Hlavní navigace

Avatar nás přežije

Pavel Houser

Virtuální hřbitovy by v budoucnu mohly oplývat větší interaktivitou. Namísto nehybného archivu fotografií, dopisů a videosekvencí by zde návštěvník našel aktivně působící avatary, digitální bytosti jakýmsi způsobem zachovávající osobnost zemřelého člověka.

S celou myšlenkou přišli nedávno Gordon Bell a Jim Gray, vědci zaměstnaní ve společnosti Microsoft. Překlad jejich stati se objevil v červencovém vydání časopisu Vesmír (témuž tématu je zde věnován i úvodník Ivana Havla). Jak si oba výzkumníci představují digitální bytost, které přežije lidskou smrt?

Pořádný avatar by měl mít přístup k novým informacím a současně být vybaven nějakou sadou pravidel, jak s novinkami zacházet (takže by např. nějak v „souladu s vámi“ a vašimi postoji hodnotil v budoucnosti vyšlé knihy, filmy, vědecké objevy, politické události apod.). S návštěvníky by konverzoval opět jako vy sami – na rozdíl od dnešních robotů, které porozumění lidskému jazyku pouze předstírají a sestavují fráze z předpřipravených komponent (známých příkladem je Eliza, na internetu najdete takhle i několik „stínů“ Alberta Einsteina).

Zde je samozřejmě otázkou, zda se opravdu podaří vyvinout software schopný porozumět přirozenému jazyku. Vědci z Microsoftu ovšem ve shodě s Kurzweilem, Moravcem a dalšími vizionáři UI dost optimisticky předpokládají, že to bude záležitost příštích 30 let.

Důležité je uvědomit si, že celý projekt si neklade za cíl zajistit individuální nesmrtelnost, ale spíše simulovat člověka ve vztahu k ostatním. Dostáváme se tím samozřejmě k celé řadě zajímavých problémů. Především, i samotný záznam o životě musí asi být nějak komprimovaný, kratší než samotný život (třeba proto, aby ho někdo mohl sledovat a nemusel na to vynaložit celý život vlastní). Taktéž avatara musí klíčovými vlastnostmi někdo dovybavit – zřejmě vy sami. Člověk při tom vlastně odhaluje dřeň svého já, odděluje to podstatné od nahodilých přívěsků, nebo třeba tvoří alternativní bytost, kterou být chtěl, leč se jí nestal (podobná myšlenka „extrakce“ vlastní duše se objevila např. i v románu A. Clarka Město a hvězdy). A nebo: Co kdyby vašeho avatara vytvářel někdo jiný – byl by to tedy třeba pan X viděný očima pana Y. Co by z vás pak zbylo? Nakonec by se třeba ukázalo, že ostatní pokládají za významné něco úplně jiného než vy sami. Můžeme si dokonce představit, že by pak z Einsteinova avatara vypadla teorie relativity, ale zato se zde objevila zmínka, že dotyčný uměl připravovat velmi chutnou kávu…

Napadají mě další úvahy, které pouze stručně nastíním. Nemohly by avatary komunikovat i spolu? Co kdyby takový avatar i přes prvotní inspiraci celé technologie v dílnách Microsoftu fungoval jako open source? Na síti by tak mohla vzniknout sada různých „kombinovaných“ osobností (skoro jako Mínotaurus či Chiméra), nebo naopak blízkých kopií vás samých. Naopak představa světa, v němž by spolu interagovaly pouze mírně pozměněné kopie odvozené od jedné bytosti, snad zaujme čtenáře inklinující k solipsismu.

A nakonec: Neudělá z avatarů už jen podobnost s námi bytosti nadané nějakým druhem vědomí? Je vědomí a inteligence něčím jiným než určitých druhem chování navenek? (Zde se vlastně ptáme na jakousi obdobu Turingova testu.)

Ze slušnosti zbývá dodat i poněkud paranoidní, vcelku ovšem triviálně matrixoidní pohled. Nejsme avatary i my sami? A kdo byl pak tou původní bytostí, vzorem, z něhož jsme odvozeni? Není zde snad důvod ke skutečnému zoufalství? Co to muselo být za život, pokud výběrem toho podstatného z něj je život náš vlastní?

Upravená verze tohoto komentáře vyšla v Computerworldu 27/2003.

Našli jste v článku chybu?