Je jasné, že na tak malém prostoru nemůžeme zmínit vše. A když si dnes pročtu předchozí díly, vidím, že jsem bezděčně některé pojmy bez nějakého vysvětlování již použil.
Linuxové distribuce
Základem je slovo distribuce. Tímto pojmem označujeme jednotlivé verze Linuxu, které byly připraveny nějakou skupinou nebo firmou. V pravém slova smyslu bychom mohli říci, že Linux je vlastně jen linuxové jádro. Linuxové jádro (tj. základní součást, bez které Linux nemůže fungovat), na které se vždy nabalí další aplikace. Pokud se podíváme na ty nejrozšířenější distribuce, určitě nesmíme zapomenout na Ubuntu, Suse, Red Hat, Mandriva, PCLinuxOS, Gentoo nebo Fedora. Každá se liší svým přístupem k Linuxu jako takovému.
Některé jsou zaměřeny striktně na koncové uživatele, obsahují proto mnoho různých grafických nástrojů pro všemožná nastavení a nepřeberné množství aplikací, jiné jsou zase více zaměřené na pokročilejší uživatele, kteří nepotřebují tisíce aplikací a rádi si optimalizují svůj systém na co nejlepší výkon přizpůsobený vlastnímu počítači (v jazyce programátorů se to nazývá kompilace). Existují pak také jiné, specializované, které nasadíte na nějaký server. Poslední, ale ne nevýznamnou skupinou, jsou distribuce jednoúčelové – záchranné, demonstrační nebo třeba výukové, případně mini verze.
Počítače můžeme velmi jednoduše rozdělit na několik druhů. Obvykle je to ten váš, se kterým pracuje koncový uživatel, v naší hantýrce desktop. Pak jsou speciální počítače, které jsou výkonnější a v souvislosti se speciálními programy nabízející některé specifické funkce. Těm říkáme servery. Jako typické funkce serverů můžeme zmínit poštovní server, web server nebo databázový server. Dosti často se také setkáte s tučňákem. Je to oficiální maskot Linuxu. Nikdo už dnes přesně nedá dohromady, proč tomu tak je. Pokud instalujete aplikace, setkáte se s výrazem balíček. Balíček je vlastně aplikace připravená k běhu v dané distribuci s vyřešenými závislostmi. Každá aplikace ke svému běhu vyžaduje některé speciální knihovny funkcí atd. Seznam těchto knihoven či programů, které jsou k běhu programu nutné, nazýváme závislost.
Licence a balíčky
O Linuxu se mluví jako o svobodném systému. Tato svoboda je vyjádřena hlavně licencí, pod jakou je šířen. Slovem licence míníme podmínky, za který je možno Linux používat a šířit. V případě Linuxu máte možnost jej beztrestně šířit a používat, jak doma, tak i ve firmě. Podobnou licenci mají i programy. V jejím znění je přesně určeno, za jakých podmínek smíte s programem pracovat, kde jej smíte používat a jak s ním můžete nakládat.
S balíčky úzce souvisí i balíčkovací systém, který má každá distribuce implementován. Je to program, který pomáhá uživateli instalovat programy pomocí jednoduchého rozhraní. Velmi důležité také je, jaké repozitáře balíčků má k dispozici vaše linuxová distribuce. Do repositářů jsou ukládány balíčky, které pak můžete snadno nainstalovat. Existuje několik repozitářů s různými verzemi balíčků dle stadia rozpracovanosti programu a dle spolehlivosti jeho chodu.
Desktop a software
K částem linuxové distribuce, které si všimnete jako první, je tzv. desktopové prostředí. Nejznámější jsou asi GNOME a KDE. Je to vlastně aplikace, která slouží k interakci uživatele s prostředím distribuce, dává mu jednotný vzhled a přináší některé další drobné prográmky. Abyste je poznali (není to pravidlem, jen ty nejpoužívanější to tak mají) jsou v jejich jméně obsaženy specifické počáteční znaky (např. KAlarm, KOffice, KMail nebo Gnome Commander, Gnumeric, gedit a třeba Guppi.)
Důležité je také vědět, jak poznáte, že daný program je použitelný. Každý program prochází vývojem. Nejdříve je uvolněna tzv. alfa verze, což je stadium, kdy si autor zkouší, jak program funguje a zároveň tím říká, že ne všechny funkce jsou v programu implementovány. Poté následuje beta verze, která je odladěnější než alfa verze, ale není zaručeno, že všechny funkce fungují tak, jak mají. Dalším krokem ve vývoji programu je RC verze (release candidate – patrně verze, která bude již finální). Tato verze by již neměla přidávat žádné nové funkce, jen opravovat ty stávající. Obvykle se po nějaké době určitá verze prohlásí za verzi finální, občas zvanou stabilní. Zelenáč by se proto měl vyhýbat jakýmkoliv verzím programů, které nejsou finální. Důležité je uvědomit si, že podobnými stádii prochází i jednotlivé linuxové distribuce, při jejich používání byste měli na označení verze dbát především. Nelze říci, že je to risk, jen je dobré vědět, že ne vše musí fungovat správně a např. pro nasazení na svůj domácí počítač nemusí být špatné nasadit RC verzi, ale do firemního prostředí tato verze nepatří.
Verzování programů
Existuje ještě jeden způsob, jak poznat, jak moc dobrý program je. Uznávám, že to vždy není úplně všeříkající, protože existují výjimky. Jistým ukazatelem totiž může být číslo verze programu. Je totiž velmi obvyklé, že pokud je číslo verze menší než jedna, jde o verzi zkušební a ne úplně hotovou. O výjimkách jsem mluvil proto, protože existují programy, které jsou ve verzi s číslem menším než nula již několik let a možná k ní ani nedojdou. Dobrým příkladem je třeba program na tvorbu grafiky – Inkscape. Zároveň pokud má daný program vysoké číslo verze, můžete z něj poznat, že se dlouho vyvíjí. Dnes není problém pracovat s programy ve verzích vyšších než 6, existují i čísla vyšší než 10 nebo blížící se dvaceti. Jakási nepsaná pravidla také říkají, že „desetinová“ změna čísla (např. 1.5 na 1.6) obvykle znamená nové funkce, avšak bez výraznější změny koncepce, jednotkové změny čísla verze znamenají rozsáhlejší změny. Naopak setinková změna čísla značí (pokud ji program používá, např. 1.5.1 na 1.5.2) obvykle nějakou opravu nalezených chyb. Poslední dobou je také moderní vydávat programy s cifrou letopočtu, na konci roku s cifrou následujícího roku (v listopadu 2007 vyjde program XYZ 2008).
Správný programátor, který svůj program vyvíjí, se snaží opravovat nalezené chyby alias bugy a aplikovat bezpečnostní opravy také zvané záplaty alias patche. Obvykle to funguje tak, že nějaký uživatel autorovi nahlásí nějaký problém s jeho aplikací, ten ji potvrdí a případně připraví novou verzi.
Grafika versus text
Když jsme se zmínili o rozhraní, patrně se nevyhnete výrazu GUI což je anglická zkratka slov Graphical User Interface (grafické uživatelské rozhraní). Mnoho programů je totiž původně napsáno tak, že se spouští a ovládá jen z příkazové řádky (jsou to však spíše nastavovací utility) a pro zjednodušení k nim někdo vytvoří jednoduché ovládací rozhraní.
Opakem GUI je konzole nebo také tzv. příkazový řádek. Celkem rozšířený mýtus mezi začátečníky je ten, že se Linux ovládá převážně pomocí konzoly. Jedná se totiž o prostředí, které je nevzhledné a převážně textového charakteru. Na ovládání myší zapomeňte, vše se ovládá textovými příkazy s mnoha parametry. Parametrem rozumíme jakýsi přepínač, který programu řekne, co má dělat. Výstupy z programu jsou také vždy směrovány jako textová hlášení. Vypadá to poněkud archaicky, ale v době asi tak před 15 lety to bylo celkem normální a nejenom v Linuxu. Řada pokročilých uživatelů vám také řekne, že se jim tak počítač ovládá lépe. Můžete jim věřit, ale kouzlo ovládání pomocí myši je opravdu silné a nemusíte se cítit nějací méněcenní.
Zkratky
K oblíbeným linuxovým pojmům patří i některé rozšířené zkratky. Nejznámější je především BFU což je zkratka, která se jeví jako původem nečeská, ale před nějakou dobou bylo odhaleno, že je původem opravdu česká a používaná jen a pouze na území bývalého Československa. Původně snad zkracuje slova bloody fucking user, což můžeme volně česky přeložit jako zatracený uživatel, obvykle se však setkáte s variantou běžný Franta uživatel. Linuxáci tak označují začátečníky nebo nezkušené uživatele. Tato zkratka má mírně pejorativní nádech.
Další zkratkou je RTFM. Většina zarytých linuxáků nemá ráda dotazy začátečníků, které lze dohledat v příslušné dokumentaci. Tajemná zkratka vznikla ze slov Read That Fucking Manual, což můžeme přeložit jako „přečti si ten zatracený manuál“. Jinými slovy – pokud vám někdo takto odpoví, nezbude vám nic, než si manuál opravdu přečíst. Další zajímavé zkratky a často používané pojmy naleznete v našem stále doplňovaném slovníčku.
Doufám, že po přečtení předešlých řádků se vám váš slovníček zvětšil a že některé pojmy, které jsem již v předchozích dílech použil, jsou jasné. Budete se s nimi setkávat celkem často. Nechci samozřejmě vytvářet nějaký slovník, je to jen můj vlastní vysvětlující text s pojmy, které běžně používám a vím, že by s nimi začátečník mohl mít problém s jejich porozuměním.
ČLÁNKY DO MAILU