Retro: dvanáct let stará distribuce Monkey Linux

Psal se rok 1997 a web, jak ho známe dnes, byl ještě v plenkách. Neexistoval Google, neexistoval Root.cz a vůbec hodně věcí tenkrát ještě neexistovalo. Už ale existoval Linux a pomalu vystrkoval růžky, na světě bylo jádro 2.0, Apache i Netscape, takže nikomu nic nebránilo v jeho objevování.

Tou dobou už také existoval Red Hat a jeho distribuce Red Hat Linux patřila k nejoblíbenějším. Aktuální byla verze 4.x a ke konci roku 1997 vyšla nová verze 5.0. Frčelo tehdy jádro 2.0 a svět se chystal na průlomovou řadu 2.2.

Většina uživatelů ještě používala MS-DOS, někteří už pomalu a nesměle přecházeli na Windows 95. Některým se tento nový systém líbil a jiným ne. A ti druzí začali hledat alternativu a možná ji našli v Linuxu. Mezi tyto lidi jsem patřil i já a jednou z prvních linuxových distribucí, kterou jsem viděl na vlastní oči, byl Monkey Linux. Jejím autorem byl navíc Čech – Milan Keršláger. Psal se rok 1997…

Opicí snadno a rychle

Problémem tehdejší doby byly malé disky a neexistence virtualizace (u běžných strojů a uživatelů), a tak vyzkoušet nový operační systém nebyla pro většinu lidí žádná legrace. Existovaly disketové distribuce, které se vešly na jednu disketu a byly tak obdobou dnešních live CD, na 1,4 MB médium však nebylo možno pochopitelně dostat plnohodnotný systém, ale obvykle jen úzce specializovanou distribuci.

Monkey Linux nabídl zajímavou alternativu: instaloval se prostým rozbalením pěti archivů do jednoho adresáře na DOSovském disku. Archivy měly samozřejmě velikost 1,4 MB, aby bylo možno je vůbec odnést na celkem pěti disketách. Pro instalaci jste tak potřebovali pouze kompresní program ARJ.

Pokud vládnete DOSem, můžete se do instalace pustit i dnes. Stačí ze serveru stáhnout příslušné soubory, vytvořit adresář a vše do něj rozbalit:

C:\> mkdir c:\linux
C:\> arj x -v -y mlinux06.arj c:\linux

O samotné zavedení systému do paměti se pak stará skript LINUX.BAT, který volá utilitu LOADLIN.EXE. Ta zastoupí LILO (nebo modernější Grub) a dokáže přímo z prostředí DOSu natáhnout do paměti linuxové jádro a předat mu řízení. Celý start Linuxu tedy sestává z pouhého spuštění příkazu „linux“.

Jak to fungovalo?

Linuxové jádro se standardně zavede a spustí se operační systém tak, jak jsme zvyklí. Jádro si samozřejmě zabere celou paměť RAM, ze které tak odstraní původní DOS. Cesta zpět tedy vede jen přes restart.

Osobní poznámka: Když jsem Monkey Linux zkoušel poprvé, padal mi na Kernel panic. Až později jsem si uvědomil, že v DOSu používám DoubleSpace (komprese celého disku) a když se jádro spustí, dekompresní ovladač je z paměti odstraněn a Linux se tak už nedostane ke svým datům. Musel jsem si tehdy půjčit druhý 40 MB disk na Linux.

Aby mohl Monkey Linux běhat nad DOSovým souborovým systémem, musí využívat jaderného ovladače UMSDOS. Ten dokáže takový disk připojit a povýšit jej na POSIX souborový systém. V každém adresáři jsou totiž umístěny soubory s názvem --LINUX-.---, které obsahují informace o dlouhých názvech souborů, nastavených právech a podobně.

Tyto soubory jsou však viditelné jen z DOSu a v Linuxu vlastně vůbec nepoznáte, že systém neběží třeba nad ext2fs. Z uživatelského hlediska se jedná o plnohodnotný linuxový operační systém.

Co to umělo?

Vše, co umí každý jiný Linux: síťovat, spravovat disky, po startu X serveru provozovat grafické aplikace a samozřejmě instalovat nové balíčky s dalším software.

Mimochodem poměrně zajímavé jsou hardwarové nároky na běh Monkey Linuxu: PC s procesorem alespoň 386SX, 4 MB RAM a 30 MB volného místa na disku. Já sám jsem Monkey Linux provozoval na takovém hardware, až na to, že můj procesor byl 386DX.

Kromě toho měl Monkey zabudovanou podporu různých Ethernetových karet, uměl obsluhovat VESA grafické karty, u karet S3 a Mach 64 bylo možné dokonce doinstalovat podporu akcelerace. To vše byly parametry, o kterých se DOSu samozřejmě ani nesnilo.

Monkey Linux přišel na váš počítač už s předinstalovanou sadou software a nebylo ho málo, posuďte sami: XFree86 verze 3.2, správce oken Fvwm95, Xterm, editory joe a vi, síťové aplikace telnet, ssh, ftp, Lynx a další, utility pro připojování NetWare disků a další. To vše na 7,5 MB prostoru.

Co dál?

Základ je to sice dobrý, ale nenabízel všechno. K dispozici byly další balíčky, které jste si mohli do systému přidat. Ty bylo (a je) možno stáhnout zvlášť a doinstalovat je. K dispozici byly například: server Apache (83 KB!), prohlížeč Netscape, kompilátor GCC, mail server Sendmail a emulátor prostředí DOSu zvaný DOSEmu.

Osobní poznámka: Pamatuji se, že největší frajeřina bylo spustit si v DOSu Linux a v něm pak začít pod DOSEmu pařit Lotuse. To byla panečku hardcore technologie.

Instalace balíčků byla pro tehdejšího uživatele DOSu poměrně nezvyklá a velmi pohodlná. Stačilo příslušný balíček ( .tgz) nahrát do adresáře C:\LINUX\INSTALL a při následujícím startu se balíček nainstaloval a smazal. Technicky se pouze komprimovaný soubor rozbalil do tempu a spustil se instalační skript, který vše zkopíroval na správné místo. Jednoduché, ale elegantní a použitelné.

K čemu to bylo?

Možná se ptáte, k čemu vlastně takový systém vůbec byl. Samozřejmě pro první nesmělé hrátky s Linuxem. Mohli jste zjistit, o čem celý „ten Linux“ je, co umí, jak se ovládá a jestli je to vůbec pro vás zajímavá oblast. Zajímavé byly například možností síťování, kdy jste si pomocí paralelního kabelu sestavili PLIP spojení a mohli jste najednou zažít pocity blaženosti při rozcházení Apache a zobrazování prvních webových stránek ve starém Netscape.

Je jasné, že ani tehdy se nejednalo o systém připravený na běžnou plnohodnotnou práci, protože připravených aplikací bylo velmi omezené množství. Na první hrátky to ale stačilo a o tom byl právě Monkey Linux. Velmi dobrým doplňkem k linuxovým hrám byl tehdy (a stále ještě většinou platný) dokument Idiotův decentní úvod do Linuxu.

Jaké máte první zkušenosti s Linuxem vy?