Open source software hýbe světem. Nebo alespoň jeho význam neustále pomalu (ale jistě) stoupá. Pro začátek si dovolím jeden citát, který tuto situaci podle mě celkem vystihuje.
Nejdříve Vás ignorují, pak se Vám smějí, pak s Vámi bojují a pak vyhrajete.
– Mahatma Gandhi
Asi se nikdy nestane, že všechen software bude open source, nicméně ignorování a smích už máme zcela jistě za sebou.
Poznámka: Autor tohoto textu zná rozdíl mezi free software a open source. V tomto článku nazývá open sourcem software, s jehož zdrojovými kódy lze nějak svobodně nakládat. Bez ohledu na to, zda je tato svoboda v jistém smyslu omezena, aby mohla být ještě větší (viz virová povaha GNU GPL). Stejně tak v tomto textu slovo Linux může mít význam GNU/Linux :-).
Na úspěch otevřeného softwaru se můžeme dívat ze dvou pohledů. První je takový ten mediální, ukazující špičky ledovců, nazval bych ho horní. Jsou to takové ty věci, že se vedení IBM rozhodne ten Linux nějak podporovat, že Sun vydá svůj OS Solaris pod jakousi licencí umožňující manipulování se zdrojovými kódy nebo že nejvýkonnější superpočítač běží na Linuxu.
Ovšem toto je až sekundární efekt. Všechno má na svědomí dolní aspekt, který neznamená nic jiného než úspěch u obyčejných lidí. Používání a především tvorba otevřeného softwaru prostě spoustu lidí baví. Někde se bere jakási síla, která lidi nutí dělat vysoce kvalifikovanou práci bez nároku na odměnu nebo prostě jen používat open source program, který má daleko ke kvalitám své komerční alternativy. To ale chápu, své nedokonalé programy používám raději než cizí (i když dotaženější).
V pohledu odzdola vidíme ještě jednu sortu lidí. Jsou to neúnavní propagátoři. Někdy velmi agresivní, občas až fanatičtí. Uživatelé Linuxu své kolegy od Windows pohrdavě nazývají windozáky. Pochopil bych to u primitivních jedinců. Jenže já znám i velmi inteligentní a jinak tolerantní linuxáky, kteří takto neváhají nazvat člověka, kterého jinak jako geeka velmi uznávají. Co je k tomu vede?
Mohlo by se zdát, že zastánci open source vědí něco víc než obyčejní smrtelníci (nebo si to aspoň myslí, ale na tom nesejde). Časem jsem dospěl k názoru, že tato víra má v podstatě náboženskou povahu. Proto na moment odbočím od tématu.
Život dobrého křesťana
Někteří mí přátelé jsou něco, čemu já říkám dobří křesťané. Jsou to lidé, kteří svou víru pěstují docela intenzivně, snaží se o osobní vztah s Ježíšem. Pořádají různé sešlosti, kde rozebírají biblické texty, zpívají křesťanské písně atp. Podle toho, co mají v Písmu, se snaží skutečně žít. Dalo by se tedy říct, že jsou to lidé ve svém přesvědčení docela radikální.
Co je ale pro nás důležité – jsou silně přesvědčení, že ví víc než obyčejný ateista nebo třeba agnostik (v mém případě). Je to logické, mají víru, že vědí, jak svět skutečně funguje. To jim jednak dává klid a jistotu, druhak silnou touhu přesvědčovat ostatní o své víře. Správný křesťan to má v popisu práce – říkají tomu evangelizace. Když jsem mezi jejich komunitou a potkám někoho, kdo o mně ví jenom to, že jsem nevěřící (a netuší nic o mé pevné životní filozofii :-), do pěti minut to na mě zkusí a chce mě přetáhnout. Dlouho jsem tuto jejich snahu nechápal, ale je to jejich snaha mi pomoct. Oni cítí ten svůj klid a jistotu a chtějí ji ukázat ostatním.
Jak jsem nevěřil v open source
Dlouho jsem byl takový Windows power-user. Smál jsem se lamám, které každý týden přeinstalovávaly svá Windows 9× a povídaly něco o nestabilitě. Sám jsem od roku 1998 běžel na Windows NT 4.0, které ve své době prostě neměly konkurenci.
Můj první Linux byl asi RedHat 5.1. Věděl jsem, že tohle běží na našem školním serveru, tak jsem to chtěl vyzkoušet. Jako operační systém to docela fungovalo, ovšem uživatelská stránka mě tehdy spolehlivě odradila. Bash jsem nějak nedocenil a fvwm mi přišlo jako špatný žert. Tak jsem to zběžně prozkoumal a smazal. Mé koketování s Linuxem proběhlo podobně ještě několikrát. Zkoušel jsem nějaké šestkové a sedmičkové verze RedHatu a nějaký ten Mandrake. Ale vždycky jsem to vyhodnotil jako uživatelsky méně použitelné než Windows 2000. Říkal jsem si, že počítač používám na práci a ne na hraní (konfigurování). Naopak Windows řady NT a Linux mi technicky vždy přišly jako téměř ekvivalentní. Obojí mělo dobrou ochranu paměti, jen jedno nemělo fork().
Jak jsem uvěřil v open source.
Zlom přišel letos na podzim. Programoval jsem do školy modul jádra (jednoduchý souborový systém) a pod mým Mandrakem to prostě nešlo přeložit. Tak jsem se naštval a s pomocí kamaráda jedné hezké noci nainstaloval Debiana. Debiana jsem vždy považoval za hard-core distribuci, na kterou bych si sám nikdy netroufl, ale k hackování jádra se to tak nějak hodilo. Instalace proběhla celkem hladce. Nejenže můj modul pak šel krásně přeložit, ale všechno tak nějak bez problémů fungovalo. Všechny potřebné programy jsem tam měl (tedy až na MS Visual Studio .Net 2003) a fungovaly k mé spokojenosti. Poprvé v historii jsem ten slavný Linux vyhodnotil jako uživatelsky podobně použitelný jako Windows. Prostě jsem to začal běžně používat. (Jenom poznamenám, že OpenOffice.org nebo Firefoxe jsem používal už na Windows.)
Pak na mě dolehla druhá stránka věci. A ta mi vyrazila dech. Zjistil jsem, že mám plně funkční systém, který mi nikdo nikdy nevezme, zcela zadarmo a zcela legálně. Navíc ke všemu zdrojové kódy. Samozřejmě nikdo nemá čas všechny kódy číst, ale ta možnost tu je. A prostě jsem přestal chápat lidi, kteří jsou schopní si do svých Windows nainstalovat nějakou freewarovou (rozhodně ne GNU GPL) utilitku, kterou psal palestinský adolescent, co si myslí, že za mučednickou smrt v nebi čeká 72 panen. Uvědomil jsem si, že ten Linux je licenčně mnohem lepší.
Zažil jsem jakési osvobození. Ba co víc, objevila se u mne silná touha ukazovat tuto svobodu jiným. Ty emoce jsem vůbec nečekal, bylo to prostě něco jiného, než když si člověk jen pořídí novou hračku. Těžko se to popisuje, ale jsem přesvědčen, že ta svoboda a jistota je na podobné bázi jako u správného křesťana.
Od té doby evangelizuji. Lidi, o kterých si myslím, že na to mají (nemyslím si, že Linux je pro každého), přetahuji na správnou stranu. Je to takové silné nutkání – vždycky když někdo shání licenční číslo ke „svým“ XP, zkusím to na něj. Nechceš se na to vykašlat a dát si tam Linux?
Dokonce to došlo tak daleko, že se občas musím přesvědčovat, že uživatel Windows může počítačům opravdu rozumět. Je to stejné, jako když se správný křesťan přesvědčuje, že i mezi nevěřícími jsou hodnotní lidé.
Samozřejmě, žádný extrémista se ze mě přes noc nestal, v práci sedím před Windows dlouhé hodiny a ekzém z toho rozhodně nemám. Ale myslím, že jsem všechny ty extrémní výlevy zčásti pochopil. A taky možná líp chápu svě křesťanské přátele. A asi jsem se něco dozvěděl i o sobě.
Závěr
Doufám, že jsem se nikoho nedotkl. Samozřejmě nemám nic proti křesťanům, uživatelům Windows, Palestincům ani Richardu Stallmanovi. Jen jsem chtěl poukázat na to, že lidská touha věřit, být svobodný a kázat davům se může projevovat všelijak. Debian rocks!
