Názory k článku
Dálnopis z roku 1930 jako linuxový terminál

jako terminal v dnesni dobe zbytecne, ale jako tiskarna na cisty text by to bylo sikovne.

Zřejmě jste nikdy nebyl u pracujícího dálnopisu, ale i z toho videa jste si mohl udělat představu. Tisk po 22. hodině vám způsobí problémy s rušením nočního klidu.
A má to jen velká písmena. Rychlost taky závratná.
Jako hack je to pěknej, ale tím to končí.

Já mám k tomuto účelu na půdě krásný česky lokalizovaný elektronický psací stroj. Bohužel nemá žádný interface, takže by bylo potřeba reverse engineerovat klávesnici a postavit její emulátor, co by podle přijatých znaků mačkal správné klávesy. Bylo by to velmi efektní, protože je to pořád opravdový psací stroj s razítky, ne tiskárna, co skládá obraz z pixelů.

Ale asi se k tomu nikdy nedostanu a ten stroj dřív někdo vyhodí. :(

Něco takového jsem nedávno četl, ale asi ten projekt chcípnul po první kapitole.

Tak něco podobného jsem naposledy viděl v roce 1993 na Fakultě telekomunikací VUT na Antonínské, když to tam předváděl Ing. Karel Němec. Viz PŘENOS DAT Úvod do telegrafie a přenosu dat, Ing. K. Němec (VUT 1973)

Nedá mi to :-). Zajímavá je ta rychlost 45,45 Bd (nikoliv 45,5 Bd :-)), používala se v Anglii a v USA. V kontinentální Evropě se zavedlo 50 Bd; tyto rychlosti jsou odvozeny od délky impulsu ("bitu"), 22 ms nebo 20 ms. Radioamatéři používají 45,45 Bd dosud (dálnopisují sí rádiem, místo dálnopisů ovšem maji software - je to hobby či sport, ne alternativa Internetu).
Doba vysílání jednoho znaku byla 150 ms (při 50 Bd: startimpuls, pět "datových" impulsů a jeden stopimpulsu - ten měl délku 1,5 standardního impulsu, tedy 1,5 bitu = 30 ms) - č.li za sekundu se vyslalo asi 6,7 znaku.
"Znaková sada" daná Mezinárodní telegrafní abecedou č. 2 měla celkem 64 znaků (2 sady po 32, bez shiftu a se shiftem), z nichž ale bylo jen 50 tisknutelných, 26 písmen (jestli se tiskla malá nebo velká záleželo na tom, jakými typy osadil výrobce daný dálnopis, u Daliboru (viz níže) byla velká, u strojů RFT nebo Siemens malá), deset číslic a zbytek byly různé znaky jako .,+-() atd. Zajímavý byl znak s kódem 10010, bez shiftu to bylo písmeno D, ale se shiftem se mu německy říkalo "Wer da" - přijímající stroj na něj reagoval tak, že se představil - odvysílal přednastavenou sekvenci znaků, obvykle svoje číslo.
Tisklo se na nekonečný papír odvíjený z válce nebo někdy na úzkou pásku, která se pak stříhala a lepila na blankety. Kdo byl na vojně u spojařů, jistě si vzpomene na dálnopis Dalibor D302-2A - stroje na pásku byly kompaktnější a mechanicky výrazně jednodušší, tudíž vhodnější do pole.
V mládí jsem na dálnopisné ústředně dělával mechanika, potvrzuji, že tam byl opravdu rachot (ne od ústředny, ale od strojů).

Hmm, mám tu po tátovi starý psací stroj, čistě mechanický. Už jsem uvažoval o tom, že bych ke klávesnici hodil optozávory a na táhla nějak přidělal solenoidy :-D. Ale zatím jsem to považoval za znak neschopnosti se soustředit na podstatné věci a vždycky šel děla něco užitečnějšího ;-). Každopádně tohle je machrovinka, udělal bych si z toho internetový kiosek do sklepa nebo atomového bunkru...