Přístup k internetu jako základní lidské právo?

Martin Malý 19. 3. 2010

„Čtyři z pěti lidí věří, že přístup k internetu je základním lidským právem,“ tak zní výsledek nedávno provedeného průzkumu, který uspořádala britská BBC World Service v šestadvaceti zemích celého světa. Je to opravdu tak? Nenalháváme si něco? A neslibujeme si od téhle myšlenky víc, než doopravdy nabízí?

O průzkumu jsme informovali ve zprávičce Je přístup k internetu základním právem? Víc informací o tom, co si respondenti pod „základním lidským právem“ představují, agentura Reuters bohužel neuvedla, a lze předpokládat, že pojem „základní právo“ nespecifikuje ani výzkum samotný. Vypovídací hodnota tohoto výsledku je tedy téměř nulová, protože může znamenat cokoli, podle toho, jak si kdo pojem „právo“ vyloží.

Co je to vůbec právo?

Právo - kladívko

Nejčastějším problémem v každé diskusi o právech je, že lidem splývá pojem „právo“ s pojmem „nárok“. Tyto pojmy je velmi důležité od sebe rozlišit. Právo v technickém slova smyslu má význam „oprávnění“. Význam je podobný „právům“, známým z počítačových systémů: „Právo změnit soubor“ má právě a jen význam „paušálního souhlasu“ s tím, že určitý uživatel smí změnit soubor. Nevyplývá z toho, že ho změnit musí ani že ho může změnit zcela volně (soubor může být zamčený, protože do něj zapisuje jiný uživatel, např.) – ale při splnění určitých podmínek může uživatel změnit soubor a nikdo mu to nemůže znemožnit (zjednodušeně řečeno – pomíjíme vliv „vyšší moci“ či „fronty požadavků“, ale ty ani právo nijak nespecifikuje). Jinými slovy – právo nikomu nic nepřikazuje, ale „zakazuje zákaz“.

Naproti tomu nárok zakládá někomu nějakou povinnost, tedy že někdo něco musí udělat. Mám-li nárok na „večeři zdarma pro dvě osoby po předložení kupónu“, tak tento nárok zakládá dotyčné restauraci povinnost mi tu večeři poskytnout. Mám-li nárok na omluvu, vyplývá z tohoto nároku někomu povinnost, aby se mi omluvil (a pokud tak neučiní, mohu soudně vymáhat, aby svou povinnost splnil).

Základní rozdíl lze tedy popsat takto: právo je zákazové, nárok příkazový. Oblíbeným ilustračním příkladem je právo vlastnit majetek (listina práv a svobod, Článek 11, bod 1: „Každý má právo vlastnit majetek.“) Toto právo lze číst takto: „Nikdo nesmí nikomu zakázat vlastnit majetek“ – a nic nad to. Rozhodně to neznamená, že mi někdo nějaký majetek musí zajistit, abych „mohl vlastnit“. Důležité je si uvědomit: Pokud žádný majetek nevlastním, není tím moje právo porušeno ani omezeno, a takový stav je plně v souladu s Listinou práv a svobod! Právo vlastnit majetek totiž nikomu nezakládá ani povinnost vlastnit majetek.

Svoboda vzniká zákazem

Ačkoli se to může zdát na první pohled absurdní, ve svobodné společnosti je základním kamenem svobody legislativa založená na zákazu. Ovšem to pouze na první pohled. Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že pravidlo, které říká Vyberte si číslo 0–9, ale nesmí to být 5 nám dává mnohem větší svobodu volby než pravidlo Vyberte si číslo 0–9, ale musí to být 2 nebo 6. Jistě, je to jen hrubý příklad, ale zákony a legislativa nejsou v podstatě nic jiného, než soubor zákazů a příkazů. Zákazová pravidla říkají „Dělejte cokoli, krom toho, co je zakázáno“, příkazová říkají „musíte dělat toto“. Bohužel, v posledních letech se objevuje mezi legislativci trend „právního pozitivismu“, tedy přístupu, při němž věří, že společnost lze rychleji zlepšit aktivním modelováním pomocí příkazů („Budete se mít líp!“) namísto pasivnějšího přístupu „omezení zlořádu“. Toto téma je na obsáhlou diskusi na jiných stránkách, nechme jej tedy raději stranou a vraťme se k „právu na internet“.

Není vše jednoznačné, a o právu, zákonech a paragrafech to platí dvojnásob. Proto je právnická řeč leckdy až puntičkářsky formulovaná a pokroucená – ono jedno jediné nepřesně vyložené slovo rozhoduje o zločinu a trestu, a to doslova. Takže právo sice je, jak jsme si už řekli, „zákaz zákazu“ a neznamená žádný příkaz, ale někdy, v některých případech, může i právo zakládat dílčí nároky… Příkladem budiž právo na přístup k informacím: Toto právo zakládá určitým subjektům povinnost odpovědět na dotaz v určené lhůtě. Na druhou stranu nikomu nezakládá povinnost dát mi tužku a papír, abych mohl dotaz napsat. Z tohoto práva vyplývá třeba i to, že novinářům nesmí být bráněno ve výkonu profese, ale nezakládá nikomu povinnost doručovat zdarma noviny až domů.

Výklad práva

Právo na přístup k internetu je podle některých výkladů součástí práva na přístup k informacím, a jako takové je většinou dodržované, i když není kodifikované. Nikomu se (snad!) nestalo, že by mu někdo odepřel přístup na internet proto, že je žena, homosexuál, Vietnamec, blondýn, basketbalista, holič nebo že sportuje. Problémem je vymezení toho, zda „právo na internet“ zakládá dílčí povinnosti nebo ne. Zdravý rozum říká, že ne: Ten, kdo se chce připojit na internet, ať se připojí způsobem, který je adekvátní jeho možnostem: Když má hodně peněz, nechť se připojí privátní optickou linkou na páteřní síť, když má málo peněz, ať použije ADSL, když peníze nemá, ať poprosí souseda nebo ať využije informačního kiosku, služby knihovny…

Jenže výklad práva a zdravý rozum mohou být, jak časté příklady ukazují, v opozici neustále. Někteří lidé, zejména z rodu budovatelů šťastných zítřků, oponují: „Když nemám peníze na připojení, tak mě provider nepřipojí, a tím mi tedy brání v mém právu…“ Jejich výklad je tedy nárokový: Někdo mi musí ten internet poskytnout. Nejčastějším obětním beránkem těchto tendencí je stát: „Stát se musí postarat o to, aby se každý mohl připojit na internet!“ Což vypadá téměř jako ekvivalentní vyjádření, ale není – z „práva na internet“ je rázem „nárok na internet“, který musí někdo splnit – tedy např. zajistit pokrytí celého území signálem, zajistit přípojky pro sociálně slabé, kurzy práce s počítačem pro neznalé… připadá vám to absurdní? Připadá vám, že by si to takto nemohl nikdo vykládat? Buďte ubezpečeni o tom, že takový nárok by někdo vznesl hned druhý den po vágním zakotvení „práva na internet“!

A snad proto se lidé od práva, s nimiž jsem o „přístupu na internet jako základním lidském právu“ hovořil, vyjadřovali ke kodifikaci takového práva odmítavě, či přinejlepším zdrženlivě. Leitmotivem jejich výhrad bylo, že toto právo je pouze specifickým případem jiných práv (asi jako by k „právu vlastnit majetek“ bylo kodifikováno ještě „právo vlastnit osobní auto“).

Proč vůbec hovořit o právu na internet?

Lze předpokládat, že respondenti výzkumu, zmíněného na začátku článku, brali „právo na internet“ coby abstraktní nezadatelné právo – asi jako právo dýchat vzduch nebo právo chodit do obchodů a nakupovat; že jej nevnímali nárokově a nepřemýšlí nad ním vstávaje lehaje, stejně jako nepřemýšlíme o tom, jestli máme právo jít do hypermarketu, dokud se nás na to někdo nezeptá. A když se zeptá, tak se zamyslíme a odpovíme: No ano, samosebou že má každý právo jít nakupovat! (Analogicky k „právu na internet“ – mám právo jít nakupovat, ale když nemám peníze a nic mi neprodají, není to popřením práva jít nakupovat!)

Jiná věc je, jestli by takové právo mělo být legislativně zakotveno. Zdá se jako nesmyslné psát do zákonů vše a taxativně vyjmenovávat práva, která fungují „samozřejmě“ a „ze zdravého rozumu“. Na druhou stranu se vždy najde někdo, kdo bude chtít prosadit nějakou restrikci, a povede argumentaci stylem: „Právo si na veřejnosti zpívat? A máte ho někde zakotvené? Ne? Tak jej tedy nemáte!

Ve společnosti. obzvlášť v Evropě, jsou stále živé a přítomné tendence „dosáhnout blaha regulací“, ačkoli se opakovaně ukazují jako nefunkční. Možná je vysoké procento lidí, přesvědčených o „právu na internet“, jen podvědomou reakcí na protisměrné akce typu „digitální gilotiny“. Otázka je, jestli by zakotvení „práva na internet“ do zákonů s vahou ústavy zabránilo přijetí „digitálních gilotin“, či zda by spíš nesvádělo právní romantiky k nárokovým výkladům a k akcím typu „bezdrátová Praha“.

Na otázku, položenou v titulku, tedy jednoznačná odpověď v právním slova smyslu není. Selský rozum říká, že to právo zatím máme, i když není kodifikované – a je jen na nás, jestli si ho udržíme, jestli o něj nepřijdeme, nebo jestli si z něj necháme udělat frašku, ať z té či oné strany.

Našli jste v článku chybu?
Měšec.cz: TEST: Vyzkoušeli jsme pražské taxikáře

TEST: Vyzkoušeli jsme pražské taxikáře

DigiZone.cz: Mobilní aplikace pro DVTV je tady

Mobilní aplikace pro DVTV je tady

DigiZone.cz: Slováci první, Češi třetí. Krásný...

Slováci první, Češi třetí. Krásný...

Podnikatel.cz: Neuvěříte, ale EET má pro podnikatele i výhody
MarketVoice

Neuvěříte, ale EET má pro podnikatele i výhody

Měšec.cz: Cestujte bez starostí, získejte výhodné pojištění

Cestujte bez starostí, získejte výhodné pojištění

Měšec.cz: Od kdy musí studenti platit pojistné?

Od kdy musí studenti platit pojistné?

DigiZone.cz: Soud zakázal šíření TV Markíza v ČR

Soud zakázal šíření TV Markíza v ČR

Lupa.cz: Vydavatelé jsou v háji, ale neumí si to připustit

Vydavatelé jsou v háji, ale neumí si to připustit

Lupa.cz: Na základně u Dobříše se rozjel 3D tisk z kovu

Na základně u Dobříše se rozjel 3D tisk z kovu

DigiZone.cz: Nova: technické pauzy každé 1. pondělí

Nova: technické pauzy každé 1. pondělí

Vitalia.cz: Jíme přesolené potraviny. Zrovna tyhle

Jíme přesolené potraviny. Zrovna tyhle

Root.cz: Špína v počítačích: mrtvé myši, prach a pavouci

Špína v počítačích: mrtvé myši, prach a pavouci

Root.cz: Střílejte v obýváku, stačí kamera a projektor

Střílejte v obýváku, stačí kamera a projektor

DigiZone.cz: ČT veze bronz z klání televizní grafiky

ČT veze bronz z klání televizní grafiky

DigiZone.cz: Skylink: Nova Sport volně

Skylink: Nova Sport volně

Root.cz: Nejvýkonnější počítač mají v Číně, podívejte se

Nejvýkonnější počítač mají v Číně, podívejte se

Lupa.cz: Text umírá, na webu zbude jen video

Text umírá, na webu zbude jen video

Vitalia.cz: Máte chutě? Nejezděte do světa, ale do Dobřichovic

Máte chutě? Nejezděte do světa, ale do Dobřichovic

Podnikatel.cz: Jeho dřevěné hodinky chtějí na všech kontinentech

Jeho dřevěné hodinky chtějí na všech kontinentech

DigiZone.cz: Náhrada za nevrácená zařízení?

Náhrada za nevrácená zařízení?