Staré počítače se nerecyklují, končí v Číně nebo v Africe

Článek je volným překladem článku Most „Recycled“ Computers are Not Recycled, který vyšel na OSnews a jehož autorem je Howard Fosdick. Vyšlo za laskavého svolení serveru i autora. Howard Fosdick je nezávislý konzultant, který se zabývá především databázemi a operačními systémy. Už patnáct let se také angažuje v problematice repasování a recyklování počítačů.

Minulý měsíc jsem psal o tom, jak počítačový průmysl vytváří ‚plánovanou zastaralost‘ ve snaze prodat novější produkty. Tento model jen prohlubuje problém recyklace starého hardware, protože uměle zkracuje životnost počítačů. To zvyšuje produkci a zároveň výrazně navyšuje likvidaci. Výsledkem tak je, že e-odpad je jedním z nejpalčivějších ekologických problémů.

Na světě je aktivní asi miliarda počítačů. Další stovky milionů čekají ve sklepích a na půdách na svou likvidaci. Jestliže se jejich životnost pohybuje mezi dvěma a pěti lety, řítí se na nás ohromná vlna starých počítačů vyžadujících likvidaci. Ve Spojených státech se jich ale drtivá většina nezlikviduje.

Jaké látky obsahují osobní počítače? Kde vlastně končí? A co s tím vy můžete dělat?

Jedovatá polévka

Začněme s jedy, které počítač obsahuje. Není to hezký pohled.

• Olovo – CRT monitory obsahují od jednoho do čtyř kilogramů olova, které může po pozření u dětí způsobit poškození mozku nebo jiné neurologické problémy. CRT se likvidují v ohromných množstvích, protože většina uživatelů už přešla na moderní LCD panely. (Mimochodem stejný fenomén můžeme vidět u televize, když diváci přecházejí na digitální příjem.) Pájka na plošných spojích také obsahuje olovo.
• Rtuť a arzen – Ploché displeje a displeje notebooků obsahují rtuť a arzen, které jsou jedovaté i ve velmi malém množství. Rtuť je také součástí plošných spojů.
• Kadmium – Každý desktopový počítač obsahuje baterii a notebooky obsahují dvě až tři. Kadmium patří v bateriích mezi hlavní toxické látky. Můžeme jej také najít v SMD rezistorech, polovodičích, infra detektorech a v některých plastech. Kadmium je karcinogen, který se ukládá v těle.
• Fosfor – Vnitřek CRT monitoru je pokrytý fosforovým práškem. Ten byste nechtěli dýchat.
• Bromované zpomalovače hoření (BFR) – Jsou součástí plastů v počítačích. BFR mají vliv na hormony a Apple jej například přestal úplně v počítačích používat.
• Berilium – Berilium je další známý karcinogen, který se používá v plošných spojích a konektorech.
• PVC a plasty – PVC a plasty tvoří asi 20 % počítače. Jejich hoření produkuje dioxiny a furany.
• Baryum – Baryum je součástí CRT monitorů a chrání uživatele před radiací. V pitné vodě a skládkách už ale tak užitečné není.

Spalování počítačových komponent vytváří dioxiny, furany, PCB a další jedy, které se tak dostávají do atmosféry a do plic lidí. Proč by měl někdo pálit počítač? Je to nejlevnější a nejjednodušší metoda, jak oddělit bezcenné plasty od zpeněžitelných kovů. Pokud žijete v chudé zemi bez přírodních a bezpečnostních standardů, je to způsob, jakým „recyklujete“ materiály. Například: vytrháte všechny dráty a pak je spálíte. Odstraníte tak bužírku a zůstanou vám jen měděná jádra.

Asi nepřekvapí fakt, že z tisícovky různých materiálů, které putují do počítačových továren, jsou některé z nich škodlivé. Můžete vyzývat výrobce, aby omezili jedovaté látky, které používají ve svých počítačích. Stačí jen použít webový nástroj EPEAT k nákupu méně škodlivých počítačů. EPEAT obsahuje databází několika tisíc počítačů a displejů a hodnotí je podle jejich škodlivosti k životnímu prostředí.

Kde končí jedy?

Kde všechny ty jedovaté látky končí, záleží na mnoha různých faktorech, mimo jiné na tom, která země se jich zbavuje. Ve Spojených státech organizace EPA (Environmental Protection Agency) odhaduje, že jen asi 15 % e-odpadu je správně recyklováno. Zbylých 85 % se recykluje nevhodně – buďto končí na skládkách, nebo v zámoří.

Mezinárodní obchod funguje takto: USA ročně z Číny importují zboží za miliardy dolarů. Veškeré zboží se přiváží ve standardizovaných přepravních kontejnerech. Protože ale Státy exportují zpět do Číny velmi málo zboží, většina kontejnerů se vrací prázdná. Přeprava do Číny je tedy velmi levná a vyplatí se tedy převážet i téměř bezcenné věci.

Američané jsou dychtiví po recyklaci svého toxického e-odpadu a Číně chybí bezpečnostní standardy obvyklé ve vyspělých zemích. Navíc pracovní síla je tam velmi levná.

Tato kombinace levné přepravy, levné pracovní síly a chybějících zákonů vytváří bující exportní obchod. Počítače a další e-odpad pak putují do Číny a někdy i Afriky, kde jsou „recyklovány“ bez ohledu na přírodu a bezpečnost.

K vysvětlení stačí pár obrázků. Tady například vidíte, jak se rozebírá starý monitor, aby z něj bylo možné dostat cennou měď.

Tyto Nigerijské děti zase pózují před hořící skládkou e-odpadu, která je přímo u jejich domu.

Tento bývalý farmář vytahuje čipy z desek tím, že je koupe v kyselině. Nepoužívá žádnou ochranu proti výparům.

Obrázky pořídila organizace Basel Action Network, která se rozhodla podobné praktiky eliminovat.

Samozřejmě že každá výnosná činnost má své stinné stránky a může se dostat do rozporu se zákonem. Základní otázka ale zní: jak běžný je tento obchod? Kolik amerického e-odpadu končí takto neodborně rozebráno v Číně či Africe?

Firmy zapojené do tohoto jedovatého obchodu se snaží svou činnost tajit, takže rozsah můžeme jen odhadnout. Našel jsem rozumné odhady, které hovoří o 50 až 80 % amerického e-odpadu. Celý ten fenomén se stal tak běžným, že už o něm hovoří i velká média. Podívejte se na 60 Minutes, NPR, PBS Frontline, CNN, BBC World News a Huffington Post.

Z obchodu se postupně stal prospívající byznys. Společnosti nazývané „falešnými recyklátory“ komunikují s váženými organizacemi, jako jsou charity, církve a komunitní organizace a nabízejí jím podíl na Dni recyklace. Charita nabízí publicitu, záštitu a místo pro konání události. V daný den pak vážení občané přinesou svou starou elektroniku k recyklaci. Falešný recyklátor ji naloží na své náklaďáky a odtáhne ji na lodě. Pak vydělá peníze na tom, že odpad exportuje do čínských a afrických „recyklačních“ center. Nikdo není mazanější.

Tento příběh například popisuje, jak údajný falešný recyklátor EarthEcycle navštívil Humane Society, Make-A-Wish Foundation a Boy Scouts of America a nabídl jim pořádání Dne recyklace. Následně bylo sedm kontejnerů s e-odpadem odvezeno do Hong Kongu a jižní Afriky.

Organizace s výbornou reputací jsou podvedeny a zneužity k byznysu, zatím co věří, že jsou zapojeny do prospěšné činnosti. Není to jejich chyba. Protože jsou falešní recyklátoři nepostižitelní americkým právem, každý se může nazývat recyklátorem a prodávat materiál do zámoří. Překroucení celé věci ale není ilegální. Je to výnosný obchod.

Ono to není ilegální?

Protože se přístup USA k přírodě výrazně změnil od prvního Dne Země v roce 1970, mnoho lidí překvapí, že falešná recyklace je legální. Pravdou je, že mezinárodní společenství vytvořilo pravidla a dohody týkající se kontroly e-odpadu, aby bylo zajištěno, že je vše zařízeno správně. Obecně se tato pravidla nazývají Basilejské konvence a byly vytvořeny ve Švýcarsku v roce 1989 a od té doby se hodně rozvinuly.

Více než 150 zemí celého světa se k těmto konvencím hlásí. Spojené státy jsou ale jednou ze čtyř zemí, které je neratifikovaly a nesouhlasí s nimi. Podívejte se na tabulku, která ukazuje, že USA jsou „špatnými hochy“ počítačové recyklace. Přestože můžeme spekulovat proč tomu tak je, je naprosto zřejmé, že americká vláda je zajatcem lobbistů a je řízena jejich úzkými zájmy.

Správná recyklace většiny e-odpadů stojí jen pár dolarů a naše společnost se rozhodla takovou cenu nezaplatit. Namísto toho jsou tyto peníze vypouštěny do přírody a na ty, kteří v zámoří žijí v nebezpečných a nezdravých podmínkách.

Co můžete dělat

Pokud chcete tuto situaci napravit, vzdělávejte se a staňte se společensky a politicky aktivními. Veřejnost věří IT profesionálům, odborníkům na průmysl, počítačovým technikům a nadšencům a počítá s tím, že právě oni problematice rozumí. Zákonodárci očekávají naše odborné vedení. Pokud zůstane IT inteligence pasivní, takové praktiky nikdy nezmizí.

Vůdci počítačové komunity už dosáhli významných úspěchů. Jedním z příkladů je možnost vrátit výrobci či prodejci starý hardware k recyklaci. Před deseti lety to dělalo pár firem, dnes se tím zabývají všechny velké firmy. Někteří dodavatelé už oznámili, že přímo zakazují exportní recyklaci. Další se k nim jistě přidají poté, co se svět dozví o falešné recyklaci.

Pokud máte starý počítač, který už nepoužíváte, nenechávejte ho ležet na půdě nebo ve sklepě. Jako dobrovolník v neziskové organizaci Free Geek Chicago dostávám často dary, které opravíme, repasujeme a předáme je potřebným.

Jako IT profesionál, expert nebo jen nadšenec určitě používáte aktuální hardware. Pochopte, že počítače, které vyhazujete, ještě mohou posloužit ostatním. Zhruba čtvrtina Američanů nevlastní počítač. Pro řadu z nich pět až deset let starý počítač pro základní operace jako je prohlížení webu, psaní textů či posílání e-mailů znamená, že nebudou muset chodit do veřejné knihovny nebo čekat ve školní učebně, aby mohlo použít počítač. Starší počítač také skvěle poslouží jako druhý stroj ve velké rodině. Ve Free Geeku máme tolik žádostí o notebooky, že i notebook s procesorem Pentium II najde své uplatnění.

Pokud tedy potřebujete zlikvidovat starší počítač, raději jej odneste na repas než na recyklaci. Organizace zaměřující se na repasování komponenty znovu využije, ale recyklátor je zničí a použije z nich jen materiály. Dodavatelé, kteří přebírají zpět starou elektroniku, ji neumí repasovat, protože si nemohou dovolit platit továrny, které to budou dělat. Mohou jen recyklovat. Existuje ale mnoho neziskových organizací, kterým můžete starší počítač darovat.

Zeptejte se nějaké neziskové organizace, jak starý počítač mohou ještě využít. Free Geek umí použít počítač starý až deset let (Pentium III nebo lepší). Naší „tajnou přísadou“ jsou odlehčené linuxové distribuce. Vaším cílem bude najít takovou organizaci, která váš starý hardware raději znovu použije než by ho recyklovala.

Pokud ale máte vybavení, které je příliš staré, jak se můžete vyhnout falešným recyklátorům? Je těžké je odlišit, protože dobře vědí, že veřejnost by začala zuřit, kdyby se dozvěděla, jaké má jejich byznys důsledky. Proto svou činnost dobře tají. Musíte se proto poohlédnout po nápadných znacích. Jedním z nich je, že taková firma přijímá CRT monitory, staré televize a tiskárny zcela zdarma. Takové přístroje ale nemohou být skoro nikdy znovu využity a jejich správná recyklace stojí peníze. Pokud by si recyklátor za takovou likvidaci nenechal zaplatit, musel by ji dotovat. Poplatek za tiskárnu by se měl pohybovat mezi třemi a deseti dolary (60 až 300 korun – pozn. překladatele) a za CRT monitor či televizi by si firma měla říci mezi deseti a dvaceti dolary (300 až 600 korun – pozn. překladatele).

Prozkoumejte proto web recyklátora. Pokud neobsahuje fotografie drtiček a dalšího zařízení, je to velmi podezřelé. Falešní recyklátoři obvykle ukazují jen krásné obrázky odjíždějících náklaďáků a hromady naskládaných počítačů čekajících na „recyklaci“. To, co ale vidíte doopravdy, je náklad připravený na transport přes moře.

Můžete také využít certifikační program Basel Action Network. Ten certifikuje recyklátory, kteří splňují přísná pravidla. Bohužel se jedná o poměrně novou věc a zatím se vše rozbíhá. Existuje tedy řada významných firem, které zatím nejsou certifikovány.