Názory k článku Commodore 64 II s disketovkou 1541-II aneb zaprášený klenot ze stodoly

Az na to, ze takove veci se ze zapadu daly zcela normalne privez, nic se nepasovalo, jen holt ne kazdy mel treba zapadni marky nebo dolary aby si to moh sam koupit.

Jinak bych fakt chtel videt jak bys pri tehdejsim rezimu na hranicich pasoval bednu metr na metr.

Tak kdo měl známé a/nebo věděl komu dát "nevšimné"...

Prdlajz. Pasovalo az hruza. Penize jsme meli od pribuznych z holandska a v nemecku "jsme se setkali s emigranty a mluvili celkem o ..." . Bezne se na hranicich vysvlekal autobus nebo zevrubne kontrolovalo auto.
Pasovaly se i jednotlive cipy, soucastky, komponenty schovane ruzne v trubkach, pod kapotazi atp. Pri navratu jste vyplnovali co jste si koupili. Byly tam hodne nizke limity. Jako za 80 marek*pocet clenu rodiny si tezko c64 clovek poridil. Umel-li clovek trochu jazyk tak se musela udelat fake cena na uctenku. Kazetak na C64 se treba porizoval jako magnetofon na matku. Zakladnim klicem bylo aspon neco deklarovat. C64 necestoval v originalni krabici a dostal se sem jako psaci stroj. Coz vzhledem k pekne klavesnici a neznalosti pohranicniku nebylo az tak slozite.
Fungovaly uplatky pohranicnikum. Idealne kdyz vam vypadl karton cigaret nebo jste nekde schovali flasku s pitim. Ta vam byla "zabavena".

No, nevím... I v příhraničním okresním městě, kde jsem vyrůstal, se našlo nemálo majitelů osmibiťáků - z těch, co jsem znal, tak spousta commodoristů, spousta ataristů, docela dost didaktikářů gamářů, jeden spectrista a jeden sharpista. Každou třetí neděli v měsíci od 9:00 byl sraz C64kařů v nároďáku, ataristi myslím měli každou první neděli. TV Merkur byly v počtu několika kusů na místě, stačilo přijít jen s vlastním kazeťákem, vždycky se našel někdo, kdo donesl i počítač. Nějak si nevybavuji, že by šlo zrovna o politicky exponované jedince, nebo o někoho s konexemi. Počítač se dal pořídit z druhé ruky přes inzerát, zcela legálně dovézt (většinou z NSR), nebo prostě koupit v Tuzexu (tam to taky nejspíš dováželi z NSR, protože manuály a GEOS byly v němčině). Didaktik byl k mání v běžných prodejnách Elektra a stál kolem 3000 Kčs (konec 80. let). Tehdejší celníky bych rozhodně nepodceňoval, protože museli projít solidní nalejvárnou ze zbožíznalství, umět cizí jazyky - byla to poměrně prestižní profese. V případě C64 byl navíc v pravém dolním rohu hrdý nápis "personal computer".

Poslední dobou cítím čím dál větší potřebu reagovat na podobné storky, protože pokud budu věřit tomu, že nejsou vymyšlené, tedy rozhodně nešlo o běžné situace. Celníci tehdy měli v hledáčku na prvním místě drogy, historické předměty/kulturní památky, zlato, valuty, porno VHS... Protistátní materiály nebyly zrovna artikl, se kterým by se celník běžně setkával - buď náhoda, nebo předem vytipované osoby. Import technologií ze Západu nebyl něco, co by režim aktivně potíral, k tomu neměl důvod. Tvrzení, že tehdejší celník, navíc sloužící "na čáře", by si nechal namluvit, že jeden z nejčastěji dovážených počítačů, který jistě neviděl poprvé, je psací stroj, je pro mě skutečně velmi těžko uvěřitelné (tím netvrdím, že těžko uvěřitelné věci se nemohou občas přihodit). Navíc elektronický psací stroj s pamětí, který dokáže vyrobit neomezené množství kopií zadaného textu, by byl nejspíš z hlediska možného zneužití k výrobě protistátních textů mnohem podezřelejší předmět. Mimochodem, přístroje umožňující výrobu rozmnoženin textu/kreseb jste v prodejnách kancelářských potřeb nenašli - to se dodávalo do škol, úřadů, podniků jinou cestou.

Taky bych asi "vyzvídání" učitelek stran auta a priori nebral jako něco osobního. Tak byly prostě zvědavé. U nás taky všichni okolo věděli, kdo má doma video, satelit, počítač, nebo kdo má auto... A nevím o tom, že by je někdo kvůli tomu udával nebo prověřoval. Co mě znepokojuje mnohem víc, že když si v bance dnes chci vybrat hotovost ve výši o něco větší než je průměrná mzda, dávají mi vyplnit formulář s kolonkou, k čemu hodlám ty peníze použít.

Zkrátka připadá mi, že čím více času uplynulo od dob minulých, tím více historky z těch dob košatí a jsou zasazovány do reálií, jež sice té politické éře rámcově odpovídají, ale tak o 20-30 let dříve, než by odpovídalo době, v níž se údajně odehrály.

Ono při té přepravě přes čáru obvykle nešlo tolik o to, jaké zboží vezete (když to nebylo na seznamu zakázaných, jako ty porno VHS...), ale mnohem spíče, zda hodnota toho zboží nepřevyšuje množství tvrdé měny, kterou jste mohli na cestu mít.
(Tady přiznám, že označit počítač za psací stroj by byla hovadina; psací stroje se hlídaly mnohem víc. Jen jsem si to hned - po těch letech - neuvědomil.)
Můj kamarád z počítačového kroužku (ano, v 80. letech to v Domě dětí a mládeže šlo, dokonce i na zápaďáckých ZX-81!) měl průšvih nikoliv při dovozu svého Atari (?), ale až ve chvíli, kdy si k tomu dovážel tiskárnu. Dodávám, že obojí bylo opatřeno bazarovou cenovkou a příslušnými doklady, aby se ta cena do běžných limitů devizáku vešla.

V tom Tuzexu se počítač koupit dal, ale jen někdy, jen někde, a pokud se člověk dostal k bonům, tedy nejčastěji přes vexláky.
Každopádně to byla ta nákladnější možnost - koupit na Západě bylo výhodnější (a marky se daly u vexláka sehnat taky). Většina mých počítači vybavených kamarádů však měla někoho na Západě, kdo byl schopný počítač koupit - a řešilo se spíš, jak ho sem dostat, protože poštou to reálně nešlo, a ne každý dostal důvěru k návštěvě kapitalistické ciziny
(Opět vzpomínka: kamarád přebíral od tetičky svůj počítač v Maďarsku, protože tam se ona dostala - a kontroly při přejezdu mezi socialistickými státy nebývaly tak důsledné; já si přivezl jedenapůllitrovou lahev Coca-Coly, protože na víc jsem neměl a tetičkou v cizině jsem nedisponoval.)

přesně tak, řešil se přísný devizový režim, původ valut , potíral se vexl, nikomu nevadilo, že si dovezete třeba 3 počítače, ale musel vám papírově sedět legální původ peněz ... proto prohlídky turistů v autobusu při výjezdu z ČSSR zda nevyváží černé valuty. Ten devizový příslib byl myslím řádově 20 USD/35DM na hlavu a den turisty, ale i třeba 50-100 USD na den při služební cestě na veletrh ... tak když jste jel sám na turistický jednodenní zájezd s příslibem 20 USD , tak si logicky nemůžete přivézt počítač ... ale když jela celá rodina na týden k moři, nebo inženýr na týdenní veletrh, konferenci , tak byl devizový příslib v řádu 600 USD/1000 DM a za to už se dalo něco dovézt (ATARI 800 cca 300 DM v roce 1988, AMIGA 500 cca 800DM ).... a dnes máme AML, ukaž občanku při směně 1.000 EUR nebo odeslání přes Western Union , nebo vkladu na vlastní účet ...

Já měl C64 z Tuzexu, takže postup při dovozu jsem znal jen z vyprávění. O pašování jsem ve svém okolí nikdy neslyšel - já osobně bych měl docela strach z rizika, že mi někdo při celní kontrole zabaví věc, na kterou se musely strávit dvoje prázdniny po brigádách plus "celoživotní" úspory. Ale nepopírám, že to byl jeden ze způsobů dovozu - jedna nejmenovaná Právnická fakulta UK v Praze si díky těmto státu propadlým věcem vybavila počítačovou učebnu (nač takové počítače zrovna tato škola tenkrát potřebovala, na to se mě neptejte).

V Tuzexu se dalo platit nejen bony, ale i západními markami, dolary, franky, librami... K bonům se taky dalo dostat tak, že jste je koupil od někoho, kdo je sám nevyužil - už nevím, jak to přesně fungovalo, jestli to bylo něco jako v dnešní době benefit, ale nějaká část výplaty se dala nechat vyplatit v bonech, takže se stačilo domluvit s pár lidmi. A k valutám se taky dalo dostat přes někoho, kdo pracoval v hotelu, takže u mě se to obešlo bez veksláka a za rozumné kurzové náklady. Do kapitalistické ciziny u nás ve městě jezdil kde kdo, na to asi člověk musel mít nějaký škraloup, aby ho nepustili. Nikoho takového jsem ale osobně neznal. Zvlášť, když někteří jezdili za svými odsunutými příbuznými, a někteří za emigrovavšími členy rodiny, a to dost pravidelně. Tyto lidi bych neoznačil za zrovna režimu nakloněné, ale ani o nich rozhodně nemohu říci, že by snad nějak hmotně strádali. Tak nevím...

V počítačovém kroužku v Domě pionýrů a mládeže, jak se to tehdy jmenovalo, jsme měli PMD-85 a později Didaktiky Gama na centrálním rozvodu audia - "máte tam všichni LOAD? Tak já pouštím magneťák."

Omlouvám se za nepřesnost - opravdu to tenkrát byl dům pionýrů a mládeže!
Nějak mi ty termíny za ty roky vypadly z paměti - asi i proto, že jsem tam strávil podstatně delší dobu pod jménem dům dětí a mládeže.
Každopádně ty PMD-85 byly pro mne moderna - já začínal na ZX-81, které byly tak promačkané, že jsme je museli přesadit do kovové klávesnice, původem snad z nějakého ruského dálnopisu, čímž získaly praktickou mechanickou nezničitelnost - a vysokou chybovost při psaní, z důvodu nedbale připájených drátů. (To musely být hektolitry Kontaktolu, co jsme do toho nafoukali...!)
Taky vzpomínám na každoroční celoroční zprovozňování jehličkové tiskárny Consul, které pravidelně končilo oživením a praktickým požitím na počítačovém táboře - aby na konci něco odešlo a my mohli začít s opravami od září znova. ;-D

už nevím, jak to přesně fungovalo, jestli to bylo něco jako v dnešní době benefit, ale nějaká část výplaty se dala nechat vyplatit v bonech

AFAIK šlo o lidi, kteří pracovali v zahraničí (ne nutně kapitalistickém). Moje teta měla "bony", protože nějakou dobu pracovala jako kuchařka v české restauraci v Berlíně (východním). Ale neznám detaily, jestli se rovnou část výplaty dostávala v bonech (oficiální název: tuzexové poukázky) nebo jestli se na ně převádělo to, co jim zbylo z místní měny, když se vraceli.

V socialistické ekonomice byla spousta věcí, které nedávaly smysl - a mnohé nejen z dnešního pohledu, ale z jakéhokoli. My jsme třeba měli z Tuzexu českou televizi značky Tesla, protože jinde se v té době koupit nedala. (Bonus byl, že bylo veřejným tajemstvím, že ty z Tuzexu jsou ze stejných sérií jako ty určené pro export, takže spolehlivější.) Nebo třeba české boty byly v NDR výrazně levnější než u nás, někdy i za polovinu; ale z této "bratrské" země, která s námi byla v RVHP, si je člověk legálně nesměl dovézt, takže bylo potřeba odlepit cedulky, vzít si je na sebe a pokud možno trochu ušpinit. (Přijde mi úsměvné, když vidím, jak lidé, kteří to nepamatují, vykřikují, že EU je v podstatě totéž jako RVHP.)

U těch Tuzexových poukázek nemuselo jít nutně o ty, kdo pracovali v zahraničí, ale buď měli ze zahraničí nějaký příjem (za autorská práva, patenty...) nebo generovali takový příjem svému podniku, potažmo státu.
U těch, kdo byli pracovně v zahraničí, mohla nastat paradoxní situace, kdy si propašovali nějakou tu cizí měnu, a doma dostali vyplacenou výplatu v Tuzexových poukázkách - a nic v československých korunách. Reálně tedy museli poukázky někde směnit - protože v Tuzexu rohlíky ani mléko nekoupili. (Ale Pražskou šunku jo.)

"K bonům se taky dalo dostat tak"

Nekteri to dostavali jako premie. A pokud se ptas, proc nedostavali rovnou treba dolary, tak proto, ze ty se pouzivaly na nakupy centralne, a bylo jich k dispozici omezene.

Hlidaly se kopirky/cyklos­tyl/dalnopisy. Temer s vojenskym rezimem. Takze se mnozilo fotografiem ci filmy ktere si clovek vyvolaval doma.
Jestli se nekdy hlidaly/regis­trovaly psaci stroje jak treba v rumunskutak tohle uz jsem nezazil. Doma jsme meli asi tri po dedovi ( delal preklady nez ho zavreli).
Co byl velky problem to byly tiskarny (kdyz pominu BT100). Tady si to nikdo nelajznul dovezt domu. Utajit jejich chod bylo taky temer nemozne.

6. 6. 2025, 10:18 editováno autorem komentáře

Psací stroje byly volně v prodeji, žádné registraci nepodléhaly. Rozmnožovací stroje ne, za ten byl v dané organizaci vždycky někdo zodpovědný, kdo objednával rozmnožovací blány a barvu. Nevím jak jinde, ale u nás se to nehrotilo - prostě se zašlo za příslušnou sekretářkou, řeklo se jí, že chceme rozmnožit pozvánku na vánoční koncert, text k robotu Karlovi, příklady... ona vám dala příslušný počet blan, zeptala se, jestli víme jak se s tím zachází, a pak se jí to popsané doneslo a ona vám to namnožila - přesněji řečeno za její asistence jste si to namnožili, protože jste od té mašinky byli černí snad i na trenkách. Odér té barvy si pamatuji dodnes. Jo, a vyťukat se to muselo na stroji s vyndanou páskou a pokud možno bez chyb.

2Biktop: Typicky si tyhle pohadky vymejzlej mlicnaci, kteri to nezazili, a kteri veri tomu, ze ruska stihacka ma 3 motory a kokpit vzadu.

U kopirovacich masinek se evidovalo kolik ceho se na nich kopirovalo a ta folie byla na pridel. Proto se ta protistatni cinnost delala tak, ze to doma lidi prepisovali rucne pres kopirak, ten se koupit dal.

2RRŠ: V tuzexu se dalo kupovat za bony, a taky libovolnou zapadni menu ... V kazdy prodejne si mel ceduli s vyvesenyma kurzama. Zrovna 8mibity se daly koupit prakticky vsude, ale malo kdo je tam kupoval, protoze na to lidi proste nemeli nebo do toho ty penize dat nechteli. Nekdy v roce +- 86 stalo atarko cca 10kKc. Dohledej si jaky byly platy.

Ano, v Tuzexu se dalo nakupovat i za západní měnu, ale pokud ji člověk neměl napřímo, byly bony výhodnější.
V našem městě byly Tuzexy dva. Jeden na náměstí, ale tam se daly koupit potraviny, drogerie, a cetky, ale rozhodně žádná elektronika. Ve druhém byla naopak k sehnání ta technika.
Garantuji vám, že osmibity tam občas měli - ovšem s důrazem na to slovo občas.
Ono to fungovalo i obráceně: protože nebyli zákazníci, kteří by si mohli něco takového dovolit, bylo zbytečné to nabízet.
Mimochodem: i podle toho, odkud měl kdo zvé atárko, se poznalo, čí synek to je (holek se to většinou tak moc netýkalo...): z Tuzexu šlo obvykle do rodin tajemníků či papalášů, poslané z ciziny zase putovalo k příbuzným exulantů. Těch, kdo směli dojet do Západního Německa či Rakouska, a tam si za vyvexlovanou cizí měnu vysněný stroj koupili, nebylo zas tolik. (Spíš se uchylovali ke zprostředkovanému dovozu - bylo třeba najít někoho, kdo směl, a zároveň byl dost spolehlivý na to, aby člověka neokradl anebo neudal.)

U nas na severozapade teda osmibity byly snad jen jednou/dvakrat co si pamatuju. Ale byl jsem malej tak si moc nepamatuju.
Nevim jake jste mel zkusenosti ale postou poslane veci se bud zabavily nebo kradli. Typicky tak koncili gramodesky ze zahranici.

Můj počítač Atari 800XE byl koupen v maloobchodní síti někdy na přelomu 1987/88 za 7500Kč včetně magnetofonu XC-12. Byla to asi náhoda, otec byl z nějakého důvodu v Praze a v prodejně Diamant na Václavském náměstí se náhodně připletl když zrovna "byly". Protože plán pořídit nějaký počítač jsme měli, tak neváhal a koupil. Zaplatil na tehdejší dobu relativní novinkou sporožirovým šekem.
Teď mi došlo, že tím že počítač byl koupen v běžné maloobchodní síti, dostal jsem k němu návod v češtině a taky učebnici Atari basicu v češtině. Byl to takový "rychlopřeklad", zdrojové kody jsou s anglickými názvy proměnných a texty ve stringách taky. Teď jak jsem jí ze zvědavosti otevřel tak hned na první stránce bylo jedno slovo ve větě dopsáno stojem mezi linkami a tužkou udělaná svorka kam patří. Ale této knížce jsem vděčný, byl to první zdroj pro mou práci s počítačem.

Tos mel dobry, ja jak mel atari z nemecka, tak jeden navod byl v nemcine a druhy v italstine. Takze sme na to v 8 letech sli tak nejak pokus omyl s pomoci otce, ktery se ucil ale hlavne anglicky s srbochorvatsky ;-) Zaklady programovani nebyly problem, to otec umel a muj starsi bracha taky, slo hlavne o atari specificke veci.

Pak prisla nejaka modra knizka o atari v cestine vytistena na bt100, ktera nas naucila prepisovat znakovou sadu, ukazala finty display listu a resilo se v ni i PMG a ruzne jine finty. Pro me to byl uplny zazrak. Hadam, ze ji doma furt mam, ale nejsem ted doma, abych se mrkl, co to bylo zac.

U kopirovacich masinek se evidovalo kolik ceho se na nich kopirovalo a ta folie byla na pridel. Proto se ta protistatni cinnost delala tak, ze to doma lidi prepisovali rucne pres kopirak, ten se koupit dal.

No jo, blány na cyklostyl... ty se prý leckde hlídaly přísněji než peníze. :-)

Jenže pak přišla satelitní televize, na kterou nešly udělat rušičky, modernější kopírky, které nešly tak snadno regulovat, a co teprve tiskárny... Pamatuju si povzdech Karla Horáka z MÚ ČSAV někdy začátkem roku 1990: Teď dostaneme laserovku, se kterou by se tak krásně dělala podvratná činnost - když už to není potřeba.

"když už to není potřeba"

Ono to zas uz potreba zacina bejt, jen ti dneska na sebe kazda do tisku praskne svoje SN.

"Ono to zas uz potreba zacina bejt"
Co začíná být potřeba? Tisknout samizdat? Tisknout anonymní letáky? Tisknout anonymní dopisy? Naštěstí jsem zatím nic takového nepotřeboval :-)

"jen ti dneska na sebe kazda do tisku praskne svoje SN."
Jak se dá zjistit ze stránky SN tiskárny? Teda pokud nevytisknu zkušební stránku nebo něco podobného...
Přes rozmístění znaků? Analýzou toneru nebo inkoustu? Analýzou papíru?

Jak se dá zjistit ze stránky SN tiskárny?

Velice snadno. Přinejmenším každá barevná tiskárna dělá žluté mikrotečky (na každé stránce i na černobílém výtisku), ze kterých by mělo být možné zjistit model a SN tiskárny (princip podobný QR kódům a pod.). Pozoroval jsem to na několika výtiscích z barevných laserovek mikroskopem.

Původně to bylo kvůli falšování bankovek, ale dá se to použít obecně k identifikaci tiskárny.

Starší černobílá tiskárna to pravděpodobně nedělá. Resp. zatím jsem nic takového na výtisku nepozoroval a nejspíš by to bylo špatně detekovatelné (černé tečky se snadno spletou s nečistotou, nebo prostě omylem rozptýleným tonerem, žluté jsou naopak velice výrazné a člověk je pouhým okem nevidí)

Ale ono těch metod identifikace existuje docela hodně. Např. podle tvaru a zcela nepatrného poškození písmenek na kladívkách psacího stroje. Pro každou technologii se dá něco najít.

6. 6. 2025, 10:02 editováno autorem komentáře

Nemam rad obhajovani cervenych karkulek a zlocinneho rezimu tehdy.
Byli jsme v hledacku STB a po emigraci clenu rodiny a odsouzeni dedy do jachymovskych dolu otce "kolektivne potrestali" ze jej ponizili na delnika/trataka u spoju (s paradoxne vyssim platem).

Prvni verze C64 nemela napis dole "Personal computer" a byla trochu mensi.

Didaktik gama byl ceskoslovensky vyrobek. Tedy se na nej nic z importnich omezeni nevztahovalo.
Z copyrightu a licenci sincaliru si u cipu nikdo tehdy hlavu nedelal.

Pohranicnici nebyli vzdelani do hloubky tehdy a byli i zacatkem 90 let. Radu veci jsem deklaroval jako drobnou elektroniku na ruzne cleny rodiny- napr. cartridge pro c64.
Nebo centronics interface - a to uz bylo tesne pred revoluci.
Kdyz to bylo male tak to celkem proslo v pohode protoze se to do castek "opticky" veslo. Problem byla vetsi elektronika - hifi so/videa atp. Na to meli cuch a dobre vedeli kolik by to stalo.
Uplne bez problemu se protahl modelarsky motor. Pakl 9V baterii ci NiCd clanku uz nikoliv.

Az nekdy v polovine 90 lech nastal zlom v jejich vzdelani a posledni dobou celkem slusne sacuji moje poctive deklarovane zasilky vcetne vysvetleni ucelu. Ze by rodinna historie :-) ?
Objednaval jsem nejake merici pristroje a 3 tydny jsem vysvetloval ze infrakamera na diagnostiku fakt neni na valecne drony. To ma clovek z toho ze zbozi peclive deklaruje tam kde ma byt...

Nemam rad obhajovani cervenych karkulek a zlocinneho rezimu tehdy.

Já zase nemám rád přehánění, nebo přímo lhaní.

Z copyrightu a licenci sincaliru si u cipu nikdo tehdy hlavu nedelal.

U čipů je chráněn konkrétní layout, tj. maskwork. Vyrábět a prodávat vlastní čip s identickým chováním je možné = funkční klon. V případě Didaktiků Gama šlo o mikroprocesor - pokud vím, používal se U880D - východoněmecký klon Z80. ULA byl originál od Ferranti. Software v ROM -dtto- navenek chování identické (s určitými odlišnostmi, dílem bugy, dílem jinak organizovaná paměť), jinak vlastní práce lidí ze Skalici => legální, protože rozhraní není považováno za duševní vlastnictví. Didaktik M měl místo originálu ULA sovětský nepřesný klon => na první pohled jiný poměr stran TV obrazu.

Že si za minulého režimu nikdo nedělal těžkou hlavu s ochranou duševního vlastnictví je široce rozšířená lež, kterou pomáhali rozšiřovat i lidé z příslušných branží - technici zvuku, interpreti. Kteří ovšem o právním pozadí toho všeho neměli ani tušení. ČSSR rozhodně mělo zájem obchodovat s kapitalistickou cizinou, takže muselo dodržovat i příslušné mezinárodní dohody a úmluvy. Mimochodem, jedním z devizových exportních artiklů byla i čs. filmová tvorba, zejména animované filmy a filmy/seriály pro děti. A naopak, např. kvůli podvozkům lokomotiv se od Švýcarů kupovaly licence na použité konstrukční řešení. Ostatně i u česky přezpívaných singlů máte na tehdejších gramodeskách copyrightovou klauzuli původního autora hudby.

S celníky trvám na tom, co jsem uvedl - C64 deklarovaný jako psací stroj by rozhodně neprošel. Byli vzdělaní a inteligentní dostatečně na to, aby vám tohle nezbaštili.

Ad celní deklarace.

Můj první počítač byl Didaktik Gama koupený v roce 1989, ale později někdy v 90. letech jsem koupil ZX Spectrum u kterého je původní účtenka i celní výměr.

Na účtence z obchodu je uvedená cena 249DM za samotný počítač - ZX Spectrum 48k, datum prodeje 28.8.1986

Na "celním nálezu" z 6.9.1986 je počítač uveden včetně sériového čísla. Dále je tam řádek

48kB RAM - 7,200Kčs
limit 2,200Kčs
rozdíl k vyclení 5000Kčs, pořadové číslo pauš. sazebníku 7, sazba 10%, úhrnem k zaplacení do 14 dnů 500Kčs.

To sice nijak nevyvrací tvrzení o pašování, ale jsou to konkrétní čísla z legálního dovozu, která mohu spolehlivě uvést. Kopii ale zveřejnit nemůžu, jsou tam jméno, adresa bydliště člověka, který tehdy počítač koupil a dovezl i jeho tehdejší zaměstnavatel.

Tak to si budete muset vnitrne sam se sebou srovnat. Mozna tam u vas byly ty existence vzdelane, mozna jste dokonce mel nekoho v rodine ktery u nich ehm "slouzil". No u nas na severozapade nikoliv. Je to doba kterou uz nechci zazit.
Je mi ke zvraceni kdyz si na to vzpomenu.

Rozhrani tehdy nebylo povazovano v nasi zemi za dusevni vlastnictvi. V jinych zemich ano. Jenomze vymahejte si to ve vychodnim bloku.

Na neco se licence kupovali a na neco ne a tutlalo se. U880D byla nelicecovana kopie zilogu. Jenomze ten byl na vychodni nemecko kratky a nesel do soudu s vychodnim blokem.
Neco se prepisovalo. U SMEPu byl seriozni reverzni inzenyring PDP stroju od IBM, kde jak tchan vzpomina, jim ta masina pak fungovala rychleji.

Jinak take byly patentove spory (aby se nereklo).
Avie treba byly vyrabeny v licenci s frantiky. Na druhou stranu zas Honda ukradla poloautomaticke razeni u motorek nasi Jawe a byly soudy.

To snad platí všude, že můžete narazit na normálního, rozumného člověka, nebo na blba. Současný narativ je, že kdokoli, kdo měl něco společného s tehdejším režimem, od nejvyššího tajemníka partaje, přes učitele, účetní, až po uklízečku na MNV - ono bylo dost těžké nebýt nějakou formou součástí toho všeho, když skoro vše patřilo státu a stát byl řízen partají -, byl totálně vymaštěný darebák, a všichni ostatní byli persekvovaní disidenti, přičemž co disident, to intelektuál, a kdokoli, kdo se subjektivně cítil nějak poškozen (např. nepřijat na školu), byl automaticky nepřítel režimu, čímž si vysvětloval, že byl poškozen. A tento narativ se poslední dobou neustále stupňuje. Jenže to prostě není pravda! Ano, byli tam darebáci, ale drtivá většina byli normální lidé. Ano, byli političtí vězni, ale drtivá většina seděla za věci, za něž by seděla i dnes. Ano, někteří měli problémy dostat se na školu z politických důvodů, ale většina neúspěšných se tam nedostala, prostě protože na to neměla hlavu, to je celé. Jenže ono je pohodlnější vlastní neúspěch svalit na někoho jiného. A jak už jsem psal výše - bavím se o 80. letech, ne o 50. nebo 70. Tj. o období, které jsem zažil na vlastní kůži. Podle vás každý, kdo netrpěl, musel "ehm, sloužit." Není to pravda. Naprostá většina lidí nijak aktivně nesloužila, ale prostě jen žila svoje životy v podmínkách, jaké tu byly. A rozhodně tu nepanovala atmosféra, že by každý uléhal ve strachu, kdy si pro něj nebo někoho blízkého někdo přijde a už se nikdy nevrátí, jako tomu bylo za Protektorátu. Nejsem tu od toho, abych tu dobu obhajoval (pro můj život byly beztak zásadnější až následující dvě dekády, pokud jde o zážitky a příjemné vzpomínky), ale vadí mi, když se to záměrně démonizuje.

A pokud jde o ty licence - programové rozhraní nemůže být předmětem duševního vlastnictví, a to ani z hlediska autorského práva (resp. copyrightu), ani průmyslových práv. To platí nejen u nás, ale i v ostatních zemích, všech evropských včetně Británie, i v USA. Díky tomuto principu mohly legálně vznikat klony IBM PC, klony mikroprocesorů atp. Zilog se býval mohl soudit, pokud by dokázal, že U880D je kopie na úrovni struktur křemíku. Tady se přiznávám, že nevím, jestli tomu tak bylo. Ale pokud bych vzal referenční dokumentaci Z80 a na základě toho si - bez znalosti designu čipu od Zilogu - navrhnul a prodával součástku, která by se chovala navenek stejně, je to legální i z hlediska amerického práva. Vždyť i Z80 zcela jasně staví na Intel 8085. Totéž samozřejmě platí o klonech mainframů a minipočítačů RVHP (JSEP/SMEP) - šlo o redesign s využitím lokální součástkové základny plus modernizace - přeci jen, originály pocházely ze 60./70. let, tady se to vyrábělo o 10 let později, když už to byly v Americe výběhové typy, a i u nás už byly k dispozici pokročilejší polovodiče než v 60. letech v USA.

Duvod proc to nikdo nedelal u didaktiku je ze to byla ztrata penez s nejistym vysledkem. A didaktik (co ma pamet saha) se snad mimo RVHP neexportoval jinam.

Co se tyce tehdejsi doby porad bylo mozne ze se pro vas nekdo prijde pokud jste udrzoval aktivni styk se zahranicim. Mimo to existovaly ruzne zpusoby jak s vami system mohl vydrbat. Byly to tresty na na rodinne prislusniky.
Otec mel mit kvuli postizeni modrou knizku. Misto ni vsak musel na vojnu ( i s postizenim) a matka se dvema detmi zustala na ne dva roky sama.Muzete argumentovat navstevami. No jasne. Pres celou republiku nocnim vlakem s malymi decky na druhy konec slovenska. Byl porad zavreny v kasarnach. Vzpominam na opustak snad jedny vanoce. Ty druhe ne a jednou snad nekde meli poplach takze z opustaku taky nic nebylo.
Neuspech jste celkem mohl dobre castecne svalit na tehdejsi rezim pokud jste tedy neemigroval. Kdyz si aparatcik rozmyslel nemohl jste studovat ani na stredni skole natoz na vysoke. A toto trvalo i v 80 letech.
Koneckoncu vzpominam na tridu dalkaru ktera byla s nami sdilela tridy na skole a rezimem odsouzenych k nedostudovani tam nebylo malo. Vzhledem k tomu ze nase kultura byla jeste nastavena podle papiroveho vzdelani a ne podle toho co clovek realne umel tak lidem to dost komplikovalo zivot.

Tímto opakovaně děkuji své třídní učitelce na gymplu, která v posudku tak šikovně změňovala zkratky vysokých škol, až to vypadalo, že se hlásím do Zvolena na Vysokou dřevařskou (ano, taková škola opravdu existovala!) a bude ze mne študovaný dřevorubec.
Navíc to končilo kouzelnou větou: Přesto studium na vysoké škole doporučuji.

I od ní to byl tenkrát kus osobní odvahy!

9. 6. 2025, 20:01 editováno autorem komentáře

Bylo to presne jak pises. Abys moh vycestovat na zapad, potreboval si povoleni(pokud si nebyl kriminalni zivel tak neyl zasadni problem ho ziskat) a tzv "devizovy prislib"(to byl problem mnohem zasadnejsi) = soudruzi ti umoznili smenit nejaky limitovany obnos penez za tu kterou zapadni menu.

Ve skutecnosti to minimalne v 80' nebyla zadna silena veda. Jen ziskat dostatecny obnos typicky obnaselo smenit nekde neco u nejakyho vekslaka. Pripadne mit nejakou teticku/strycka.

Nic se nepasovalo.

Naopak, pasuje se dnes. Spousta lidi si treba vubec neuvedomuje, ze pres hranice smeji legalne prevest jeden kanystr paliva. Pokud nekdo jezdi do polska a veze zpet plny auto kanystru nebo nejaky ten sud, tak pasuje. Ano, i v ramci eurosojuzu.

I tenkrát se pašovalo... V 80. létech, zvlášť ve druhé půli, to už nebylo tak strašné (pokud jste se nepokoušeli provézt zakázanou literaturu nebo tak něco...), a za předpokladu, že to nebyl zájezd autobusem nebo jste nejeli autem. Ve vlaku ty kontroly nebývaly tak ostré, případně stačilo nechat celníkům nějakou kost, třeba v podobě rozečteného časopisu Playboy. ;-D
Čímž netvrdím, že někdy člověka neprošacovali a neprobrali kufr do poslední smradlavé ponožky.
A, jak i zde vzpomenuto, občas stačilo označit počítač jako elektrický psací stroj - a s deklarovanou cenou těsně na hranici povoleného devizového přídělu se pak dal provézt skoro legálně.
Jenže pak nastoupili bedliví sousedé a běžná závist... Takže základní pravidlo znělo: Nechlubit se, zejména ne před domovním důvěrníkem"
Na rozdíl ode dneška totiž člověku nehrozila jen návštěva celníků a doměření pokuty, ale mnohem spíš nechtěná pozornost Státní bezpečnosti či nenápadná poznámka v kádrových materiálech.

Presne tak. Radeji jste se tenkrat drzeli pri zemi. Vetsinou se neverne vedelo o nejake zapskle stare komunisticke carodejnici/dedkovi ci PSVB (asi nejvetsi overlord s vysokymi stats) ktereho se obcas bala i VB. A kolem nas krouzila STB.
Kdyz jste bydleli v "okrese na severu", tak situace mohla byt uplne jina nez v "kapitalisticke praze".
Byla by to asi hezka kulturni vlozka zjistit jak se co pasovalo z IT treba jako clanek na rootu.

5. 6. 2025, 10:36 editováno autorem komentáře

Já si tu dovolím jednu vzpomínku na spolužáka, jehož rodiče byli uteklí, takže tu žil jen s babičkou. Rodiče mu pravidelně posílali z Anglie dopisy. Jenže pokud přiložili nějakou tu bankovku na přilepšenou, dopis buď nedorazil, nebo byl tvrdé měny zbaven.
Jednou mu však rodiče poslali obyčejnou, malou, placatou kalkulačku. Tady tenkrát kralovaly stolní přístroje, případně menší kapesní sovětské kalkulačky se svítícími LED segmenty - a on měl vlastní malou kalkulačku s displayem z tekutých krystalů! Všichni jsme mu ji záviděli. A protože byl kamarád, napsal rodičům, zda by mu nemohli poslat ještě jednu, že by ji dal kamarádovi.
Jeho maminka tu - u nás zcela nedostatkovou - kalkulačku dostala za pár drobných k nákupu v obchodě s potravinami, což bylo pro nás zcela nepochopitelné. Nicméně se jí podařilo se domluvit s obchodníkem, získala asi 30 těchto levných kalkulaček, a postupně mu je posílala v dopisech. A on nám je prodával, kus za cca 50 korun, takže před koncem školního roku jsme byli jediná třída, kde mělo každé dítko svou vlastní kalkulačku! (A matikářka a třídní učitelka, pochopitelně, také.)

nikdy se mi nestalo, že by byl dopis z ciziny s penězi "vykradený", ale byly přelepené úřední páskou a vložena výzva, že dle zákona bla bla jste povinen do měsíce směnit valuty na tuzexové poukázky v bance ....

Asi lepsi kadr... My jsme vzdali posilani veci postou. Nemelo to cenu. Ztratovost paketu byla vice nez 50% ...
Ukradene nebo zabavene veci musel byt pro celniky slusny vejvar. Bud si to rozdali mezi sebou nebo se to zahadne objevovalo na nelegalnich burzach.

Atari tu bylo hodně oblíbené, a v DE taky. V zahraničí se prodalo více C64, ale lokálně letěla Atárka. Ono to zmiňuji i v článku o Atari 800, model 800XE vyšel hlavně pro DE. A byla to jen přeznačená 65XE.

V nemecku byla neuveritelne velka komunita Commodore. Nejen C64 ale i C128,Amigy.