Vývojář Michael Catanzaro z Red Hatu, pracující vedle Fedory také na RHELu, GNOME či WebKitu, se na svém blogu obsáhle rozepsal o tom, kterak by Fedora měla opatrně přijmout Flathub za svůj a změnit tak přístup k Flatpakům, které si jinak realizuje sama. Uvozuje to jako příležitost v době, kdy podíl Linuxu na desktopech roste a Fedora patří mezi nejpoužívanější distribuce, když se už dávno zbavila své někdejší reputace jako testovacího prostoru pro RHEL. Přijetí Flathubu má ale i rizika.
Pro Fedoru jsou zde dva hlavní zdroje Flatpaků: Fedora Flatpaks a Flathub. A Flathub je daleko lepší volbou a měl by být ve Fedoře zapnut ve výchozím nastavení, uvádí Michael. Má ale své nevýhody, z nichž mnohé blokují možnost nasazení Flathubu ve Fedoře. Konkrétně jde o věci jako nedostatečné tempo aktualizací i závislostí, které aplikace ve Flatpacích vláčejí s sebou a které tak mohou působit bezpečnostní díry u aplikací na Flathubu. Dále Michael uvádí jako příklad sestavování Flathubových Flatpaků z často ne-otevřených zdrojů a obecnou nutnost pro Fedoru odlišit na Flathubu dostupné aplikace, které jsou otevřené × uzavřené (viz například MPV se všemi formáty videa v sobě).
Michael také zmiňuje, že obecně na Flathubu nejsou aplikace aktualizovány na nejnovější verze runtime. Zná to asi každý, kdo má v systému řekněme 20+ Flatpaků z Flathubu, a s nimi vícero verzí Qt / GTK Flatpaků jako závislosti. Flathub je obecně benevolentnější v tlacích na vývojáře, aby dodržovali „štábní kulturu“ a včas aktualizovali. Asi třetina balíčků dokonce používá runtime, které jsou již EOL. Na druhou stranu ale dodejme, že právě ona nestriktnost mohla pomoci vybudovat jeho pozici jedničky mezi repozitáři Flatpaků.
To je však aspekt, kde by si Fedora měla přiznat realitu: Flathub „vyhrál“ a bylo by vhodné se tomu přizpůsobit.
