Vlákno názorů k článku Crowdfunding na prolamování nechvalně proslulé herní ochrany Denuvo od Ath - Re: “ Dnes totiž nikdo koupí hry tuto...

Re: “ Dnes totiž nikdo koupí hry tuto hru skutečně nevlastní, vše je závislé na nějaké licenci, která musí být odsouhlasena a de facto jde vlastně jen o určité pronajmutí produktu k užívání, nikoli jeho skutečné vlastnictví. ”

Kde jste, prosím, přesně přišel na “závislé na nějaké licenci”? Jaké “de facto jde vlastně jen o určité pronajmutí”?

Softwarové licence v EU řeší direktiva (dále jen Software Directive):
SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2009/24/ES ze dne 23. dubna 2009 o právní ochraně počítačových programů (Directive 2009/24/EC of the European Parliament and of the Council of 23 April 2009 on the legal protection of computer programs)
https://eur-lex.europa.eu/eli/dir/2009/24/oj

Jen pro úplnost: ta se odkazuje na:
Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Directive 2001/29/EC of the European Parliament and of the Council of 22 May 2001 on the harmonisation of certain aspects of copyright and related rights in the information society)
https://eur-lex.europa.eu/eli/dir/2001/29/oj

Odkazovanou Software Direktive závazně interpretoval European Court of Justice v rozsudku velkého senátu ze dne 3. července 2012 v případu UsedSoft GmbH proti Oracle International Corp.:
http://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?num=C-128/11https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/ALL/?uri=CELEX:32009L0024
(všechny odkazované materiály jsou i v češtině)
Ve kterém jasně deklaroval, že licence jsou prodávány, nikoliv licencovány!

V rozsudku používá soudní dvůr koncept vyčerpání (exhaustion) autorských práv:
https://en.wikipedia.org/wiki/Exhaustion_of_intellectual_property_rights
který je znám od počátku 20. století z USA (kodifikovaný byl v sedmdesátých letech), a ačkoliv podobný případ nikdy nepřišel před Supreme Court of the United States, a několik rozsudků federálních soudů rozhodovalo odlišně, je možné předpokládat, že by jeho rozhodnutí bylo obdobné jako v případě Evropy (čemuž se držitelé práv asi raději vyhnou).

Princip vyčerpání společně s faktem, že jde o vlastnictví, mimo jiné staví časté podmínky v licenčních ujednáních mimo vymahatelnost (čti: píšou v nich stejné blbosti jako pak Ježek, a tyto blbosti je možné bez studu a bez sankce ignorovat).

Chápu, že pan Ježek není zvyklí trávit příliš času pochopením problematiky než o ní něco sesmolí, ale pokud by přeci našel chvilku času, stačí hledat “UsedSoft Oracle” a najde celou řadu zajímavých informací. Tímto jej také prosím, aby si ty své “de facto” výmysly opravil.

Ano máte pravdu. Ale reálně (zdůrazňuji slovo reálně) jste prost omezen tím, jaké ochrany tam vecpe výrobce té hry. To limituje vaše užívací práva bez ohledu na nějaké zákony. Zhruba stejně jako když si koupíte film na DVD. Jste vlastníkem toho DVD, ale pokud má CSS ochranu, tak si prostě nemůžete udělat záložní kopii, protože překonání ochrany je považováno za porušení zákona (jestli se něco změnilo, klidně mě vyveďte z omylu).

Jenže v článku je napsané slovo "skutečně", a ne "reálně". A čtenář neznalý věci si to může vyložit různě.

Skutečný novinář by ten článek doplnil, aby bylo všem zřejmé, jak je to podle práva, a jaká je praxe.

Pletete dohromady různé problémy – vlastnictví a ochranu softwaru. Pokud již zmiňujete nějakou informaci, udělejte to tak, abyste čtenářům pomohl problematiku pochopit, nikoliv naplnit normostranu.

Co je to licence?
Licence je právo k využívání duševního vlastnictví někoho jiného.
Př.: když si koupíte televizor, kupujete si nejen fyzické předmět, ale i právo na jednu instanci duševního vlastnictví. Nemáte právo vytvářet druhou instanci tohoto duševního vlastnictví. Nemáte ani právo finančně těžit z patentů vztahující se k této televizi (to má držitel autorských práv), ale se svou instancí (jak toho fyzického, tak toho duševního vlastnictví) si můžete nakládat dle svého.

Snaha držitelů autorských práv je přesvědčit uživatele, že nejsou v pozici vlastníka, a že licence je jim pouze propůjčena při dodržení podmínek, které si držitelé práv sami stanoví. K tomu se používá i úmyslně zavádějící vousatá formulace:
this software is licensed, not sold
která stojí na dualitě slova software. Jedním významem je software jako duševní vlastnictví (=duševní vlastnictví je vám licencováno, nikoliv prodáno, a nevlastníte tedy patenty, apod.). Druhým významem je konkrétní instance duševního vlastnictví (software), která je skutečně prodaná (nikoliv licencovaná) a vlastníte ji.
Nevšiml jste si náhodou toho, že lze legálně koupit použité licence Windows nebo Office? Zkuste zapátrat.

Je potřeba rozlišovat mezi službou (nejde o vlastnictví) a produktem (je předmětem prodeje, a stáváte se vlastníkem):
Naprostá většina End-User License Agreement (EULA) není nic jiného než copy-right symbol (a spousta blábolů, které se vás snaží vmanipulovat do přesvědčení, že nejste vlastník). Naproti tomu Terms of Service u služeb může být v pořádku.

Pouze zákon vám může nařizovat podmínky pro to, co sami vlastníte. Žádné licenční ujednání toho není schopné (nestojí nad zákonem a vašim právem nad svým majetkem), proto je verdikt Evropského dvora tak důležitý.

Poznámka: asi před rokem jsem měl dlouhý rozhovor s jedním pracovníkem společnosti Cisco, který sám sebe prezentoval jako odborníka na licence (nevím co přesně tam u nich dělal). Demonstroval naprostou neznalost, a přitom se oháněl školeními a svou expertízou v oboru. Závěr: nevěřit ani “odborníkům” korporátů. Buď to nevědí, a jen opakují hlouposti ze školení, nebo lžou.

RE: To limituje vaše užívací práva bez ohledu na nějaké zákony.
Hovadina. Vaše práva(!) nejsou (dle zákona) omezena. Ochrany mohou zavádět technické restrikce (taky je nemám rád a kupuji na GOG), ale vaše práva jsou nedotčena.
Otázka (kterou s naprostou neznalostí mixujete do té první) je právo držitelů autorských práv pro ochranu svého duševního vlastnictví. Držitelé autorských práv mají právo své duševní vlastnictví chránit. Legislativa neuvádí, co přesně se za touto ochranou duševního vlastnictví může skrývat (ani by to asi technicky nebylo možné).

Prosím přepište ten hnůj:
Dnes totiž nikdo koupí hry tuto hru skutečně nevlastní, vše je závislé na nějaké licenci, která musí být odsouhlasena a de facto jde vlastně jen o určité pronajmutí produktu k užívání, nikoli jeho skutečné vlastnictví.
Je to přesně ten typ "papouškojdní" argumentace, nad kterou držitelé autorských práv slintají blahem.

Váš příklad: koupí DVD s filmem se stáváte majitelem nosiče, a také majitelem licence k duševnímu vlastnictví. U uměleckých děl (hudba, filmy, ale nikoliv software) máte navíc právo na tvorbu záložní kopie (specifika českého práva, v jiných státech EU je to jinak). Nemáte ale právo na druhou instanci k používání, a tedy nemůžete tuto kopii poskytnout někomu jinému bez toho, aby šlo o prodej, kdy se zřeknete vlastnických práv ve prospěch nového majitele (nemůže nadále původní nosič používat).

Dakujem za prispevky. Kedze sa vo veci zda sa orientujete, aky je stav u licencii sw ktory je dodavany k nejakemu zariadeniu. Napriklad si zakupite meraci pristroj za desattisice Euro a po nejakom case zastaraly pristroj chcete predat niekomu dalsiemu. Vyrobcovia sa brania tym, ze sice pristroj predat mozete ale novy majitel si musi k nemu dokupit sw za dalsie jednotky alebo az desiatky tisic Eur pretoze sw k Vami zakupenemu pristroju je akoze na Vas a tak je neprenosny. Mimochodom, to zariadenie je Vam bez toho sw akurat na usadzanie prachu.
Existujue aj k tomuto nejaka legislativa?
Dakujem.

Výrobce se mýlí. Jeho argumentace stojí na jeho vlhkém snu, že Vám software jen licencoval (půjčil), ale neprodal (a tedy nemůžete převézt svá vlastnická práva na někoho jiného, protože žádná nemáte). Právně je to výrobcova snaha tvrdit, že jste pouze příjemce služby (přístup k softwaru), to je ale přesně to, co Evropský soud smetl ze stolu. Vše se točí okolo zmíněné Software Directive (2009/24/EC) a závazné judikatury ve sporu UsedSoft vs Oracle.

Mrkněte třeba na tento právní názor:
https://www.linklaters.com/en/insights/publications/tmt-news/tmt-news-november-2012/eu---usedsoft-v-oracle-ecj-approves-sale-of-used-software
The ECJ placed a lot of emphasis on the fact that the Oracle licences were not limited in time, and for this reason concluded that a ‘sale’ of the copy of the program had occurred. This leaves it open for software providers to argue that they have not exhausted their distribution rights in software which is licensed for a limited time via a rental model. However, any such time limits are likely to have to be real and enforced, not merely nominal or formal, as courts (at both national and European level) are unlikely to allow the doctrine of exhaustion to be circumvented by mere formalities.

Aby výrobce uspěl ve svém tvrzení, že jde o službu, nikoliv prodej, muselo by platit:
1) licenci jste nabyl za menší než komerční cenu (například sleva pro univerzity)
2) licence byla časově omezená (velmi dlouhé trvání licence by soud pravděpodobně chápal jako snahu o obcházení zákona, a tedy by stál na Vaší straně, že se jedná o trvalou licenci, a že jste tedy vlastník)
The ECJ was clear that the doctrine of exhaustion does not apply to maintenance agreements and contracts for services. We may therefore see more reliance on software being provided through online services such as ‘the cloud’ where the arrangement is less likely to be tantamount to a ‘sale of a copy’ of software.

Je tu ještě jeden rozdíl oproti soudnímu sporu UsedSoft vs Oracle, a to v tom, že Vám byl software dodán společně s hardwarem. Snaha výrobce by se tedy v případném konfliktu mohla točit okolo tvrzení, že software and hardware jsou dvě odlišné a samostatné věci (jednu kupujete a druhá je Vám zdarma poskytována jako služba, pokud si koupíte hardware). Je to ale podobná argumentace jako by Vám výrobce tvrdil, že auto, které si kupujete je zdarma k pneumatikám, za které zaplatíte cenu celého auta. Pokud se Vám auto v záruce rozbije, výrobce Vám opraví pneumatiky, ale auto bylo “zdarma” jako bonus, takže máte smůlu. Taková argumentace by podle mého názoru mohla obstát v některých případech. Např.: že jsou jak software, tak hardware samostatně prodejné a součet ceny těchto částí zhruba odpovídá nákupu celku, ale nikoliv pokud bude hardware za 100 tisíc, software za 50 tisíc, ale celek bude opět pouze za 100 tisíc. To je pouze snaha o obcházení zákona.

Pokud nešlo o časově omezenou licenci, a ani jste nenabyli zařízení za nekomerční cenu, můžete tvrdit (přesně jak to závazně potvrdil Evropský soud), že jde o prodej (nikoliv poskytování služby) a prostě zařízení včetně softwaru prodat a výrobce neřešit. Když si od Vás zařízení včetně softwaru někdo koupí, bude riskovat soudní spor, který by sice téměř jistě vyhrál, ale otázka je, zda se mu do toho bude chtít... Výrobce bude dokola opakovat mantru: “Je to můj právní názor.” a tvrdit Vám, že to nemůžete, aby maximalizoval své zisky a zastrašil případně kupující. Schválně: koupil byste si použitou licenci na Windows? Většina lidí se bojí...