Odpověď na názor

Já s vámi souhlasím. Po přechodu na FreeBSD (na serverech) jsem teprve viděl, co vše jde udělat správně i v prostředí sahající až někam k MULTICSu a vše napsaném v původním sh. Po instalaci FreeBSD core mám v zásadě úplně všechno, všechno nastavené a všechny potřebné služby jsou jednak přímo core, ale také nainstalované, nakonfigurované a spuštěné. Takže nastavím ssh klíč, dám tam vlastní službu a je to. A nebo ani to, fw, nfs, iscsi je přímo v core, takže postavit diskové pole na FreeBSD je jen instalace core, nastavení zfs datasetů a hurá na export přes NFS.

Linuxové prostředí se do tohoto stavu dostává vlastně dodnes. Měli jsme RHEL, ale tam v core vlastně nic není a co appka, to další repositář. Po přechodu na Debian (2012) bylo rázem všechno v základních repositářích, ale zase se nedokázal rozhodnout, jestli je pro desktop nebo pro server (nebo potom pro tablet). A třeba NetworkManager na serveru opravdu nechci (se vším jako wpa-supplicant apod.)

Ta filozofie jedna "aplikace"="jedna činnost" má svůj smysl. Systemd to úplně bortí.

Ač se mi to nechce psát, tak systemd ale je systém jedna appka jedna činnost. Na všechno kromě pid1 je tam další služba. A pomocí API komunikuje se zbytkem. A to, že místo další implementace timesyncd někdo (rhel) přišel s chronyd je mi vlastně dodnes záhadou.

A já vlastně od počátku své kariéry v IT programuju podobně, jak je stavěn systemd. Za jádro považuju data, takže všechno je v PostgreSQL a kolem toho další služby, které se o ta data starají (import, export, analýza, zpracování dat apod.)

A skutečně nevím, co je tak špatného na tom mít konfiguraci .timer unit v /etc/systemd/sys­tem. Kde jinde by to mělo být? V crontabech jednotlivých uživatelů? Což jde mimochodem taky, v systemd může mít každý uživatel vlastní systemd --user unity a své vlastní timery.