Snad většina programů které se dnes běží jsou převedeny do jazyka nejnižší úrovně. Máme tu ahead-of-time kompilaci, kde ten »kód nejnižší úrovně*« distribuujete, která je praktikována u Rustu, C, C++, OCaml, Swiftu, Go a mnoho dalších, just-in-time kompilace tam dochází k překladu do něj za spouštění, ať už nějakého mezikódu jako JVM bajtkódu nebo CIL či dojde ke kompilaci zdrojového kódu což se často praktikuje u JavaScriptu, LuaJIT je známý svojí rychlostí (vzácně i předčí takové C) a v posledních verzí nějaký takový kompilátor dostalo i Ruby.
Samozřejmě neberte to jako bernou minci, styl kompilace/spouštění závisí na implementaci jazyka. Např. CPython, nejrozšířenější implementace Pythonu prostě interpretuje bajtkód, ale jsou tu i JIT překladače Pythonu.
Dále, některé programy jsou prostě komplexní, nakonec největší jedlíci jsou webové prohlížeče a to žádné strojové učení nespasí. Když ty zdroje máte, tak někdy je škoda je nevyužít ale hlavně nepřehánět, což můžeme vidět u programů elektronek, které jsou dost nehospodárné a zde i souhlasil s leností (portování) či nedostatečnou kompetencí (je hodně webařů a spousta neumí desktop dev) vývojářů. Tam by bylo ale zapotřebí to portovat na jinou platformu a to jen tak nějaké strojové učení zatím nedokáže.
*kód nejnižší úrovně beru strojový kód pro danou architekturu, ještě tu máme různé věci s mikrokódem ale to budu považovat za implementační detail.
