"jj, ale zdaleka ne vsichni klienti psychologu prijmou zpusoby terapii, pokud jim predem vysvetlite, co s nimi zamyslite delat, naopak si vytvori jeste zast a utvrdi si nazor: 'K tem cvokarum uz nikdy nepujdu!'"
Hmm, tak tohle je dost smutný přístup. Řeknu vlastní zkušenost: nemám rád rodiče, z důvodů které jsem na internetu už popisoval. Když o tom řeknu normálním lidem, zaujmou vůči tomu pevný postoj (buď si myslí, že je nemám rád oprávněně a stojí při mně --- nebo si myslí, že je to špatně, že je nemám rád a stojí při těch rodičích). Ten postoj lidí je fixní a vím na čem jsem, při mluvení s takovým člověkem.
Avšak, když jsem vztah k rodičům vykládal psychologům, tak prvních pár sezení se mnou nadšeně souhlasili, že moje emoce jsou moje emoce a že je mít rád nemusím ... a asi po třech měsících mi začali myšlenku, že bych měl mít rád rodiče, podsouvat. Výsledek je takový, že jsem rodiče jsem nezačal mít rád, měl jsem z toho pocuchané nervy --- psycholog, ke kterému jsem si vytvořil vztah a měl důvěru mě najednou "zradil" a začíná jednat v zájmu rodičů. A neúspěšný konec terapie. Takovýmhle způsobem, že měnili přístup od souhlasu k nesouhlasu, se zachovali dva psychologové a jedna psychiatrička.
Kdyby to řekli rovnou, že se budou snažit, abych měl rodiče rád, tak mu můžu odejít, já si ušetřím bolest a zklamání a psycholog ušetří čas. Ale ne, vy psychologové odejití pacienta považujete za "prohru" a tak vymýšlíte podlé triky, jak tomu zabránit (typický trik je např. to, že na prvních sezeních souhlasíte se vším, co pacient řekne) --- jste fakt hajzli. Nechápu, jak chcete, aby k vám byl pacient upřímný, když sami být upřímní nedokážete.