Rané časy
~Vraťme se k jaru 1991. V lednu si Linus koupil PC. Předtím používal Sinclair QL, který byl, jako většina počítačů původem z Británie, geniální a téměř nepoužitelně odlišný od všeho ostatního. Jako každý hacker, který si sám sebe váží, si Linus napsal nějaké vlastní vývojové prostředky; myslím, že editor a assembler. Taky trošku upravil hardware QL nahrazením vadné klávesnice a přidáním disketové mechaniky kompatibilní s PC. Jakmile si koupil PC, napsal si ovladač pro QL a tak mohl přenášet data z QL na PC.
Když si užil rychlosti PC a hraní Prince of Persia, začal se učit pro PC programovat. A to obzvláště v assembleru, neboť jazyky vyšších úrovní používají jenom zoufalci. Vzpomínám si na jeden den, kdy byl celkem hrdý na napsání funkce strlen v assembleru. Jéje, udělal na mě dojem.
Jak jsem říkal, když se Linus rozhodl se něco naučit, opravdu se to naučil. O pár týdnů později mi ukázal dva prosté souběžné procesy. Jeden tiskl A tak rychle, jak mohl a druhý B. Bylo to na pohled daleko zábavnější než to jeho strlen, ale myslím, že ne hned tak použitelné.
Jak šel čas, přidal Linus ovladače klávesnice a portů a tak mohl používat svůj modem od PC. Kdokoli normální by použil jeden z tuctů již existujících terminálových emulátorů, ale Linus si musel napsat svůj vlastní. Potom strávil dlouhou dobu pouhým čtením netnews. Pardon, chtěl jsem pochopitelně říct, že čtením netnews ladil svůj kód emulující terminál. Ten emulátor tvořily dva procesy. Jeden četl klávesnici a psal na sériový port a druhý ten port četl, psal na obrazovku a emuloval terminal.
Někdy během té doby se Linus rozhodl, že chce doma systém podobný Unixu a zřejmou volbou byl tehdy Minix, protože to byla jediná věc, kterou si mohl dovolit. I stalo se, že Linus nebyl s Minixem příliš spokojený a tak dál zdokonaloval svůj emulátor terminálu a upravoval ho tak, aby se stal spíš operačním systémem. Shodneme se, myslím, že se mu to povedlo.
Úspěch Linuxu nebyl samozřejmý a události se mohly dít jinak. Třeba kdyby byl Hurd dokončen o pár let dřív, Linux by dnes asi neexistoval. Na trhu volných operačních systémů mohla také převládnout větev BSD.
Avšak stalo se, co se stalo, a Linuxu se dařilo. Úspěch vyústil ve slávu a hmotné odměny včetně peněz. Jedna z prvních odměn však nebyly peníze, nýbrž virtuální pivo. Možná jste ten výraz už slyšeli, protože se dodnes používá, ale už je to jen obecná fráze, kterou se blahopřeje. Původně měla velmi betonový, ehm konkrétní:), význam. Dva chlápci z Oxfordu v Anglii, kteří si říkali Oxford Beer Trolls, chtěli Linuse pozvat na pivo, ale protože by bylo nepraktické fyzicky přemísťovat buď sebe, Linuse nebo pivo, požádali mě, jestli bych nemohl přijmout mailem peníze a to pivo za ně koupit. A tak se stalo. Takže virtuální pivo ve skutečnosti znamená peníze, nejlépe poslané mně.
Ale ouvej, lidé začali Linusovi posílat peníze přímo. Nejsem si jistý, jestli to dělali z vděčnosti, neboť obvykle posílali osobní šeky ze Spojených států. A jak se Linus rychle poučil, finské banky opravdu, ale opravdu nesnášejí šeky. Obzvláště osobní šeky. Přesněji osobní šeky ze Spojených států. Vymýšlejí všechny druhy byrokratických zádrhelů, pravidel a poplatků, aby ztížily a zdražily používání šeků. Pokud chcete Finovi způsobit problémy, pošlete mu osobní šek z US. To není vtip.
Linus obdržel poštou i různé věci. Třeba pár 40 megabajtových hard disků, což bylo opravdu milé, protože konečně mohl zálohovat. Jasně, ne že by to dělal. Jeden z jeho známých citátů: „Zálohují jenom béčka. Kdo je pašák, natlačí svoje data na FTPčko, aby je všichni mohli mirrorovat.“ To řekl dokonce až potom, co se dovolal na svůj hard disk.
Jednou totiž Linus implementoval soubory pro zařízení v /dev. Chtěl se dovolat univerzitnímu počítači a znovu ladit kód svého terminálového emulátoru. A tak ten emulátor spustil a zadal mu k používání /dev/hda, což však mělo spíše být /dev/ttyS1. Jejda. Nyní jeho master boot record (první a zaváděcí část hard disku) začínal „ATDT“ a následovalo telefonní číslo univerzitního modemu. Hádám, že dalšího dne přidělal kontrolu oprávnění.
Jméno „Linux“ nevymyslel Linus sám, což zní divně lidem, kteří přišli do styku s jeho samolibostí. Přišel s ním Ari Lemmke, správce ftp.funet.fi, který poprvé zpřístupnil Linux na FTP. Bylo na něm, aby vymyslel jméno, neboť Linus nebyl schopen žádné rozumné dodat. A tak Ari přišel s tímhle, které sedlo.
Pár dní potom, co byl Linux poprvé vystaven na ftp.funet.fi, Linus vzrušeně bublal, neboť mu Ari poslal první statistiky stahování Linuxu. Byly tam doslova desítky downloadů! Ohó, úspěch je sladký.
Mé linuxové začátky
Ta je docela nudná. Poprvé jsem si Linux nainstaloval na 109 megabajtový hard disk, kde již byl MS-DOS a SCO Xenix. Bylo tam poněkud těsno a tak jsem se zbavil nejdřív SCO Xenix a následně i MS-DOSu, když už jsem je k práci nepotřeboval. Nicméně 109 MB není dost ani pro Linux a tak jsem koupil nový pevný disk a přišel ke své první hlášce „kernel panic“. Měl jsem jisté problémy s tím, aby mi oba hard disky pracovaly společně a tak jsem iteroval různé kombinace těch jejich sedmi jumperů. Těch kombinací bylo mnoho a kabely byly nedbale připojeny. V jednu chvíli mi podjela židle, trefil jsem se kolenem do počítače, kabel se rozpojil a Linux zpanikařil. Opravdu sranda. Nicméně se mi nikdy nepodařilo tyhle dva disky donutit, aby pracovaly vedle sebe.
Poprvé jsem Linux instaloval z disketového páru boot a root, na který pamětníci vzpomínají se slzou v oku. Já si na to moc nepamatuju, pouze vím, že se musely upravit offesty 508 a 509 té boot diskety, čímž se nastavil hlavní souborový systém. Když jsem to dělal poprvé, neměl jsem binární editor a tak jsem použil něco jako Emacs, kterému binární editace naštěstí nedělala problémy, i když jsem musel ty offsety počítat ručně.
Později, když přicházely první distribuce, vyzkoušel jsem je. Bylo to drobet namáhavé, protože jsem měl pouze modem s rychlostí 2400 bit/s. A tak jsem vtrhl do univerzitních počítačových učeben nebo na alespoň půl tuctu počítačů, které pro mě formátovaly diskety a paralelně stahovaly data z FTP. Pak jsem přitáhl těch asi padesát disket domů a zkusil nainstalovat Slackware nebo co to bylo z nich. Jako obvykle se jedna nebo dvě z nich cestou domů pokazily a tak jsem musel strávit pár hodin stahováním souborů po modemu. Můj dnešní stav s linkou o rychlosti 10Mbit/s na ftp.sunet.fi mi opravdu vyhovuje víc.
Více mi vyhovoval i původní ovladač klávesnice, a to proto, že jsem ho nemusel přizpůsobovat finštině. Opravdu nechápu, proč se Linus rozhodl, že výchozí rozložení bude americké.
Obhajoba
V roce 1993, když byl Linux ještě mladý, jsem udělal nějaké vizitky, na kterých stálo, že jsem linuxový fanatik. Z toho mě vyléčilo setkání s opravdovými linuxovými fanatiky. Pokud jste ještě neměli to pochybné potěšení, řeknu vám, není to sranda. Toto povídání má být vtipné a tak tohoto tématu už nechám.
Budoucnost
Zdá se, že každý pohled do linuxové historie vyústí v pohled do budoucnosti. Myslím, že i tento by měl.
Připadá mi, že jádro operačního systém Linux je relativně dokončené. Pořád zbývá spousta práce, opravování chyb, psaní ovladačů, přenášení na jiné architektury, ale toho je docela málo. Už to nejsou ty dřívější obří změny, jako demand paging, síťování nebo port pro Alphu.
Na distribucích postavených na Linuxu je ještě mnoho práce, ale většina z ní je prostě potřeba udělat. Zbývají nějaké rozsáhlé projekty, třeba dobrá grafická prostředí, ale na těch se pracuje, takže i na této frontě to vypadá dobře.
Kam se bude Linux ubírat dál? Myslím, pokud se nad tím zamyslíte, odpověď je zřejmá: chlupaté hračky.
Co je to, co Linux má a ostatní ne? Tulivého, roztomilého a praštěně vypadajícího maskota. Kdybychom to dobře zahráli, linuxový tučňák by mohl být dalším obrovským obchodním hitem. Dokážete si představit, jak proti našemu tučňákovi soutěží windowsová vlajka? Nikoli, tentokrát pan Gates rozhodně zahodil míč a my jsme přesně v té pozici, abychom jej zvedli. Zapomeňme na Microsoft, je minulostí. Začněme se obávat Mattela a panenky Barbie!
Staženo z http://liw.iki.fi/liw/texts/linux-anecdotes.html. S autorovým laskavým svolením v květnu 2001 do češtiny přeložil Vláďa Macek.
