GNU GPL a použití českého práva

GNU General Public Licence je, stejně jako velká část dalších dokumentů souvisejících s distribucí open source software a free software, koncipována jako dokument určený ke globálnímu využití. Bez ohledu na tento záměr se však soukromoprávní vztah mezi poskytovatelem a nabyvatelem konkrétního počítačového programu, resp. jiného licencovaného předmětu, vždy řídí konkrétním právním řádem určitého státu – tzv. rozhodným právem. Určení rozhodného práva ve vztahu mezi poskytovatelem a nabyvatelem (uživatelem počítačového programu) je tedy základním předpokladem pro to, abychom mohli vůbec posuzovat konformitu konkrétních licenčních podmínek s určitým právním řádem, např. tedy s českým právem, a abychom mohli komplexně posoudit práva a povinnosti poskytovatele a nabyvatele této licence. Ustanovení obsažená v licenčních podmínkách totiž tvoří pouze část práv a povinností účastníků právního vztahu a např. na otázky výslovně neupravené v těchto licenčních podmínkách se aplikují ustanovení konkrétního právního řádu.

Českým právem se závazkový právní vztah, jehož hlavní obsah je tvořen licenčními podmínkami GNU GPL, bude řídit zejména v případě, kdy tento vztah neobsahuje zahraniční (mezinárodní) prvek (v celém textu vycházíme z předpokladu, že došlo k platné kontraktaci mezi účastníky). Jedná se tedy zejména o právní vztahy vznikající mezi českými osobami, např. v případě, kdy autor počítačového programu, český občan, „vystaví” svůj počítačový program na server v České republice a jiná česká osoba si zhotoví rozmnoženinu tohoto programu. Český autorský zákon je nutné aplikovat na všechna užití počítačových programů, ke kterým dochází na území České republiky (tzv. princip teritoriality), a to bez ohledu na statut subjektu, jenž tento počítačový program užívá (podrobnější výklad ohledně rozhodného práva při užití počítačového programu přesahuje rozsah tohoto článku).

V případě, že právní vztah mezi poskytovatelem a nabyvatelem má určitý vztah k více státům, je nutné určit, kterým rozhodným právem se tento vztah řídí, přičemž toto rozhodné právo se určí dle norem mezinárodního práva soukromého toho státu, ve kterém je o právech rozhodováno. Pokud by tedy např. v České republice bylo zahájeno řízení (soudní či rozhodčí) ohledně sporu vzniklého při poskytnutí software dle podmínek stanovených v GNU GPL (a právní vztah by obsahoval zahraniční prvek), určovalo by se rozhodné právo podle českého zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mezinárodním právu soukromém”).

V právních vztazích souvisejících s licenčními smlouvami k software (stejně jako v jiných závazkových právních vztazích) umožňuje české mezinárodní právo soukromé, konkrétně tedy zákon o mezinárodním právu soukromém, volbu práva – viz ustanovení § 9 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém, který uvádí, že „účastníci smlouvy mohou si zvolit právo, jímž se mají řídit jejich vzájemné majetkové vztahy; mohou tak učinit i mlčky, není-li vzhledem k okolnostem o projevené vůli pochybnost.” Volba práva je v tomto případě tou rozhodující skutečností, podle níž se určí, jakým právním řádem se závazkový právní vztah řídí (volba práva je tedy tzv. hraničním určovatelem). Smluvní volnost ohledně volby práva není logicky neomezená a je možná výhradně ve vztazích s mezinárodním (zahraničním) prvkem, není tedy možná mezi dvěma českými podnikateli při jejich podnikání v ČR. Smluvní volnost ohledně volby práva je „omezena” také tím, že strany si mohou zvolit pouze existující právní řád některého státu a tzv. výhradou veřejného pořádku. Problematika výhrady veřejného pořádku a problematika volby práva ve vztahu k ochraně spotřebitele, které nelze dle našeho názoru zcela vyloučit ani v případě distribuce software, přesahuje rozsah tohoto článku.

Nicméně, jak již bylo zmiňováno výše, záměrem autorů GNU GPL bylo koncipovat tento dokument jako pokud možno univerzální či globálně použitelný, a GNU GPL tak žádná ustanovení o volbě práva neobsahuje (obdobně jako jiné dokumenty související s distribucí open source software či free software). Při distribuci software „pod” GNU GPL tedy v praxi v drtivé většině případů nastává situace, že účastníci závazkového právního vztahu rozhodné právo nezvolili a rozhodné právo, kterým se bude vztah těchto účastníků řídit, je tak nutné určit dle jiných skutečností, jiných hraničních určovatelů.

Podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém „nezvolí-li účastníci rozhodné právo, řídí se jejich vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu.” (Jedná se o rozumné uspořádání ve smyslu určení rozhodného práva a nikoliv ve smyslu rozumné úpravy právních vztahů mezi účastníky.) V následujícím odstavci tohoto ustanovení jsou pak uvedeny konkrétní smluvní typy s tím, že jsou zde stanoveny rozhodné skutečnosti (hraniční určovatelé), jež se mají zpravidla k rozumnému uspořádání daného vztahu pro tyto jednotlivé smluvní typy použít. Licenční smlouva k autorskému dílu (za autorská díla jsou považovány i počítačové programy) zde výslovně uvedena není. Vzhledem k tomu je nutno věnovat pozornost i znění § 10 odst. 3 zákona o mezinárodním právu soukromém, jenž uvádí, že: „Jiné smlouvy (tzn. smlouvy výslovně neuvedené v odst. 2 – pozn. autora) spravují se zpravidla právním řádem státu, ve kterém obě strany mají sídlo (bydliště); nemají-li sídlo (bydliště) v témže státě a uzavírá-li se smlouva mezi přítomnými, právním řádem místa, kde byla smlouva uzavřena; byla-li uzavřena mezi nepřítomnými, právním řádem sídla (bydliště) příjemce návrhu na uzavření smlouvy.“ Prvý ani druhý hraniční určovatel uvedený v tomto ustanovení není pro oblast open source software a free software příliš praktický – připadají tak v úvahu například při lokální distribuci ve formě krabicového software. Třetí hraniční určovatel zmiňovaný v tomto odstavci – sídlo (bydliště) příjemce návrhu na uzavření smlouvy (příjemcem návrhu může být jak poskytovatel, tak nabyvatel) – je pro distribuci software „pod GNU GPL” již představitelný. Nicméně to však neznamená, že bychom tímto způsobem vždy došli k výše uvedenému „rozumnému” uspořádání.

K výše uvedenému teorie mezinárodního práva soukromého uvádí, že v případě licenčních smluv by bylo vhodnější zpravidla vycházet ze sídla nabyvatele licence jako „rozumného” hraničního určovatele, neboť hospodářským důvodem uzavření takové smlouvy je užití software ze strany nabyvatele, což může mít důležitý význam i pro poskytovatele. Existují však i názory opačné, a tedy, že hraničním určovatelem by naopak mělo být sídlo (bydliště) poskytovatele, což se v případě masové distribuce software „pod” GNU GPL jeví jako „rozumnější”. Například poskytovatel, který poskytuje licence k software prostřednictvím Internetu, by se ocitl ve velmi obtížné situaci, neboť jeho právní vztahy by se řídily různými právními řády podle toho, odkud by si jednotlivý uživatelé jeho software stáhli (zhotovili jeho rozmnoženinu). Navíc, pokud je licence poskytována bezúplatně, by případné zjišťování obsahu různých právních řádů na straně poskytovatele mohlo znamenat skutečně „nerozumné” náklady. Nicméně otázku „rozumného uspořádání daného vztahu” je nutné posuzovat v každém konkrétním případě zvlášť.

Závěrem je tedy možno uvést, že rozhodné právo v závazkových právních vztazích (včetně licenčních smluv založených na GNU GPL) se určí dle norem českého mezinárodního práva soukromého (v případech, že je dána česká jurisdikce). Českým právem se závazkové právní vztahy ze smluv se zahraničním prvkem řídí v případě, že k určení českého práva jako rozhodného práva došlo na základě hraničních určovatelů, resp. použití českého práva odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu (ohledně jednotlivých hraničních určovatelů viz výše). Samozřejmě se českým právem řídí také závazkové právní vztahy z licenčních smluv mezi českými subjekty, a to včetně vztahů založených na licenčních podmínkách GNU GPL.

Článek byl vytvořen ve spolupráci se serverem www.eAdvokaci­e.cz.