Vlákno názorů k článku Podpora unifikované práce se zařízeními v operačním systému Atari: CIO (2.část) od cblusb - Zejména na funkci FILL je vidět, že CIO...

Zejména na funkci FILL je vidět, že CIO nebylo navrženo úplně dokonale. Výplňová barva by se měla nastavovat jako parametr CIO volání, ne na nějaké pevně dané (byť zdokumentované) adrese. Stejné je to pro náhradu příkazu POSITION. Pomocí volání CIO jej nelze nahradit (zase jen přímým zápisem na pevně dané a zdokumentované adresy).

Podobně, pro zařízení E: se používá adresa 766, kde je příznak, zda se speciální znaky pro pohyb kurzoru, mazání obrazovky a bzučák (říkejme tomu emulace dálnopisu) mají interpretovat nebo ne. Taky by to chtělo spíš udávat jako parametr při CIO volání.

jj, ale to by AUX1 a AUX2 musely mit 16 bitu nebo neco takoveho. Tak, jak je XIO navrzeno (a odpovida to strukture IOCB) to asi rozumne nejde udelat :/

Těch navázaných dat ale bylo ještě víc... Ale to by nemusel být problém: AUX1 a 2 by při OPEN obsahovaly adresu konfiguračního segmentu v nějakém standardizovaném tvaru. A k tomu volání, která by měla get/set na ty atributy. Jenže základní problém všech osmibitů: RAM.

Mám pocit, že na všech osmibitech to končívalo podobně: s rychlostí procesoru by se člověk ještě jakž-takž smířil, ale omezení na velikost RAM bylo to zásadní, minimálně z pohledu nějakých designově pěkných řešení na API jednotlivých částí OS a tak. Na Atari jsem koukal, že třeba u disket to byl pak už veliký problém. Když se k tomu přidaly ještě nutné buffery, tak z toho pak právě vznikalo to omezení na reálný počet současně připojených disketových jednotek, ačkoliv teoreticky to bylo tak pěkné...

Beru to tak, že to byl úkol těch stroječků: lehce ukázat, nechat nahlédnout do praxe a tím přivést k oboru další lidi. A pokud to tak bylo, tak si myslím, že splnily svůj úkol tak dokonale, jak jen mohly...

RAM mohlo být nakonec dle libosti, i do 8bitového Atari se dá nacpat i 1 MB, ale ten 16bitový adresní prostor byl prostě malý. U IBM PC tam hodili rovnou 20bitový, což bylo pro běžné činnosti postačující celou dekádu, byť užití segmentových registrů nebylo nejpohodlnější. Do příchodu Windows 3.0.

U Atari mi taky přišlo, že datová oblast v nulté stránce využívaná firmwarem je až zbytečně velká. Proč tam byl třeba příznak, jestli se nabootovalo z diskety nebo kazety?

O (ne)systematické organizaci paměti na Atari a o míře její dokumentace, natož dostupnosti té dokumentace, bychom se mohli bavit hodiny... Nezapomeňme, že firma Atari nebyla žádný spolek lidumilů - od začátku se netajili tím, že jejich záměrem je ke klíčovým informacím o HW nikoho nepustit. A jak se vztekali a soudili, když pak přišla Activision...

Takže od začátku tento seriál beru právě jako poctu amatérům, co z této platformy dokázali vydolovat!