Také jsem přešel rovnou na ncurses rozhraní, o textovém jsem se dozvěděl až pak.
Před nějakou dobou jsem z Debianu Etch přecházel na Gentoo (nadchly mě hlavně USE flags) a byl jsem překvapen, jak moc se dají osekat závislosti balíků. Starý dobrý apt-get prostě instaloval ve stylu yum vše možné a zbytečné, hlavně aby to fungovalo.
Pak jsem přešel zpět na Lenny (tehdy testing) a rovnou na aptitude. Mé obzory v package managementu dostaly nový rozměr – na pohodlí ncurses si šlo zvyknout snadno. Pokud balíček neměl tvrdé závislosti, ale jen „recommended“, šel snadno odoznačit (nepamatuji si apt-get, který by neinstaloval recommended/suggested), v případě nespokojenosti výsledku (do náhledu přes „g“ jsem se zamiloval) jsem akci prostě mohl doupravit nebo stornovat, daleko rychleji, než bych to dělal u „textového“ nástroje změnou argumentů/konfiguračního souboru. Později přišla velká úleva od neustálého kontrolování závislostí (ano, mám rád čistý a minimální systém) v podobě možnosti „Neinstaluj recommended balíky“ – zároveň je však v náhledu rozbalovací menu s těmito balíky, takže je možno nahlédnout, …
Popravdě jsem myslel, že aptitude (jelikož používá svůj algoritmus na kalkulaci závislostí) je nástavba maximálně tak nad APT databází, ne nad nástrojem apt. Nevím, kde leží pravda.
Nicméně vím, že k apt-get / apt-cache se (doufám) nebudu muset vracet. :)
PS: Hledání v ncurses aptitude není tak šťastné. Pokud začnu zadávat „vim“, vyskočí na mě nějaké pluginy, musí se na to chytře se regexpy („^vim$“) a najde to (bez nutného mačnání ‚n‘ pro ‚next‘) konečně „vim“ virtuální balík.