Odpověď na názor

Já měl C64 z Tuzexu, takže postup při dovozu jsem znal jen z vyprávění. O pašování jsem ve svém okolí nikdy neslyšel - já osobně bych měl docela strach z rizika, že mi někdo při celní kontrole zabaví věc, na kterou se musely strávit dvoje prázdniny po brigádách plus "celoživotní" úspory. Ale nepopírám, že to byl jeden ze způsobů dovozu - jedna nejmenovaná Právnická fakulta UK v Praze si díky těmto státu propadlým věcem vybavila počítačovou učebnu (nač takové počítače zrovna tato škola tenkrát potřebovala, na to se mě neptejte).

V Tuzexu se dalo platit nejen bony, ale i západními markami, dolary, franky, librami... K bonům se taky dalo dostat tak, že jste je koupil od někoho, kdo je sám nevyužil - už nevím, jak to přesně fungovalo, jestli to bylo něco jako v dnešní době benefit, ale nějaká část výplaty se dala nechat vyplatit v bonech, takže se stačilo domluvit s pár lidmi. A k valutám se taky dalo dostat přes někoho, kdo pracoval v hotelu, takže u mě se to obešlo bez veksláka a za rozumné kurzové náklady. Do kapitalistické ciziny u nás ve městě jezdil kde kdo, na to asi člověk musel mít nějaký škraloup, aby ho nepustili. Nikoho takového jsem ale osobně neznal. Zvlášť, když někteří jezdili za svými odsunutými příbuznými, a někteří za emigrovavšími členy rodiny, a to dost pravidelně. Tyto lidi bych neoznačil za zrovna režimu nakloněné, ale ani o nich rozhodně nemohu říci, že by snad nějak hmotně strádali. Tak nevím...

V počítačovém kroužku v Domě pionýrů a mládeže, jak se to tehdy jmenovalo, jsme měli PMD-85 a později Didaktiky Gama na centrálním rozvodu audia - "máte tam všichni LOAD? Tak já pouštím magneťák."