LG instalovala svou první obří LED obrazovku v kinosálu

Souhlasím, o pozérství se v žádném případě nejedná. Kultura a obsah kin se značně proměnily.
Nedávno jsem na někoho čekal před sálem, kde se promítal dětský film. Byl jsem v šoku, když jsem zjistil, že se stalo standardem, že si děcka během představení nosí do sálu žrádlo a chlast (popkornu a chemickým limonádám jinak říkat nebudu), courali celé představení, dveře se netrhly! Samotný film byla nějaká disneyovská s*ačka či něco takového, ohulené to bylo tak, že se do sálu nedala strčit hlava! Co zdraví děcek?!!!
Již dlouhodobě platí, že se lidi před závěrečnými titulky zvednou a odcházejí, uvaděčky jim k tomu ještě otevřou dveře a rozsvítí! Za mého mládí bylo HANBOU něco takového udělat. Před několika lety, když jsem ještě zkusil do kina jít, to tedy vždy dopadlo tak, že jsem s partnerkou zůstal do konce v prázdném, rozsvíceném sálu sám, přičemž uvaděčka nervózně čekala, kdy už půjdeme do p*dele. K tomu před začátkem filmu 10 minut přehulených upoutávek na ještě větší s*ačky, než na kterou jsme přišli. To, že do kina zásadně s vatou v uších, beru jako samozřejmost.
Shrnuto: Roste nám tu nadějná skupina kvalitních tuzemských buranů amerického typu, ale na tom já se podílet nebudu, ani u toho nemusím být. Proč bych měl dnes do takových kin chodit???

OK, boomer.

Ondra Satai Nekola
OK, boomer.

OK, v tomto případě rád zůstávám boomerem.

Hele, já taky nejsem na popcorn... Ale tyhle stařecké slinty... to je vážně smutné číst.

A proč stařecké slinty? Právě to je jedna z podstat věci. Film může být často opravdu zážitkem, ale ne když vám 1 metr za hlavou někdo chroupe smradlavou věc, protože se spíš přišel nažrat, než podívat na dobrý film. Samozřejmě u nějakého X-mena 8 by mi to bylo ukradené, tam ať si kdo chce dělá co chce, to JE popcornová zábava. Ale na nějakým festivalu, v Ponrepu apod. by mi to vadilo. Jsem fakt rád, že jsem mohl vidět třeba cz premiéru Return of the Jedi ze 70mm kopie, které předcházela hodinová debata s Rickem Mccallumem bez popcornové anabáze v Krnově. Jsem rád, že jsem mohl vidět War of the Worlds z 1953 z NFA kopie s francouzskými titulky v Ponrepu. A tak dále. A ano, jsem ten typ, co se raději podívá na nějakou polonezávislou věc, co prošla před Redfordovo Sundance, než nejnovější blockbuster. Měl jsem to stejně i když mi bylo třeba 16 let, Americké nezávislé léto na ČT2 kolem roku 2000 jsem fakt miloval.

Já si nestěžuju, nechť si ty předigitalizované kinosály s HFR, Atmosem a 3D klidně obsadí pocornoví lidé. Já prostě po létech poznám film od digitálu a ač musím uznat, že digitální projekce jsou dnes velmi blízké emulaci filmového pásu, tak poctivé barevně degradované Kodak sedmdesátce se zvukem z magnetické stopy se v mých očích nic nevyrovná :-).

Námět k zamyšlení: nebyl Return of the Jedi kdysi také nejnovější blockbuster? Samozřejmě tehdy byla i spousta jiných blockbusterů, které jsou dnes použitelné leda tak od deseti večer na Novu 4. Nedá mi to, abych si nepoložil kacířskou otázku, jestli ten podíl "dobrých" filmů byl tehdy opravdu o tolik vyšší než dnes - a abych se vážně nezamýšlel i nad ještě více kacířskou hypotézou, že nejspíš ne a že je to spíš jen příklad na survivorship bias.

Podobně si říkám, jestli to všeobecné přesvědčení, že v hudbě byl vrchol v 60. letech a pak už to šlo jen z kopce, 70. léta nestála za moc a 80. totální úpadek, jestli to není jen důsledek toho, že ze 60. let známe jen Beatles, Rolling Stones a pár dalších prověřených časem, zatímco z 80. si pamatujeme nejen Dire Straits, Pink Floyd nebo Jethro Tull (ani jedno bych za úpadek rozhodně neoznačil), ale holt i Michala Davida a Kotvalda s Hložkem (i na západě měli své Kotvaldy a Hložky, ale my jsme jich byli z pochopitelných důvodů ušetřeni).

A to opovržení novými technologiemi, to je věc, kterou už vůbec neuznávám. Podle mne bychom měli konečně opustit kult Nepřekonatelného Filmu, přiznat si, že ta technologie je poplatná době a že měla své mouchy, které sice staromilcům mohou připadat roztomilé a hrát na nostalgickou strunu, ale že dnes už jsme naštěstí dál. Takže jsem všemi deseti pro to, abychom u filmů natáčených moderní technikou přestali lézt do zadku nostalgikům, simulovat zrno, zkreslovat barvy a vymýšlet absurdní zdůvodnění, proč je cokoli nad 24 fps zlo. Koneckonců i zvukový nebo barevný film se kdysi musely potýkat s odsudky "znalců", kteří psali sáhodlouhé eseje o tom, jak nová technologie "zabíjí film" a že už to není to pravé umění.

Ano, Return of the Jedi byl tehdejší hitovkou, ale já to myslel v kontextu té sedmdesátky a debaty s producentem toho filmu a atmosférou sálu s cca 250 nadšenci, co se nezvedají, když začnou titulky.

Nevím jaké je všeobecné přesvědčení o vrcholu hudby, mám na to svůj osobní názor a jistě je ovlivněn dobou, ve které mi bylo -náct. Ale sra*ky jsem dokázal rozlišit jak v 80. letech, tak dnes, jen dnes je jich dle mého procentuelně více.

Nemusíme opouštět kult nepřekonatelného filmu, neb z povahy věci nemůže být nepřekonatelný. V mnoha oblastech je ale dosud nepřekonaný, a to je například expoziční pružnost ve světlech a také trvanlivost černobílého negativního záznamu na bázi stříbra. Je rok 2020 a stále neexistuje žádný digi archivační formát, zatímco černobílý negativ a barvná separace na něj fungovala před desítkami let, stejně jako funguje dnes.

Můžeme si pak (hypoteticky) sednout nad 8k sken filmu Baraka, resp. orig 70mm pás a porovnat si to se současnými možnostmi záznamu. Jinak obecně: klidně si to považujte za nostalgické blábolení, ale film má prostě určit kvality, která digitál z principu nemá (ale lze je slušně emulovat v postprocessingu). A naopak jsou věci, kde byl digitál viditelně lepší než film už před 10+ lety. Souhlasím s tím, že ono simulování jednoho dnes třeba pomine. Je to celé důsledek toho, že po této planetě pobíhají miliardy lidí, kteří mají návyk na určitý vzhled filmu a určitý vzhled TV záznamů a digitálně natočený film bez úprav prostě víc odpovídá tomu TV záznamu. Film jako forma uměleckého vyjádření má být něco víc. Film jako řadová zábava na sobotní dopoledne nechť je klidně jiný, protože tam nejde o výjimečnost.

PS: když Jan Reich připravoval vydání Bohemie, tak sám konstatoval, že s dnešní technikou (cca 2004) lze dosáhnout se skenem a digi tiskem lepšího výsledku než při kontaktní kopii vf negativu na fotopapír. Ale pořád jsem se nerozhodl, jestli se mi forma tisku Bohemie (mimochodem vyhrál s ní tehdy Magnesia Litera) líbí. Moje trapné zvětšeniny ze svitku na běžný fotopapír Foma prostě po technické stránce vypadají ... prostě lépe. Zlobte se jak chcete.

A to opovržení novými technologiemi, to je věc, kterou už vůbec neuznávám. Podle mne bychom měli konečně opustit kult Nepřekonatelného Filmu, přiznat si, že ta technologie je poplatná době a že měla své mouchy, které sice staromilcům mohou připadat roztomilé a hrát na nostalgickou strunu, ale že dnes už jsme naštěstí dál. Takže jsem všemi deseti pro to, abychom u filmů natáčených moderní technikou přestali lézt do zadku nostalgikům, simulovat zrno, zkreslovat barvy a vymýšlet absurdní zdůvodnění, proč je cokoli nad 24 fps zlo. Koneckonců i zvukový nebo barevný film se kdysi musely potýkat s odsudky "znalců", kteří psali sáhodlouhé eseje o tom, jak nová technologie "zabíjí film" a že už to není to pravé umění.

Jo a taky mám raději zvuk ohrané LP na běžné levné přenosce než vypucovanou AAC z libovolné streamovací služby, přestože jsem si plně vědom, jak se u LP pracuje kompenzačně s hloubkami a výškami.

zatímco černobílý negativ a barvná separace na něj fungovala před desítkami let, stejně jako funguje dnes

Když si pustím dokument ukazující, kolik práce je s takhle archivovaným desítky let starým filmem, aby šel digitalizovat, a kolik práce je potom, aby výsledek vypadal slušně na BD (i když se to v praxi dělá ve 4K), myslím si o této formě archivace svoje.

Je to celé důsledek toho, že po této planetě pobíhají miliardy lidí, kteří mají návyk na určitý vzhled filmu a určitý vzhled TV záznamů a digitálně natočený film bez úprav prostě víc odpovídá tomu TV záznamu. Film jako forma uměleckého vyjádření má být něco víc.

To je přesně podstata toho problému, o kterém mluvím. To, co vy prezentujete jako (objektivní) "lépe" a "víc", ve skutečnosti neznamená nic jiného než "bližší tomu, jak jsou lidé kteří vyrostli na filmech točených tradiční technologií zvyklí, že film vypadal". Tj. přesně ten "nostalgický efekt", o kterém mluvím. Proto jsem zmiňoval zvuk a barvu, protože dobové argumenty proti nim byly v podstatě stejné: není to dost umělecké, protože to vypadá příliš obyčejně (čti: realisticky), totéž slýcháme (i když už našetěstí čím dál méně) o digitální fotografii ("studený digitální obrázek") nebo záznamu zvuku ("chybí krásné zkreslení lampového zesilovače"). Každá nová technologie, která dokázala zprostředkovat obraz nebo zvuk realističtěji než stará, čelila přesně stejnému typu výhrad.

Naštěstí těch lidí, kteří jsou přesvědčeni, že to takhle má být a má zůstat, nejsou zdaleka miliardy, kdyby nic jiného, většině je to úplně jedno. Bohužel tenhle názor má velká část kritiků a "odborníků", kterým se tak zatím daří pokrok zuby nehty držet na uzdě. Nejvíc mne to asi mrzí u toho framerate, 24 fps je IMHO ten nejhorší atavismus, kterým dnešní film trpí, proti tomu mi dohadování, jestli je dost 4K (u statického obrázku zdravému oku stačí do pozorovacího úhlu ~60°) nebo dokonce 8K, přijde celkem malicherné.

Jo a taky mám raději zvuk ohrané LP na běžné levné přenosce než vypucovanou AAC z libovolné streamovací služby, přestože jsem si plně vědom, jak se u LP pracuje kompenzačně s hloubkami a výškami.

Jelikož už jsem stejně za kacíře, tak bez uzardění přiznám, že ať už jde o vážnou hudbu nebo populární, mám z kvalitního CD lepší dojem než z jakékoli gramofonové desky. A to přesto, že můj přehrávač je sotva lepší low end a o reproduktory by se pravověrný audiofil styděl opřít kolo.

@Michal Kubeček

Není to úplná pravda. Digitální film a digitální fotografie jsou víc akceptované nejen kvůli zvyku, ale i kvůli tomu, že technologie v postprocesu a práce koloristů výsledek intenzivně zlidšťuje. Dokonce dnes uvidíte i filmy, které jsou v postprocesingu přetažené "přes čáru".

To samé platí o hudbě. Roky mistři zvuku věděli, jak nakombinovat nástroje, aparaturu a provést mix, aby byl výsledek příjemný. S příchodem digitálního zvuku dost dlouho tápali. Dnes už umí "vybarvit" zvuk i pro digitální přehrávání.

Na 35 mm nebo dokonce 70 mm filmu není dodnes nic špatného. Pokud není kopie ohoblovaná, obraz si objektivně nezadá s digitálním. 4k/50 je už k nerozeznání, ale roky to platilo. Dodnes platí, že na filmu, analogovém zvuku je víc znát ten kumšt od podlahy. Co zkazil kameraman, hráč, herec, ... to už nikdo nedotáhl. Dnes se setkáváme i s produkcemi, kde se o výkony ani nesnaží a spoléhají na daleko víc na postprodukci.

Je samozřejmě pravda, že i v digitální době dál existují absolutní umělci (i když točí nebo nahrávají sračky). Rozdíl je poznat, stejně jako byl poznat v době analogové.

Gramodesky rozhodně nedosahují při přehrávání takové kvality zvuku, jako digitální záznam. Ale byly milosrdnější. Drobné chyby během produkce, i při nahrávání, se skryly přirozeně. Dnes sebemenší chybku zaznamenáme a byla by slyšitelná, kdyby se ručně nezasáhlo. Myslím, že je hodně individuální, jestli člověku vyhovuje šum a praskání desky, nebo digitální deformace. Máte jistě pravdu, že ty preference jsou dány zvykem (neb nostalgií).

Když si pustím dokument ukazující, kolik práce je s takhle archivovaným desítky let starým filmem, aby šel digitalizovat, a kolik práce je potom, aby výsledek vypadal slušně na BD (i když se to v praxi dělá ve 4K), myslím si o této formě archivace svoje.

Takže by bylo lepší to nedělat či co? Sorry, ale já jsem radjěi, když si někdo tu práci dá. Tam, kde jinak nemám možnost se k tomu filmu dostat. Jo a trochu odbočím: jsou filmy, které na analog TV, VHS či DVD vypadaly dobře, ale na Blu-ray stojí za prd, protože jsou vidět věci, které nikdy být vidět neměly. Zářný příklad: Cesta do pravěku.

To je přesně podstata toho problému, o kterém mluvím. To, co vy prezentujete jako (objektivní) "lépe" a "víc", ve skutečnosti neznamená nic jiného než "bližší tomu, jak jsou lidé kteří vyrostli na filmech točených tradiční technologií zvyklí, že film vypadal".

Já to ale neprezentuji jako OBJEKTIVNĚ lepší.

Každá nová technologie, která dokázala zprostředkovat obraz nebo zvuk realističtěji než stará, čelila přesně stejnému typu výhrad.

Ano, a po nějaké době dorostla nová generace a z výhrad se stala výchozí norma a z původní normy nostalgie (která občas chytne druhý dech). V digi fotografii se to ostatně již stalo, ač to nic nemění na tom, že koukat jak leze technicky dokonalá fotka z inkjetu je prostě nuda, zatímco koukat, jak ve vývojce vystupuje obraz v emulzi, nikoli. Stejně jako je nuda koukat na menící se čísla na displeji CD přehrávače / v GUI sw přehrávače, zatímco obřadnost vyjmutí LP desky, položení, nastavení přenosky, zapnutí a kombinace sledování LP a prohlížení si břího obalu je - alespoň pro mě - dodnes radost.

...ať už jde o vážnou hudbu nebo populární, mám z kvalitního CD lepší dojem než z jakékoli gramofonové desky.

Já vám to neberu, jen si dovolím k tomuto přidat poznámku: loudness war ZABILA spoustu alb, která na starých LP zní skvěle, na CD s každým dalším vydáním víc a víc za h***o. Kdysi jsme na cdrku převzali skvělý text na toto téma vzniklý: https://diit.cz/clanek/road-to-hell-aneb-jak-vydavatele-poskozuji-technickou-kvalitu-hudby.

Můj názor je ten, že čím mocnější sw nástroj na kur*ení dat dostane homo sapiens do ruky, tím víc dokáže zku*vit hudbu, film, fotografii. Jsou samozřejmě remastery, které jsou udělány s citem, mě se třeba líbí remasterované album Tubular Bells I, které Oldfield založil na digitalizaci původních analog pásek. Naopak nesnáším remasterovanou verzi alba Prázdniny na Zemi od Olympicu, mojí ohrané LP se to prostě nevyrovná, udělali to odporně agresivním (pokud si to pamatuji dobře, je to snad víc jak 10 let zpět). Ale problematika remasteru nějakého díla je strašně komplexní téma, řešilo se to třeba brutálně u Markéty Lazarové, nebudu to tady ani linkovat.

Takže by bylo lepší to nedělat či co? Sorry, ale já jsem radjěi, když si někdo tu práci dá.

Vůbec ne, naopak, ta digitalizace je podle mne jediný způsob, jak zabránit další degradaci záznamu, a je obrovská škoda, že je to tak časově i finančně náročné, takže toho nejde zachránit víc a rychleji. Psal jsem to jako reakci na prezentaci filmového záznamu coby archivačního média použitelného na desítky let. Právě pro archivaci má digitální formát zásadní výhodu v možnosti pořídit zcela bezztrátovou kopii. Bohužel (zatím?) nemáme spolehlivé médium, kam bychom záznam prostě nakopírovali, uložili do trezoru a mohli se spolehnout, že ho za 100 let zase přečteme, ale aspoň to umíme obejít (redundancí a průběžnými kontrolami).

zatímco obřadnost vyjmutí LP desky, položení, nastavení přenosky, zapnutí a kombinace sledování LP a prohlížení si břího obalu je - alespoň pro mě - dodnes radost.

Mne naopak manipulace s gramofonovou deskou vždycky spíš stresovala, protože mám zábrany sahat na tu plochu, kde je záznam (to se týká i CD/DVD/BD, zatím jsem neviděl moc lidí, kteří by s nimi zacházeli tak opatrně jako já) a u gramofonové desky je docela oříšek se tomu vyhnout. Ale hlavně na mne šum a praskání působí rušivě a kazí mi dojem z poslechu. Mám třeba set klavírních koncertů Sviatoslava Richtera (na CD) a u těch nejstarších je v tichých pasážích slyšet šum v takové míře, že ho prostě nedokážu ignorovat. A stejně tak nedokážu u filmu úplně ignorovat různé artefakty, které nevyhnutelně patří k filmovému materiálu.

jen si dovolím k tomuto přidat poznámku: loudness war ZABILA spoustu alb, která na starých LP zní skvěle, na CD s každým dalším vydáním víc a víc za h***o

K tomu si dovolím poznámku, že to není problém CD jako takového a už vůbec ne digitálního záznamu obecně. Už jsem viděl dost recenzí "vinylových" reedicí, které jsou teď v módě, kde se ukazovalo, že dynamický rozsah není o nic lepší než u těch proklínaných CD, protože jsou "sešlápnuté" ve stejné míře a ze stejného důvodu. Takže to vidím spíš jako problém doby a zvyklostí v hudebním průmyslu. Což je ale špatná zpráva, protože tím padá naděje, že když teď už "normální lidé" CD nekupují, začne se to zase obracet k lepšímu.

Popcorn a cola nijak nesouvisí s obsahem nebo "uměleckou hodnotností" filmů. Na západě - a zejména v USA - to neodmyslitelně patřilo k návštěvě kina i v době, kdy si to u nás nikdo neuměl ani představit. Prostě tu mícháte dvě nezávislé věci: přechod na "popcornovou" (ne)kulturu po roce 1989 a klasické "jó, to za mých mladých let, to byly jinačí filmy, dneska to nestojí za nic".

Ještě poznámku k tomu masovému úprku při spatření závěrečných titulků. Sice to osobně taky nemám rád (film jsem si zaplatil celý, i s titulky :-) ), ale až tak moc se těm lidem nedivím. Ono bylo něco jiného zůstat sedět až do konce titulků v době, kdy ty titulky trvaly minutu nebo dvě, a něco jiného dnes, kdy není výjimkou deset minut. Kdysi jsem se u Matrixu smál, že jsou tam funkce jako "personal driver of Mr. Fishburne", ale to byl ještě slabý odvar proti tomu, kdo všechno se tam vypisuje teď.

@SB

Podle mě jste nezaznamenal, že se význam biografů posunul. Nemůžete čekat, že děti i dospělí budou považovat za bůhvíjaký zážitek sedět a koukat na hollywoodský blockbuster dnes, kdy doma máte desítky HD programů a obrovský televizor a audiosoustavu stejně, jako to vzbuzovalo údiv před padesáti léty. Nemůžete ani porovnávat možnosti zábavy tehdy a dnes a nemůžete ani započítávat, že tento stav zamrzl díky čtyřem dekádám pokrokového režimu.

Osobně mám rád jak to spotřební kino s popcornem a dvoulitrovou colou, jako doplněk k odpolednímu programu. Ale mám taky rád i malá kina, kde lidé stále čtou titulky, kde se promítá z 35 mm pásu a v sedačkách se nekonzumuje. Nijak se to nevylučuje, jsou to úplně jiné zábavní disciplíny, jiné očekávání a jiné naplnění.