Linux očima jeho odpůrců

Vzhledem k tomu, že Root.cz je server především o Linuxu a open-source technologiích, vyjmenovávat jednotlivé přednosti systému s tučňákem ve znaku by zde bylo nošením dříví do lesa. GNU/Linux se sice pozvolna, zato nepřetržitě vyvíjí. Především komerční distribuce si stále více a více nacházejí cestu do podnikové a především, do veřejné sféry. Systém, jehož doména byly původně servery, spatříme stále častěji na pracovních stanicích nejen u domácích nadšenců, ale i v centrálně spravovaných pracovních systémech.

Přesto je Linux stále ještě minoritou a je potřeba říci, že minoritou s nevelkým podílem. Rozhodování o operačním systému, které v podnikovém sektoru IT probíhá v různých firmách ve více či méně skryté podobě, neustále končí častěji volbou Windows. Dá se předpokládat, že i přes postupný nástup konkurenčních technologií bude rozhodnutí pro systémovou platformu Microsoftu častější i v nejbližší a středně vzdálené budoucnosti.

Jaké jsou příčiny toho, že GNU/Linux svůj boj o operační systém ve firmách a vůbec v centrálně spravovaném prostředí častěji prohrává? Jaké jsou důvody těch, kteří jej odmítli – správců IT? Pojďme si ukázat na některé z nich. Účelem není přesvědčit, že Linux je k ničemu, nýbrž poukázat na místa, která by zasloužila větší pozornost tvůrců distribucí, vývojářů, komunity.

1. Chaos v typech a verzích

Microsoft Windows existují v pěti desktopových a třech serverových verzích, o kterých má smysl hovořit. Jejich vzájemný vztah a kompatibilita jsou jasně dány. Požadavky dodatečných aplikací na server či pracovní stanici se omezují na identifikaci minimální generace operačního systému, případně na jeho subverzi danou přítomností určité záplaty (např aplikace vyžaduje NT4SP4, Win XPSP2). V případě Linuxu existují desítky distribucí. Každá z nich je v různých verzích, čímž dochází k velkému rozmělnění celého systému.

Většina aplikací je k dispozici buď v podobě zdrojového kódu, nebo jako binární balíček. Kompilace zdrojového kódu je často problematická a ve srovnání se standardní instalací na Windows stojí mnohem více času a úsilí. Binární balíčky musí být určeny pro konkrétní distribuci a často i její přesnou verzi. Jejich instalace je jednoduchá stejně jako na Windows, ale nalezení přesně padnoucího balíčku je mnohem problematičtější. V softwaru se proto hůře orientuje a to platí pro jeho správu i poté, co byl nainstalován.

2. Obtížná instalace a údržba

Většina Linuxových distribucí, které můžeme považovat za komerční (a ke kterým je placená podpora), obsahuje přehledný, grafický instalační program. Samotné uživatelsky hezké prostředí tohoto nástroje ale nezajišťuje jeho hladkou funkci. V případě poruchy, neočekávaného stavu nebo nepříliš typického nastavení dochází k problémům. Ne všechny funkce uvedené v instalátorech fungují správně. Ne vždy je možné vrátit již provedený krok, ačkoliv instalace naznačuje, že by to šlo. Dojde-li k selhání instalace, ne vždy je možné ji bez problémů restartovat. Tato výtka platí i pro Windows, ale u nich se jedná jen o několik typických situací, k nímž existují jasně dané scénáře dalšího postupu. U Linuxu to, vzhledem k existenci množství různých systémů (viz. Bod 1), není možné.

I po nainstalování není správa systému jednoduchá. Existují „ovládací panely“ v různých podobách a s různými názvy. Tyto panely umožňují uživatelům měnit triviální nastavení. Horší je to ale se správou zařízení, úložišť, procesů. Prakticky cokoliv lze udělat z příkazové řádky, ale na to je třeba buďto dostatečně erudovaného administrátora, nebo dokumentaci a čas – který není. Grafické programy se přitom vyznačují tím stejným, čím instalační programy. Tedy množstvím „malých“ nedostatků. Jsou v zásadě použitelné, ale často dochází k selháním při zavolání méně obvyklých funkcí. Celkově je správa méně intuitivní než na Windows. Míra „intuitivnosti“ se liší podle konkrétních produktů. Ty jsou ale rozdílné, což práci s více různými komplikuje.

Problémem, který s instalací přímo souvisí, je podpora zařízení. Není obtížné zajistit ovladače pro Windows prakticky k jakémukoliv hardware. Je problém mít fungující programové vybavení k hardwarovým komponentám a perifériím pro Linux. Tento faktor částečně odpadá u počítačů, které jsou konfigurovány (a instalovány) skupinově pro konkrétního zákazníka a v určitém počtu – konfigurace hw a sw jsou si od počátku přizpůsobeny, ale to je ideální situace.

3. Podpora programů pro Windows

Naše firma má dva programy pro Windows, které potřebujeme používat, musí být na každém počítači. Existují v zásadě dvě cesty, jak je rozchodit s minimálním odporem na PC s Linuxem. První možností je využít terminálového serveru a aplikace na desktopy otevřeným systémem pouze „promítat“. Druhou je aplikační vrstva typu Wine. Nevýhodou první možnosti je nutnost systému s Windows pro centrální běh aplikace, dostatečné síťové kapacity pro její přenos, závislost uživatelů na tomto serveru. Nevýhodou druhé je stále ještě nedodělanost, chybějící podpora ve Windows obvyklých technologií, ztráta výkonu. Existují speciální, optimalizované verze, nicméně za ně je potřeba zaplatit. Celkově lze říct, že něco funguje, něco ne a konkrétní stav konkrétního programu je otázkou náhody.

4. Uživatelsky nepřátelské

Laický uživatel po několika letech práce na PC s Windows zvládá nejen své čtyři programy, ale umí i řešit běžně se vyskytující chyby. Pokud se mu objeví „tabulka s neznámým nápisem” existuje alespoň hypotetická šance, že ji vyřeší správně. U Linuxu je tato šance mnohem menší. V rámci uživatelského rozhraní je i problém s lokalizací do češtiny. Nejrozšířenější grafické systémy v Linuxu lokalizovány jsou, ale tato lokalizace není dokonalá. V praxi se tak stává, že je i na systému, který by měl být „průhledný“ a vysoce optimalizovaný, je uživatel konfrontován s nestandardní a nerozluštitelnou situací častěji, než ve Windows. Samostatnou kapitolou je potom otázka zažitých zvyků a pracovních šablon chování, které u většiny ne-IT zaměstnanců s GNU/Linux prostě nepočítají. Výsledkem jsou vyšší náklady na zaškolení a vyšší chybovost předtím, než si uživatelé nové prostředí osvojí.

5. Heterogenní

Homogenní IT infrastruktura je náchylnější k chybám, masovým poruchám a bezpečnostním rizikům, než systém, ve kterém je několik různých operačních prostředí. Linux umí relativně dobře kooperovat jak se stanicemi, tak i se servery na platformě Microsoft. Aplikace, které se v něm používají, pak komunikují s ekvivalenty na této platformě také více nebo méně kvalitně. Vzájemná kompatibilita je pak ale mnohem více otázkou štěstí než něčeho, za co by někdo byl schopen (a ochoten) se zaručit. Heterogenní systém, kde jsou používány jak Windows, tak i Linux na úrovni, v níž je uživatel konfrontován s obojím, představuje zvýšené náklady na správu, školení, použití, a také řešení problémů. Tento argument neplatí tak docela v případě, kdy je Linux pouze na serverech, zatímco klientskou část IT obstarávají Windows.

       

6. Podpora a vývoj

Uživatelé Windows jsou odkázáni na Microsoft a dodavatele aplikací. Uživatelé Linuxu pak využívají služeb podpory „svého“ dodavatele. Výrobci komerčních distribucí jsou firmy menší a méně stabilní než Microsoft. Týmy ochotníků a nadace pak fungují jen s malou šancí ručit za jejich existenci v příštích řekněme pěti letech. Microsoft má jasně daný plán vývoje i podpory každé verze každého produktu, který vylučuje moment překvapení uživatelů. Firmy nabízející Linux se snaží o totéž, avšak jejich plány nejsou tak prověřené. Šance, že je kdykoliv změní, je vyšší a jejich existence závisí do značné míry na existenci komunit vyvíjejících systém a jeho komponenty. Microsoft nezávisí prakticky na nikom. V tom dává uživateli – investorovi jistotu. Linux naproti tomu znamená nejen vrhání se do „neodzkoušeného“ systému, ale i do nejistoty. A tu nemají investice rády.

Předchozí body chci ponechat bez komentáře, záměrně chybí bod, který by se dal nazvat „licence a cena“. Nejsou ničím jiným, než zapsanými a sumarizovanými výhradami k Linuxu v jeho současném stavu. Podle názoru odborníků na tento systém jistě mohou obsahovat mnoho mýtů, polopravd nebo dokonce nesmyslů. Pro jejich platnost ale stačí, že jsou brány jako reálné, aniž by reálnými skutečně musely být. A podstatné je, že je za reálné považují ti, kteří spravují informační infrastrukturu a kteří do ni investují.