Zálohování a virtualizace od 32 k 64 bitům

Zálohy

Poměrně důležitou operací je pro moje potřeby zálohování dat a souborů. Jedná se vlastně o čtyři základní typy zálohování. Na prvním místě je samozřejmě záloha nastavení a hlavně obsahu mailových schránek. Aby se věc zbytečně nekomplikovala, tak zálohuji celý adresář /home/uživatel/.

.evolution. Další důležitou položkou pro zálohování jsou data z databázových strojů. Používám hlavně Firebird a SQLite kvůli jeho snadné přenositelnosti s aplikacemi. Minimálně využívám MySQL, vlastně jenom ve spojení s velmi občasnými PHP pokusy. V brzké době mě čeká práce na projektu, který bude vyžadovat ukládání poměrně velkého množství dat a jejich dobrou administraci a zabezpečení. Za tímto účelem mám k dispozici DB2 Express-C jako Virtual Appliance.

Všechny stroje ukládají svoje data do jednoho adresáře, který je zařazen do zálohy. Poslední dvě součásti zálohy jsou adresáře s vlastnoručně vytvořenými soubory a různými verzemi aplikací, na kterých aktuálně pracuji.

Pro zálohování používám aplikaci Simple Backup (balík sbackup). Aplikace má velmi jednoduché GUI pro nastavení záloh i obnovení.

V rámci nastavení záloh je možné zvolit připravenou automatickou zálohu, nastavit si vlastní nebo zálohovat ručně.

Je možné nastavit adresáře a/nebo soubory, které se mají zálohovat. Poměrně podrobně je možné nastavit adresáře a/nebo soubory, které jsou ze zálohy vyřazeny. Filtrovat je možné podle umístění, typu souborů, regexu a velikosti souboru.

Cílové umístění záloh je možné ponechat přednastavené ( /var/backup), nastavit vlastní na lokálním úložišti nebo použít vzdálené úložiště přes SSH nebo FTP.

Časové nastavení je možné klasicky hodinové, denní, týdenní a měsíční nebo vlastní. Je možné nastavit přesný čas zálohy nebo nechat rozhodnutí na aplikaci. Jako poslední je nastavení počtu dnů, po kterých se má ukládat plná záloha. Jinak se ukládají diferenciální zálohy pomocí rdiff.

Jako poslední je možné nastavit čištění starých záloh (purging). To je možné dvojím způsobem: při jednoduchém se nastaví počet dnů, po kterých se staré zálohy mažou. Při logaritmickém jsou standardně nastavena složitější pravidla. Obě možnosti zajistí, že se zálohy nerozrostou do nečekaných objemů.

Virtualizace

Poslední zmínku bych chtěl věnovat virtualizaci a využití virtualizačních nástrojů. Virtualizace samotná je dneska hodně skloňované téma a zdá se, že i pro využití na desktopu je připravená a vhodná.

Využití je asi v zásadě dvojího typu: experimenty s různými OS bez nutnosti instalací na jiné PC a dualbootu a využití vlastních nebo získaných virtuálních strojů pro různé provozní účely.

Já jsem s virtualizací začal experimentovat ještě v době, když jsem používal Windows XP. Tehdy moc jiných možností na této platformě nebylo, takže jsem používal VirtualBox. Ten jsem si následně přenesl i na Linux. Jeho použití je poměrně jednoduché a nastavení virtuálního stroje a jeho spuštění by nemělo dělat potíže ani začátečníkům.

Následně jsem pak přešel na free verzi VMware serveru a tu jsem provozoval dost intenzivně několik měsíců. Na možnosti a použití si vůbec nemůžu stěžovat. Jenom se mi zdálo, že poměrně znatelně vytěžuje zdroje. Při instalaci nového OS jsem tak zvažoval, které nástroje budu využívat. Stáhnout a instalovat 64-bitovou verzi VMware serveru sice není problém, ale se zatížením stroje by se asi nic nezlepšilo. Proto jsem zvolil trochu jinou variantu. Pravidelně na virtuálním stroji používám jenom Windows XP kvůli vývoji v C# a údržbě starších aplikací v Delphi. Proto jsem instaloval jenom 64-bitovou verzi VMware Playeru. Spuštění vytvořeného virtuálního stroje bylo bez problémů a jednoduché. Jedním z důvodů zvýšení kapacity operační paměti byla možnost přidělit virtuálním strojům větší paměť a zrychlit tak jejich běh a práci v nich. K tomu v daném případě vedly tři cesty.

Jako první samozřejmě napadne instalovat VMware server a změnit parametry virtuálního stroje. Vzhledem k tomu, že jsem nechtěl server dál používat, nebyla by to cesta nejlepší. Další možností byla instalace Windows ve VirtualBoxu. Tam by se zase musela dělat kompletní instalace včetně registrace Windows a dalších potřebných aplikací a programů. Proto jsem i tuto cestu zatím nechal stranou. Poslední varianta, kterou jsem nakonec použil, byla úprava stávajícího virtuálního stroje. V adresáři stroje je několik souborů. Jeho parametry jsou v souboru Windows.wmx. Ten stačí otevřít v textovém editoru a upravit položku memsize na požadovanou hodnotu. Po startu upraveného virtuálního stroje se tato změna okamžitě projeví ve spuštěných Windows.

Na vlastním webu VMware je poměrně slušná nabídka různých Virtual Appliance, které je možné stáhnout a ihned používat pro různé účely a další je možné najít i jinde.

Ve VMware Playeru není problém s připojením USB periferií a tím pádem se zbavím nutnosti tisknout přes další PC a na něm připojenou tiskárnu.

Pro experimentování s dalšími OS jsem instaloval znovu VirtualBox (ve verzi SUN 2.2.4). Práce s ním je stále velmi intuitivní a pro začátečníky bych ho doporučil určitě víc, než VMware Server.

Při zkouškách s ním jsem zjistil, že virtuální stroj sice ukazuje USB zařízení, ale není možné je připojit a používat. To mi přišlo jako trochu zbytečné ochuzení možností práce s VirtualBoxem a tak jsem hledal nějaké řešení.

Na internetu jsem našel následující postup, který se ukázal jako funkční a použitelný:

po instalaci VirtualBoxu se objeví nová skupina uživatelů – vboxusers. Je nutné v menu Systém / Správa / Uživatelé a skupiny odemknout správcovský přístup a přejít na volbu Spravovat skupiny.

Ve skupinách najít vboxusers a v jejích vlastnostech zadat uživatele, který bude VirtualBox spouštět. Ve vlastnostech skupiny je také její ID (v mém případě 126), které je nutné si poznamenat. Po přidání uživatele do skupiny je možné nové nastavení uložit a pokročit k další fázi.

Ta spočívá v úpravě souboru /etc/fstab. Ten se musí otevřít textových editorem s právy správce. Já to dělám pomocí příkazu terminálu – gksu gedit. Po jeho zadání se objeví okno pro vložení hesla správce a editor se spustí. Do souboru se přidá následující příkaz:

usbfs /proc/bus/usb usbfs devgid=126,busgid=126,listgid=126,devmode=0664 0 0

Proto bylo nutné si ve správě skupin zaznamenat ID skupiny vboxusers, které se v příkazu objevuje dokonce třikrát.

Upravený soubor se uloží a systém je potom lepší restartovat. Změna se projeví dvojím způsobem. V adresáři /proc/bus/usb se objeví soubory a adresáře, která tam předtím nebyly. Když se spustí virtuální stroj, tak je možné při kliknutí pravým tlačítkem na indikátor aktivity připojených USB zařízení zjistit, že jejich seznam už je přístupný a je možné jednotlivá zařízení připojit.

Uvedený postup sice neprovádí automatické připojení USB zařízení, ale je poměrně jednoduchý i pro začátečníky a dostatečně funkční. Pro moje účely dokonce považuji cílené připojování jednotlivých USB zařízení za vhodnější, než jejich hromadné automatické připojení při startu virtuálního stroje.

Závěrem

Závěrem dlouhého povídání bych chtěl říct, že 64bitový systém nepoužívám dlouho, zatím nějakých 10 dnů. Co je ale pro mě důležité, že jsem mohl po jeho instalaci prakticky navázat na rozdělanou práci bez jakýchkoliv problémů a zádrhelů.

Odezva systému se znatelně zrychlila a také zatížení procesoru při podobných činnostech je o dost nižší.

S instalací potřebných aplikací nebyl žádný větší problém (kromě výše uvedených) a jejich funkčnost je naprosto uspokojivá.

Proto bych mohl s klidným svědomím doporučit všem, kteří o podobné cestě uvažují, aby se po ní pustili. Výsledky zatím jednoznačně říkají, že je to cesta schůdná.