Ten výrok "skupinka inženýrů okolo vědce Petera Neumanna při programování pro NASA napsala denně pouhé tři řádky kódu" by asi zasloužil trochu hlubší komentář. Ti lidé samozřejmě nenapsali za den pouhé tři řádky kódu. Ale když se to považovalo za odladěné a podělil se počet řádků finálního produktu počtem dní, které nad vývojem strávili, a počtem lidí, kteří na tom dělali, tak vyšly 3 řádky/člověka/den. Což není vůbec nic udivujícího - pokud by vám to vyšlo u nějakého projektu (nemyslím tím zrovna program typu Hello, world!) víc než 10 řádků za den, je dobrý důvod domnívat se, že tomu bude zapotřebí vychytat ještě hodně much. V Assembleru ten počet řádků nevychází o moc větší - to je daň za to, že toho sice napíšete méně, ale zato "kvalitněji". :-)
Je třeba uvědomit si, že spousta kódu v průběhu vývoje zmizí a je nahrazena jiným, že je třeba psát testovací kód, pokusný kód, v němž si otestuji, že nějaký koncept bude fungovat atp. Kdysi jsem někde narazil na studii zabývající se tímto, kde si značkovali každý řádek programu a pak se statisticky zpracovával osud těch řádků - ve finálním produktu zbylo z původního kódu, s nímž se "začínalo" v době, kdy 80% bylo hotové, sotva pár procent. Toho kódu se prostě v průběhu vývoje napíše mnohonásobně více, než kolik je ho nakonec použito.
Pokud někoho tyhle studie a úvahy na téma jak efektivně vyvíjet spolehlivé, dobře udržovatelné programy zajímají, doporučuji knihu "The mythical man months" od F. Brookse. Její podtitul dává tušit, že obsahuje řadu postřehů, jež se na první pohled mohou zdát podivné, proto by si ji měli přečíst především vedoucí různých projektů, kteří jsou přesvědčeni, že vše je přece jasné: "adding manpower to a late software project makes it later."
