Multics also supported extremely aggressive on-line reconfiguration: central processing units, memory banks, disk drives, etc. could be added and removed while the system continued operating. At the MIT system, where most early software development was done, it was common practice to split the multiprocessor system into two separate systems during off-hours by incrementally removing enough components to form a second working system, leaving the rest still running the original logged-in users. System software development testing could be done on the second machine, then the components of the second system were added back onto the main user system, without ever having shut it down.
Wow.
Ten emulátor musí být docela nevýkonný, protože tento Honeywell měl 36 bitová slova (9 bitový byte), to se moc dobře na dnešní architektuře reprezentuje a zpracovává - bude to mít dost velkou režii.
No, možná. U Honeywellu jsem neměl příležitost pracovat, ale hrubý výkon na RPI? A je dnešní uživatel stejně trpělivý, jako tehdejší, kterému jely výpisy na textovou konzolu (papírovou!) 15 znaků/s? Kdysi jsem předával nějaký projekt na referenčním terminálu s azbukou, který měl připojení 1200/75 Bd a bylo to dost o nervy.
Tohle si budu muset vyzkoušet. Pohrát si s Multicsem jsem už dávno toužil. Tenhle systém byl svým způsobem něco jako Amiga. Taky trpěl tím, že v mnoha ohledech předběhl svou dobu a některá řešení se postupně ukázala jako ne zrovna nejšťastnější. Zároveň ale byl, jako Amiga, v mnoha směrech v pravdě vizionářský a spoustu věcí dělal zkrátka správně. Pochopitelně právě tyto musel Unix zku*vit (tak jako skoro všechno).