Odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu
Na závěr obecné části této práce je vhodné se alespoň ve stručnosti věnovat problematice odpovědnosti za vady software a odpovědnosti za škodu způsobenou v důsledku vad software, a to i přes skutečnost, že tato problematika je v licenčních podmínkách k volně šiřitelným počítačovým programům často výslovně upravována. V této kapitole nicméně nebudou blíže rozváděny aspekty související s právními vadami software, na které již bylo průběžně poukazováno v předchozích kapitolách. Obsahem tak budou zejména právní otázky související s faktickými vadami počítačových programů.
Otázky odpovědnosti za vady software a odpovědnosti za škodu způsobenou vadným software je nutné považovat pro potřeby praxe za velice důležité, a to zejména ve vztahu k proprietárnímu software poskytovanému za úplatu. Přestože chyby software mohou v makroekonomickém měřítku způsobovat značné škody[253], není tato problematika právní teorií ani praxí doposud příliš reflektována. Nelze vyloučit, že nedostatečný zájem o tyto otázky je způsoben také tím, že k prokazování existence vad software je ve většině případů potřeba specifických technických znalostí, přičemž prokázání existence vad software může být s ohledem na nutnou interoperabilitu počítačového programu s hardwarovým vybavením či jinými počítačovými programy velice obtížné. V souvislosti s odpovědností za vady počítačových programů je nutné vzít v úvahu také skutečnost, že zejména u složitějších počítačových programů nelze přes veškerou snahu objektivně dosáhnout jejich bezchybnosti, a to například i s ohledem na již zmiňované nezbytné propojení s dalším software třetích osob apod.
Praktickým problémem v této oblasti pak je okolnost, že licenční podmínky k volně šiřitelným počítačovým programům zpravidla vůbec neobsahují specifikaci počítačového programu (včetně jeho funkcionality), který je v konkrétním případě licencován. S ohledem na způsob používání licenčních podmínek v praxi je toto samozřejmě logické, nicméně smluvní ujednání mezi poskytovatelem a nabyvatelem tak ve většině případů vůbec výslovně nevymezuje vlastnosti (funkcionalitu) sekundárního předmětu právního vztahu.
Na rozdíl od odpovědnosti za vady věci nenalezneme v českém právním řádu žádnou zvláštní právní úpravu vztahující se k odpovědnosti poskytovatele licence za vady sekundárního předmětu závazkového vztahu[254] z licenční smlouvy. Licenční podmínky k volně šiřitelným počítačovým programům určitou úpravu této problematiky ve většině případů obsahují, přičemž se tradičně jedná o ustanovení, jimiž se poskytovatel licence „zříká“ jakékoliv odpovědnosti jak za vady software, tak i za škodu způsobenou tímto vadným software. Tato ustanovení inspirovaná angloamerickou právní kulturou nalezneme i v mnoha licenčních podmínkách k proprietárnímu software poskytovanému za úplatu. Platnost takových ustanovení však může být sporná i ve Spojených státech amerických.[255] Vzhledem ke zmiňované aspiraci tvůrců jednotlivých licenčních podmínek na jejich globální používání bývá tato úprava doplněna ještě o ustanovení, jež uvádí, že v případě, že určitý právní řád neumožňuje „zřeknutí“ se odpovědnosti poskytovatele, má být provedena limitace odpovědnosti poskytovatele v maximální možné míře, jakou konkrétní právní řád (rozhodné právo) umožňuje.
Je možné konstatovat, že ustanovení, jimiž se poskytovatel licence „zříká“ odpovědnosti za vady software a odpovědnosti za škodu, by měla být podle českého práva v každém jednotlivém případě neplatná pro rozpor se zákonem. Konkrétně se jedná o rozpor s kogentním ustanovením § 574 odst. 2 občanského zákoníku, jež stanoví, že „dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, je neplatná.“ Nabyvatel licence se nemůže platně vzdát svých zatím neexistujících nároků na náhradu škody apod. Tuto skutečnost pro obchodnězávazkové právní vztahy pak výslovně zakotvuje ustanovení § 386 odst. 1 obchodního zákoníku: „Nároku na náhradu škody se nelze vzdát před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout.“
V případě, že licenční smlouva k software bude zároveň spotřebitelskou smlouvou, je možné vzpomenout již výše zmiňované ustanovení § 56 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku, jež stanoví, že nepřípustná jsou zejména ta smluvní ujednání, která „vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu“. Pokud tedy licenční podmínky v oblasti spotřebitelských vztahů obsahují takové ustanovení, kterými se poskytovatel licence „zříká“ odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu, může se spotřebitel případně dovolávat jejich neplatnosti (viz ustanovení § 55 odst. 2 občanského zákoníku).
V licenčních podmínkách k volně šiřitelným počítačovým programům se velice často objevuje také ustanovení uvádějící, že počítačový program je poskytován „tak, jak je“ („as is“). Toto ustanovení by mohlo asociovat českou právní úpravu v ustanovení § 501 občanského zákoníku ohledně přenechání věci, „jak stojí a leží“. Nicméně, jak již bylo opakovaně judikováno Nejvyšším soudem, omezení odpovědnosti za vady dle ustanovení § 501 občanského zákoníku je možné vztáhnout pouze na věci přenechávané úhrnkem (per aversionem) a nikoliv na předměty určené individuálně.[256] V oblasti poskytování počítačového programu tak nelze ustanovení § 501 občanského zákoníku aplikovat.
V souvislosti s odpovědností za škodu je možné okrajově zmínit také otázku případného omezení výše náhrady škody v obchodních vztazích provedeného dohodou stran (včetně případného omezení výše předvídatelné škody), jenž bývá právní teorií převážně připouštěno.[257] Licenční podmínky k volně šiřitelným počítačovým programům v drtivé většině případů limitaci náhrady škody výslovně neupravují. Nicméně, jak již bylo zmiňováno výše, licenční podmínky častokráte obsahují ustanovení, jejichž účelem by měla být limitace odpovědnosti poskytovatele licence v maximální možné míře dovolené rozhodným právem. S ohledem na neurčitost takovéto formulace ve vztahu k právní úpravě v obchodním zákoníku nelze dle našeho názoru takové ustanovení licenčních podmínek považovat za dostatečné pro omezení výše náhrady škody v obchodně závazkových právních vztazích.
Zatímco v právních otázkách souvisejících s odpovědností za škodu je možno vycházet z výslovné právní úpravy a poměrně bohaté judikatury (a mnoha doktrinálních výkladů), je v případě odpovědnosti za vady software situace komplikovanější. V oblasti odpovědnosti za vady software může být otázkou, zdali lze na případy vad plnění z licenční smlouvy vztáhnout analogicky právní úpravu odpovědnosti za vady věci dle ustanovení § 499 a násl. občanského zákoníku. Tuto otázku je však možné si položit i pro případy faktických vad jakéhokoliv plnění, které není věcí ve smyslu české právní úpravy (§ 118 odst. 1 občanského zákoníku). V případě, že počítačový program bude poskytován za licenční odměnu, neměla by být dle našeho názoru analogická aplikace ustanovení upravujících odpovědnost za vady věci dle ustanovení § 499 a násl. občanského zákoníku, zásadně vyloučena, a to i s ohledem na primárně užitnou funkci software.[258] Pokud dochází k bezúplatnému poskytování licence k počítačovému programu, se však naskýtá také možnost analogie s ustanoveními o odpovědnosti za vady u darované věci dle právní úpravy darovací smlouvy (§ 629 občanského zákoníku). Nelze zcela vyloučit ani otázku, zdali lze na počítačové programy (včetně proprietárního software poskytovaného za úplatu) za určitých podmínek vztáhnout ustanovení zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění pozdějších předpisů.[259]
I z výše uvedeného stručného nástinu poměrně jasně vyplývá, že problematika odpovědnosti za vady software a odpovědnosti za škodu způsobenou vadným software je komplexního charakteru a její vyčerpávající zpracování by mohlo být obsahem samostatné práce. Významu této problematiky pro praxi však v současnosti bohužel nedopovídá stav legislativy ani doktrinálních poznatků.
[253]: National Institute of Standards and Technology – Software Errors Cost U.S. Economy $59.5 Billion Annually, 2002 – http://www.nist.gov/…s/n02-10.htm
[254]: Knapp V., Švestka J. a kol.: Občanské právo hmotné, Svazek II., Codex Bohemia, Praha 1998, str. 78
[255]: Andrew M. St. Laurent — „Understanding OPEN SOURCE & FREE SOFTWARE LICENSING”, 2004 O’Reilly Media, Inc. str. 13
[256]: Nejvyšší soud ČR — např. rozhodnutí 32 Odo 441/2003 a 25 Cdo 1741/98
[257]: Šilhán Josef – Formy smluvní limitace náhrady škody v obchodních vztazích, Bulletin advokacie 07/2006
[258]: odlišný názor viz Cepl Matěj — „Právní rozbor dvou volných licencí z hlediska českého práva“, 1999 – http://docs.zdenda.com/…gnu_gpl.html
[259]: s ohledem na ustanovení § 3 tohoto zákona – které stanoví, že pro účely tohoto zákona je „výrobkem jakákoliv movitá věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k uvedení na trh. Výrobkem jsou rovněž součásti i příslušenství věci movité i nemovité; za výrobek se považuje i například elektřina“ zřejmě nikoliv
