Odpověď na názor

Ono při té přepravě přes čáru obvykle nešlo tolik o to, jaké zboží vezete (když to nebylo na seznamu zakázaných, jako ty porno VHS...), ale mnohem spíče, zda hodnota toho zboží nepřevyšuje množství tvrdé měny, kterou jste mohli na cestu mít.
(Tady přiznám, že označit počítač za psací stroj by byla hovadina; psací stroje se hlídaly mnohem víc. Jen jsem si to hned - po těch letech - neuvědomil.)
Můj kamarád z počítačového kroužku (ano, v 80. letech to v Domě dětí a mládeže šlo, dokonce i na zápaďáckých ZX-81!) měl průšvih nikoliv při dovozu svého Atari (?), ale až ve chvíli, kdy si k tomu dovážel tiskárnu. Dodávám, že obojí bylo opatřeno bazarovou cenovkou a příslušnými doklady, aby se ta cena do běžných limitů devizáku vešla.

V tom Tuzexu se počítač koupit dal, ale jen někdy, jen někde, a pokud se člověk dostal k bonům, tedy nejčastěji přes vexláky.
Každopádně to byla ta nákladnější možnost - koupit na Západě bylo výhodnější (a marky se daly u vexláka sehnat taky). Většina mých počítači vybavených kamarádů však měla někoho na Západě, kdo byl schopný počítač koupit - a řešilo se spíš, jak ho sem dostat, protože poštou to reálně nešlo, a ne každý dostal důvěru k návštěvě kapitalistické ciziny
(Opět vzpomínka: kamarád přebíral od tetičky svůj počítač v Maďarsku, protože tam se ona dostala - a kontroly při přejezdu mezi socialistickými státy nebývaly tak důsledné; já si přivezl jedenapůllitrovou lahev Coca-Coly, protože na víc jsem neměl a tetičkou v cizině jsem nedisponoval.)