Vlákno názorů k článku AI mění svět open source: zahlcení, inflace projektů a klesající motivace od jinejmuf - Díky za super článek - už dlouho jsem...

Díky za super článek - už dlouho jsem ai nepřečetl něco tak se zájmem a soustředěně. A vlastně i to soustředěné čtení mi souvisí s tím tématem. Rozvoj technologií a nejen AI spolu s blahobytem západní společnosti (na úkor chudých a vykořisťovaných či režimem utlačovaných Asiatů, Indů nebo Afričanů) zahlcuje člověka natolik, že je velmi těžké nepřestat se soustředit, pracovat precizně a systematicky.

AI mi přijde vlastně jen jako syndrom těžké a dlouhodobé nemoci západní společnosti. Ztráty pozornosti, preciznosti, soustředěnosti, úsilí, ochoty podstoupit těžké vnější podmínky. Zbavování se vlastní zodpovědnosti a utápění se v pohodlí a nicnedělání. Na jednu stranu je člověk permanentně zahlcený komunikací, na druhou stranu je čím dál těžší s lidmi udržovat kvalitní a hluboké vztahy. Zábava je dostupná snadno a naprosto všude, ale často jen podřadná a ohlupující.

AI je jen alternativa k outsourcingu - tak jak dnes západ není ochoten nic vyrábět a raději importuje šunt z Číny, tak stejně dopadá i tvorba kódu. Dříve jsme si dělali srandu z přesunu vývoje software do Indie, dneska to ještě mizerněji děláme sami s LLM. A stejně jako s tím zbožím - je to inflace kvality na úkor kvantity a ceny. Největší problém je právě to zahlcení množstvím, které je bohužel zároveň základním kamenem úrazu celé demokracie, ve které jednoho občana ochotného se vzdělávat a sledovat souvislosti snadno přehlasuje dav populistou zmanipulovaných hlupáků.

Mohu se zeptat kdy začalo to, cituji: "Zbavování se vlastní zodpovědnosti a utápění se v pohodlí a nicnedělání."?

Začalo to třeba už tehdy, kdy naprogramovali první kompilátor z vyššího jazyka než assembleru? Nebo když vzniklo třeba C#? Nebo nedejbože Javascript? Nebo tím, že jsme začali používat auta a nechodili všude pěšky?

Používám AI denně. Díky AI jsem si udělal věci, na které bych neměl energii ani prostor. Asi bych je zvládl, ale musel bych hodně dlouho studovat použité technologie, na to už nemám sílu. Mám tak funkční aplikaci, která mi pomáhá denně při práci.
Díky AI se mi povedlo více oživit vývoj projektu, na kterém pracuji pozvolna nějakých skoro 19 let. Kompiluje se mi i pro macOs a i vytváří Flatpaky. Jen díky AI. Nevím jestli je to věkem, ale nemám už tolik energie studovat všechny potřebné věci tak do hloubky, abych zvládl vše v rozumném čase.

Musím z vlastní zkušenosti říci, že když používám AI, zvládnu o dost více práce a jsem taky po práci unavený ještě více než v éře před AI. Nepřijde mi, že bych zlenivěl, jen se změnila moje práce. Je daleko větší tlak na efektivitu. Ano, nepíšu software pro raketoplán, takže nemusím řešit optimalizace až na kost.

Dneska už není limitem technologie ale pouze moje vlastní představivost.

Jo, je to spíše na filosoficko-teologickou debatu o smyslu konání a lidského údělu, ale opravdu si myslím, že současný svět dlouhodobě prosazuje zbavování se zodpovědnosti (tuto polovinu tvrzení jsem nenašel, že vyvracíte, tak se jí tolik věnovat nebudu) a v pohodlí a nicnedělání (tady je to kontroverznější, zkusím rozvést).

Předně nemá smysl debatovat o tom, kdy to začalo. Nic nezačíná v konkrétní chvíli. Není to otázka konkrétního okamžiku, nebo nástupu jednoho konkrétního postupu. Je to trend, který se začíná pozvolna víc a víc prosazovat.

Ten trend ve společnosti vnímám jako důsledek "sociálních nůžek". Ve společnosti je určité procento lidí schopných, kteří mají predispozice a hlavně motivaci něčeho dosáhnout, a pak určité procento lidí, které je potřeba někam usadit, něco jim zadat, protože jsou sami o sobě "neschopní". Když se s nimi dobře pracuje, dokáží splnit nějaký zadaný úkol, ale sami od sebe by klidně zůstali stát celý den proti zdi, než by večer konečně dostali vlastní nápad, že by bylo fajn si lehnout. Zjednodušuju to trochou sókratovské dialektiky, ale to mi snad prominete. Tyhle "sociální nůžky" se dlouhodobým tlakem rozevírají přesně tak, jak to popisoval film Idiocracy. Přibývá lidí, kteří by byli použitelní k rozumné práci při dobrém vedení, ale vnější vlivy ("bav se, užívej si - vyplácnutý u hry/televize") je tlačí zařadit se do skupiny, která neprodukuje vůbec nic, kromě točení ekonomiky. Naopak lidí, kteří se snaží o společenský přínos ubývá. Jejich vzdělávání a práce je čím dál náročnější a pro člověka čím dál hůř zvladatelná. Proto to i lidé s dobrým potenciálem snadno vzdávají.

Částečně to vysvětluje vaše "po práci unavený ještě více než v éře před AI". Otázka zní, nakolik ta práce byla smysluplná. Vaše tvrzení "nemám už tolik energie studovat všechny potřebné věci tak do hloubky, abych zvládl vše v rozumném čase" totiž popírá "Je daleko větší tlak na efektivitu". To, co jste popsal, není tlak na efektivitu, ale na kvantitu. Potřeba každý den vyprodukovat objem, ať je jeho kvalita jakákoliv a pochopení toho, co jsem vlastně dělal, je v době AI často naprosto nulové.

Ten pravý ďábel je v poslední větě: "Dneska už není limitem technologie ale pouze moje vlastní představivost." Ta zní jako naprostá rezignace na potřebu chápání světa, což je ale nesmírně důležité. Pokud se už ani nepokouším chápat, co se kolem mě děje, nepřemýšlím o tom, jestli jsem zvolil správnou volbu (přece mi to napověděla technologie, která je lepší, než má představivost, že?), tak jsem ideální kolečko totalitního systému. Novodobý otrok, který nemá právo se vyjadřovat - toho se oproti dřívějším otrokům zbavil sám, když uznal nadvládu technologie. Maká od nevidím do nevidím na něčem, čemu nerozumí, ale je rád, že splnil kvótu.

Že zvládnete oživit a třeba dotáhnout 19 let starý projekt je super. Je fajn sny realizovat. Je ale také potřeba o nich přemýšlet a dát si čas na to, které sny má smysl realizovat a které ne. Lidský čas je prostě omezený a jeho urychlování nemusí být vždycky k prospěchu věci.

A já osobně si třeba říkám, že je fajn o čem tady můžeme diskutovat a jaké zajímavé články si můžu přečíst. Sedím v teple před klávesnicí, čumím do monitoru, ťukám prstama. Nulová zátěž, jen ztuhlý krk. Ta technologická možnost mi vytváří lenivou závislost, která mě okrádá o čas, kdy jsem mohl sledovat jak moje 4měsíční dcera žvatlá a prská. Vyplňuju svůj čas monotónním ťukáním do klávesnice, místo abych překonával bariéru komunikace s kojencem a vyrazil se zapotit s 5kilovou zátěží v nosítku do lesa. A stejné je to s "mrháním času", když se doma učím používat a konfigurovat Aider. Není to nicnedělání ve smyslu koukání do zdi, je to otázka smyslu a užitečnosti.

Promrhání svého drahocenného času s technologií, nebo věnování svého času něčemu hodnotnějšímu.

Když už řešíte filozofii, z čeho vyvozujete, že ťukání do klávesnice o čas okrádá a sledování dcery a chození s nosítkem do lesa ne?
Tohle je jen záležitost osobních preferencí, nic objektivně daného.

Tohle je jen záležitost osobních preferencí, nic objektivně daného.
To je možné, ale lidská společnost má obvykle nějaký obecně uznávaný hodnotový systém, který se sice v úpadkových rozvinutých společnostech před jejím pádem rozpadá - tak jako v současné Evropě, ale v něm bývá hodnota lidského života výš, než hodnota zboží a nástrojů.

Já osobně to mám nastavené poměrně jednoduše. Smysl vzniku počítačů byl urychlení výpočtů, šetření práce s do té doby časově náročným a chybovým ručním výpočtem. V situaci, kdy se počítače (dnes tedy v podobě mobilu) staly místo nástroje ke zvýšení efektivity práce, nástrojem ke stržení lidské pozornosti a monetizaci lidského času skrze reklamu, tehdy začaly okrádat své uživatele. Možná tím trochu zpřesním svou odpověď Petrovi Hložkovi na to "kdy" se rozvinula ta negativa techniky, byť asi ne moc, protože narážíme na známý paradox ajťáka - jestli je lepší dvě hodiny programovat skript na práci, která by byla hotová za hodinu, a co vlastně dělat, když netuším, kolik času zabere tvorba toho skriptu a/nebo té práce.

Je teda asi těžké rozlišit, kdy třeba tvorba hry a hraní her je aktivní (až možná produktivní) relaxace a kdy je to už mrhání časem, ale zase si myslím, že se to pozná právě podle splnění účelu. Pokud mám ale srovnat trávení času s blízkým člověkem a trávení času s technologií, tak pro jakýkoliv živý organismus je to druhé nepřirozené a úpadkové.

Teologie by mluvila o klanění se bůžkům vytvořeným vlastníma rukama - biblické zlaté tele. Čili potřebě stvořit si svou vlastní pseudorealitu, do které člověk utíká, aby sám sobě zakryl realitu opravdového života. Je to podobné, jako nezřízené chlastání, které má taky člověka oddělit od reality, která vyžaduje sebepřemáhání a vnímání druhých, kteří nejsou vždycky naladění stejně. Problém je, že tahle pseudorealita vždy jen zakrývá a zatemňuje. Je to lhaní sám sobě. A těch lidí, kteří mají technologie, jako svého kamaráda, se kterým je jim líp, než v reálném světě, je překvapivě hodně... S rozvojem LLM, kdy tohle zlaté tele umí i vtíravě mluvit, to nabývá na vzestupu.

Díky za dlouhou odpověď, pokusím se zareagovat nějak smysluplně. Snad :-).

Ten trend ve společnosti vnímám jako důsledek "sociálních nůžek". Ve společnosti je určité procento lidí schopných, kteří mají predispozice a hlavně motivaci něčeho dosáhnout, a pak určité procento lidí, které je potřeba někam usadit, něco jim zadat, protože jsou sami o sobě "neschopní". Když se s nimi dobře pracuje, dokáží splnit nějaký zadaný úkol, ale sami od sebe by klidně zůstali stát celý den proti zdi, než by večer konečně dostali vlastní nápad, že by bylo fajn si lehnout. Zjednodušuju to trochou sókratovské dialektiky, ale to mi snad prominete. Tyhle "sociální nůžky" se dlouhodobým tlakem rozevírají přesně tak, jak to popisoval film Idiocracy. Přibývá lidí, kteří by byli použitelní k rozumné práci při dobrém vedení, ale vnější vlivy ("bav se, užívej si - vyplácnutý u hry/televize") je tlačí zařadit se do skupiny, která neprodukuje vůbec nic, kromě točení ekonomiky. Naopak lidí, kteří se snaží o společenský přínos ubývá. Jejich vzdělávání a práce je čím dál náročnější a pro člověka čím dál hůř zvladatelná. Proto to i lidé s dobrým potenciálem snadno vzdávají.

Zde celkem souhlasím, tedy kromě posledních tří vět, kterým asi nerozumím. Přijde mi, že takových lidí bylo hodně asi vždy, potřebují někoho, kdo jim zadá úkol a zkontroluje jeho splnění.

K posledním třem větám, jen přemýšlím nahlas, nemám žádná reálná data. Není to spíše tak, že v dnešní době médií informace o této skupině není zajímavá a nepřinese pozornost? Více prokliků má článek, který popisuje kde kdo s kým, ale informace o novém léku/objevu lidi tolik nezajímá? Proto se pak zdá, že lidí, kteří se snaží o společenský přínos ubývá?
Berte to jako úvahu, opravdu nemám reálná data, jen pozoruji své okolí, jaké zajímavé věci vznikají. V mé bublině není moc lidí, kteří by byli sami o sobě "neschopní".

Částečně to vysvětluje vaše "po práci unavený ještě více než v éře před AI". Otázka zní, nakolik ta práce byla smysluplná. Vaše tvrzení "nemám už tolik energie studovat všechny potřebné věci tak do hloubky, abych zvládl vše v rozumném čase" totiž popírá "Je daleko větší tlak na efektivitu". To, co jste popsal, není tlak na efektivitu, ale na kvantitu. Potřeba každý den vyprodukovat objem, ať je jeho kvalita jakákoliv a pochopení toho, co jsem vlastně dělal, je v době AI často naprosto nulové.

Z toho dost plyne i ta únava. Já musím pochopit, co ten kód dělá a mít nad ním kontrolu. U zákazníka neprojde výmluva,
že za výpadek může AI. Stále za kód ručím. Nemusím ho úplně celý psát. Jsem takový bagrista s lopatou. Stále občas do kódu zasáhnu, ale už nemusím psát všechno. A jestli má moje práce hodnotu? Pro zákazníka hodnotu má, zaplatí ji.

Když se zvýší efektivita, zvýší se i kvantita - díky vyšší efektivně zvládnu více věcí. Nevidím v tom rozpor.

Mé konstatování o tom, že nemám tolik energie studovat všechny potřebné věci se týkala hobby projektů. V projektech pro zákazníky naopak musím technologii znát a když ji neznám, používám AI na vysvětlování abych se ji naučil a pochopil. AI se na mne nezlobí, když X krát něco stále nechápu a ptám se jak blbec. Nepošle mě někam, nenapíše mi RFM. Trpělivě vysvětluje, používá analogie. Učím se díky tomu o dost rychleji.

Ten pravý ďábel je v poslední větě: "Dneska už není limitem technologie ale pouze moje vlastní představivost." Ta zní jako naprostá rezignace na potřebu chápání světa, což je ale nesmírně důležité. Pokud se už ani nepokouším chápat, co se kolem mě děje, nepřemýšlím o tom, jestli jsem zvolil správnou volbu (přece mi to napověděla technologie, která je lepší, než má představivost, že?), tak jsem ideální kolečko totalitního systému. Novodobý otrok, který nemá právo se vyjadřovat - toho se oproti dřívějším otrokům zbavil sám, když uznal nadvládu technologie. Maká od nevidím do nevidím na něčem, čemu nerozumí, ale je rád, že splnil kvótu.

Nevím, kde z toho vidíte rezignaci na potřebu chápání světa. A už vůbec nevím jakou transformací jste z toho dostal
přece mi to napověděla technologie, která je lepší, než má představivost, že?. Je to přesně naopak. Dříve, když jsem měl nápad, nemohl jsem jej rychle ověřit, jestli to není nějaká blbost. Teď po ověření se mohu ponořit do hloubky a vím, že to má smysl. Omlouvám se, ale celý odstavec nějak nechápu.

Že zvládnete oživit a třeba dotáhnout 19 let starý projekt je super. Je fajn sny realizovat. Je ale také potřeba o nich přemýšlet a dát si čas na to, které sny má smysl realizovat a které ne. Lidský čas je prostě omezený a jeho urychlování nemusí být vždycky k prospěchu věci.

Projekt dotáhnout nejde, věci se stále mění, je potřeba se přizpůsobit. Není to sen, snem to bylo před 26 lety, kdy jsem měl první verze programu pro Windows. Devatenáct let má verze pro Linux. Teď je to reálná věc, která mi dělá radost prakticky každý den.

Promrhání svého drahocenného času s technologií, nebo věnování svého času něčemu hodnotnějšímu.

Kdo určí, že ten čas je promrhaný? Je nějaký vyšší arbitr? Já jen abych věděl, kde se zeptat až budu posuzovat svůj čas strávený s technologií :-).

Taky díky za obsáhlou diskusi, zkusím navázat ;-).

Taky nemám úplně relevantní zdroje dat - vycházím ryze z vlastního pozorování na gymnáziu. Je jasné, že je to určitá sociální bublina a dost specifická, protože třeba studenti 8letého programu prochází tak velkým sítem, že jeden rok jsem s trochu hořkým úsměvem rozdával nepovedenou písemku z matiky v době, kdy u nás plošně testovala Mensa a ti mí "trojkaři a čtverkaři" byli všichni v kategorii nadprůměrný nebo vysoce nadprůměrný intelekt, bylo tam jen pár jednotlivců v kategorii "průměr". Víc se ale orientuju podle 4letého studia - jednak tam jsou tak nesmyslně nastavené kapacity, že i k nám se dostane každý druhý (oproti sítu 1:15 až 1:16 na 8letém) a pak je tam taky vidět celou řadu společenských trendů v přímém přenosu, asi i díky tomu, že se třídy rychleji obměňují a upřímně za ty 4 roky nestihne gymnázium napravit všechny ty především sociální a vzdělávací nedostatky a zlozvyky, které si žáci přináší ze základek. Když nechám stranou mizernou socializaci, tak především třeba nepochopení, že se vzdělávají sami pro sebe, že mají požadovat kvalitu i když je škola zdarma, protože v budoucnu si vzdělání budou muset platit (třeba jazykovky) apod.

K věci:
K posledním třem větám.. Není to spíše tak, že v dnešní době médií informace o této skupině není zajímavá a nepřinese pozornost? ...informace o novém léku/objevu lidi tolik nezajímá?
Souhlasím, že je překvapivé, jak málo se informuje o společenských úspěších. Nedávno nadávala moje mamka, že zavřeli Zetor, ale že se v Brně dělají špičkové elektronové mikroskopy nebo třeba aerospace vůbec netuší. Jenže z mého pohledu je tohle pořád otázka těch nůžek - ty excelentní výsledky podává poměrně malá množina lidí. Na škole vidím dlouhodobě nárůst v kvalitě vzdělání těch pár geniálních jedinců - vždycky jsme měli excelentní studenty, kteří dělali zajímavé práce nad rámec studia a s dalšími lety narůstá kvalita těch prací a narůstá také úroveň těch excelentních. Ale přijde mi, že ten "šedý průměr" dřív zvládal a hlavně chtěl zvládat mnohem víc. Dnes je obrovský problém přimět žáky, aby zkusili něco, co jim člověk nacpe připravené až pod nos s hromadou "marketingu". Někteří se bojí zkoušet, některým se nechce a čekají, až to udělá někdo jiný. Někteří se nevydrží soustředit ani na zadání, natož na práci. U většiny vyžaduje naprosto neadekvátní úsilí je přimět k prvnímu kroku. Spousta k tomu přistupuje tak, že "když učitel ví jak na to, ať to prostě ukáže ideálně zrychlené jak short na YT, a "scrollujeme" na další hodinu.

Stále za kód ručím. Pro zákazníka hodnotu má, zaplatí ji.
Ta první věta mě vysloveně potěšila. Dost se setkávám s tím, že za kód nikdo neručí a jede se stylem "ono to (nějak) funguje". Co se týká toho placení, asi je to tím, že se pohybuju ve státní správě, ale strašně mě štve když vidím, že občasný příklon k FOSS je jen a jen daný tím že se nemusí platit. A třeba mě štve, když se nasazuje LibreOffice jen proto, aby se neplatily licence... Ale je pravda, že vlastně nevím. Na jednu stranu vidím tlak na zlevnění IT prací a výběrka, kde vyhrává firma s mizerným supportem čistě proto, že umí stlačit cenu (a pak nám během prvního týdne mění u 4 počítačů z 18 nakoupených poddimenzované zdroje a u ostatním, které zatím tolik nepadají je nechává). Na druhou stranu vidím odklon od trvalých licencí k nemravně drahému předplatnému, které má zaručit dlouhodobé financování v IT sektoru. Ale pak mi spolužák z VŠ, který dělal vždy fulltime programátora a analytika vykládá, jak rozjel raději byznys se školeními, protože je to stabilnější a ekonomicky výhodnější.

Mé konstatování o tom, že nemám tolik energie studovat všechny potřebné věci se týkala hobby projektů. V projektech pro zákazníky naopak musím technologii znát a když ji neznám, používám AI na vysvětlování abych se ji naučil a pochopil. AI se na mne nezlobí, když X krát něco stále nechápu a ptám se jak blbec. Nepošle mě někam, nenapíše mi RFM. Trpělivě vysvětluje, používá analogie. Učím se díky tomu o dost rychleji.
Tady si nejsem úplně jistý tím výsledným efektem. Mám tu zkušenost, že když něco řeším s GPT, tak druhý den nevím, co mi odpověděl a proč jsem si vybral to určité řešení. Právě se častěji vracím ke stejným otázkám a opakovaně řeším stejné věci, což popírá to "učím se rychleji". Ve skutečnosti s GPT "najdu řešení rychleji" nebo "dostanu řešení, které jsem ochotný akceptovat, rychleji", ale zpochybňoval bych to učení. Učení znamená osvojení, kdy sám pak mám tu dovednost a tudíž se nepotřebuji znovu vracet k "rádci". Tady považuji za zásadní: GPT je jako učitel, který prozrazuje řešení žákovi a tím ho připravuje o možnost osvojit si postup tím, že si sám projde od problému, přes pochopení k realizaci. Je to ten drobný rozdíl mezi "Aha, já jsem na to přišel (sám)" a "Aha, už vím, jak to mělo (podle tebe) být". To druhé je celkem bezcenné, protože to obvykle nezanechá žádný dlouhodobý efekt.

Když se zvýší efektivita, zvýší se i kvantita
Jednak ne nutně. Ušetřený čas lze využít i jinak, než na zvýšení kvantity. Efektivita se váže na další jevy jako je zmíněná únava, spokojenost, satisfakce z práce, a nic z toho nemá lineární nebo nějakou jinou jednoduchou závislost. Zvýšení efektivity nemusí znamenat automatickou možnost nárůstu (natož lineárního) kvantity. Důležitější je ale ten opačný pohled. Akceptovaný tlak na kvantitu neimplikuje zvýšení efektivity. Velmi často to znamená kvalitativní ústupky, ona totiž vyšší efektivita může vzniknout buď tak, že se člověk zbaví opravdu zbytečných kroků - třeba prokrastinace, nebo tak, že se zbaví něčeho, co je zdánlivě zbytečné - třeba dvojitá kontrola, diskuse o řešení, zvažování alternativ. Ta hranice, kdy to bylo užitečné a kdy to způsobilo nějaký -- třeba v krátkodobém horizontu nevnímaný -- problém, je dost úzká.

Ale zase musím souhlasit, že vzhledem k rychlosti vývoje technologií se dnes absolutně nevyplatí třeba načítat celou dokumentaci knihoven, protože za půl roku bude beztak neudržovaná a nahrazená nějakou jinou a tudíž získané znalosti bezcenné. To je ale z mého pohledu právě chyba systému, že k něčemu takovému vůbec dochází. Absence dlouhodobé udržitelnosti a překotný vývoj na který nestíhá společnost reagovat je za mě špatně. Byť chápu, že z čistě technického hlediska je třeba v elektronickém boji proti totalitnímu soupeři typu Číny ta "morální převaha" spíš kamenem úrazu.

Je to přesně naopak. Dříve, když jsem měl nápad, nemohl jsem jej rychle ověřit, jestli to není nějaká blbost. Teď po ověření se mohu ponořit do hloubky a vím, že to má smysl.
Nevidím kolem sebe tu fázi "ponořím se do hloubky". Většinou vidím jen "měl jsem nápad - zeptal jsem se AI - dostal jsem návrh realizace - akceptoval jsem ho". Nanejvýš ještě mezikrok "vyžádal jsem si omezené množství alternativ". Ve skutečnosti tam často chybí ta fáze vlastního hledání. Přirovnal bych to k výběru restaurace v době Googlové a předgooglové. Prvotní nápad - dám si pizzu se dá technicky a méně kvalitně realizovat dotazem Google, který mi doporučí pár svých reklamních lokalit. Zároveň mi dá falešný pocit dobrého výběru tím, že mi k těm jeho 3 ve všech případech sponzorovaným nabídkám doplní dost zcestná hodnocení "zákazníků". A já do jedné z nich zajdu a jsem spokojený. Kdybych si místo toho dal sám práci, vyhradil čas, obešel okolí, poptal se kamarádů, v pár pizzerkách ochutnal, tak mám mnohem kvalitnější výsledek.

Teď je to reálná věc, která mi dělá radost prakticky každý den.
Taková satisfakce je asi dobrý arbitr, že to nebyla úplná marnost. Ale jinak s tím vyšším arbitrem je to těžké. Dřív bych asi řekl, že arbitrem může být jen mé vlastní já s dostatečným časovým odstupem. Jenže po bitvě je každý generál a zpětně by si člověk rád radil lepší cesty, které tehdy z tehdejšího pohledu prostě nemohl vidět. V tomhle si myslím, že nejlepší vysvětlení je kniha Kazatel z Bible a její humorná věta "Marnost nad marnost, všechno je marnost" následně rozvinutá do velmi obšírného popisu jednotlivých experimentů, které Kazatel dělal, aby vždycky zpětně řekl, že to byla vlastně marnost :-D. Ale pak je tam třeba taky věta "Hlupák skládá ruce v klín a užírá se." nebo "Nebuď příliš spravedlivý ani nad míru moudrý." Takže mi přijde, že jde dost právě o určitou míru. I samotné GPT je v určité míře dobrý nástroj, jenže v přehnané míře škodí. A současná situace je za mě přehlcená naprostým nadužíváním. U některých právě i ve snaze "být příliš moudrý", všechno stíhat, urvat si konkurenční výhodu za každou cenu. A to už je marné pachtění, které bývá zničující. A člověk se do toho snadno nechává zatáhnout vlastně jen mimochodem zkoušením něčeho nového zajímavého...