistence smluvního ujednání), nebude mít původce díla zájem žalovat tuto osobu za užití díla, které on sám začal šířit s úmyslem učinit z něj free software.

Avšak již jsem se dozvěděl o několika pokusech zneužít institut free software a možná i narušit hnutí jako celek. Nešlo o případy z České republiky. Pokud někdo víte o dalších takových případech nebo pokusech, dejte mi, prosím, vědět. Nebudu zde uvádět možné důsledky neplatnosti (neexistence) GNU/GPL licence, nerad bych někoho naváděl. Možnosti zneužití ale existují.

Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že existují různé obecné způsoby právní ochrany proti zneužití současného stavu. Může jít o takové právní instituty, jako je ochrana dobré víry, dobrých mravů atp. Jde však již o poslední záchytné body.

Možná řešení

Požadavek autorského zákona na udělování souhlasu smlouvou, to jest dvoustranným úkonem, může problematiku různých licenčních ujednání značně zkomplikovat a v případě GNU/GPL udílení licence v podstatě zcela znemožnit. Je na místě se zamyslet, proč zákonodárce striktně trval na požadavku smlouvy a neumožnil autorovi souhlas udělovat jednostranným úkonem, například prohlášením.

Jakou formu a podobu by toto prohlášení mělo mít, je věc druhá. Mohlo by se vztahovat jen na některé typy děl, muselo by například být připojeno k dílu a s ním šířeno, muselo by mít písemnou podobu a tak dále. Tyto požadavky by bylo třeba vypilovat, ale to již není nepřekonatelná překážka.

Lze si totiž jen těžko představit, že by mohl být naplněn požadavek na řádné uzavření smlouvy ve vztahu k free software. Že by se programátoři navzájem kontaktovali, posílali si emaily atp., je nepředstavitelné, zvláště když vezmeme v úvahu skutečnost, že dílo (určitý software) je společným dílem mnoha lidí, kteří se ani neznají. Možná by tento problém mohl být řešen pomocí jakýchsi interaktivních webových rozhraní, která by umožňovala stáhnout free software, registrovat jejich autory, automaticky je informovat o stažení atp., ale to je spíše utopie.

Určitá forma novelizace autorského zákona bude k odstranění výše uvedených nedostatků pravděpodobně nutná. A to i přesto, že si nemyslím, že by celý problém byl až tak ožehavý.

Poděkování: Mé díky patří Mgr. Matěji Ceplovi, který se již dříve touto problematikou asi jako první začal zabývat.