Docela náhodou arabsky trochu umím, tak že česky foneticky to lze nejlépe napsat takto (čtěte česky foneticky):
"Abů jůsef jakub ibn ishak al-kindy"
na místo toho "e" v tom Josefovi lze vyslovovat klidně "u" nebo ho nevyslovovat vůbec, všechno to je správně.
A znamená to:
Jakub, syn Josefův a otec Isháka Kindýho.
to "Al" je určitý člen, jako v angličtině "the", který se v arabštině před přijmení může přidat asi když té osobě o které mluvíš chceš přidat váženosti, nebo možná když jí chceš zdůraznit? tím si ale nejsem zcela jist.
Tak že ten dotyčný se jmenoval prostě:
Jakub Kindý
Možná ještě počeštěnější by to bylo:
Jakub Kindský
A mapování otce a syna bylo v té době v arabském světě běžné, asi to snižovalo pravděpodobnost kolize.
Já arabsky umím o trochu více a tak mužů říct, že jste přehodil otce se synem, fonetický přepis je hodně volný (nemá smysl ho dělat z anglické transkripce zvláště, pokud není přesně filologická) a s tím určitým členem je to úplně nesmyslně. al-Kindí znamená, že je z kmene Kindí (buď se uvádí kmen/rod nebo místo odkud dotyčný pochází např. al-masrí je z Egypta, případně může jako "příjmení" sloužit nějaký výrazný znak typu silný, kulhavý...) důležitost osob naopak tvoří to, kolik svých předků mohou vyjmenovat (to je ono íbn... íbn...). Genealogie a životopisy koneckonců tvoří velkou část staré arabské literatury. Uváděním předků osoba ukazovala, ke kterému rodu patří a že není pochybného (nemanželského) původu. U muslimských Arabů je pak klíčová ještě rodová tradice odkazující až k Prorokovi nebo některému z jeho druhů. Pak je běžné, že po narození syna si otec přidá jeho jméno (abú júsuf, otec jozefův; žena by byla umm júsuf, matka jozefova), které někdy přejme úplně za své, opět s účelem ukázat, že rodina je pevná a legitimní.
ČLÁNKY DO MAILU