Tak trochu jiné sčítání
Sčítání lidu bylo v Německé Říší opakováno s železnou pravidelností každých pět let. Tedy tak tomu bylo v letech 1875–1910. Během první světové se sčítání opakovalo dvakrát po sobě v letech 1916 a 1917, další přišlo v roce 1925, to naplánované na rok 1930 bylo ale kvůli příchodu hospodářské krize odloženo. Národní socialisté tak měli velmi dobrý argument pro jeho rychlé provedení jen několik měsíců poté, co počátkem roku 1933 Německo ovládli. Přesto to ale tentokrát mělo být sčítání jiné – ne snad svým průběhem, ale především závěry, které z něj vyplynuly.
Označování děrných štítků při sčítání (v USA). Foto: Wikipedie
Lékař vyšetřuje lidské tělo a zjišťuje, zda všechny jeho orgány pracují ve prospěch celého organismu. My v Dehomagu se lékaři podobáme – pitváme, buňku za buňkou, tělo Německého národa. Zaznamenáme na malou kartičkou podrobnosti o každém jedinci. Nejsou to mrtvé karty, právě naopak, přijdou k životu, když je začneme třídit rychlostí 25 000 za hodinu podle zvolených parametrů. Jsou to parametry orgánů našeho národa, které lze spočítat a určit pomocí naši tabulačních strojů. Jsme hrdi, že můžeme pomáhat s takovým úkolem. Úkolem, který poskytne lékaři našeho národa [Adolfu Hitlerovi] potřebné podklady pro vyšetření. Náš lékař pak rozhodne, zda jsou vypočtené hodnoty v souladu se zdravím lidu. A pokud přijde na to, že tomu tak není, může podniknout kroky k nápravě chorobného stavu. Naše vlastnosti jsou hluboce zakořeněny v naší rase, proto o ně musíme pečovat jako o svatý chrám, který budeme – musíme udržet čistý. Máme v našeho lékaře absolutní důvěru a budeme jej následovat ve slepé víře, protože víme, že povede náš lid ke svělé budoucnosti.
Část projevu Willyho Heidingera při otevření Berlínské továrny Dehomag.
(Edwin Black, IBM and the Holocaust, 2001)
Willy Heidinger a Thomas Watson se počátkem třicátých let neměli příliš v lásce, po nástupu nacistů k moci ale byli jeden pro druhého ale životně důležití. Nebylo tomu tak ale vždy. Když v roce 1910 Heidinger zakládal společnost, která by do Německa dovážela Hollerithovy stroje, byl jejím většinovým vlastníkem – CTR (pozdější IBM) platil především licenční poplatky a dodávané děrné štítky (k nim se ještě za okamžik vrátíme). Když ale krátce po konci první světové války ochromila Německou Říši hyperinflace, nafoukl se nesplacený dluh přibližně sta tisíc dolarů do astronomických 450 miliard marek. Watson Heidingerovi nabídl, že výměnou za odmazání dluhu převezme 51 procent akcií Dehomagu, pak se ale rozmyslel, a protože věděl, v jak zoufalé situaci německá společnost je, zvýšil svůj požadavek na 90 procent. Heidingerovi nezbývalo než souhlasit – v čele Dehomagu sice zůstal, Watsonovi ale pochopitelně nikdy neodpustil.
Heidinger i Watson byli nekompromisní manažeři s ostrými lokty. Ve svém stylu řízení si byli podobni a oba se netajili svými sympatiemi k silným autoritářským režimům, nicméně Watsona zajímal především obchod a zisk, zatímco Heidinger byl i nadšeným a oddaným nacionálním socialistou. Díky svému zapojení v nacistickém hnutí a velmi vlivným kontaktům ve vedení třetí říše se Heidinger stal nepostradatelným, zejména poté co v roce 1933 právník Karl Koch zajistil Dehomagu první velkou zakázku: sčítání lidu. Sčítání bylo ale jen počátkem, po něm přišla takřka nekonečná řada dalších zakázek. IBM nezůstalo se svými děrnými štítky jen u sčítání lidu – celá německá ekonomika, veřejný sektor, průmyslové podniky, politika zaměstnanosti – to vše začalo přijímat moderní metodu statistické analýzy a řízení. Siemens, I. G. Farben, Opel, Daimler-Benz, Woolworth, Zeiss to všechno byli noví zákazníci Dehomagu. A stejně tak pošta, banky, penzijní fondy, Luftwaffe, Kriegsmarine nebo velká města. Železnice používala děrné štítky pro rezervační systém, který ročně odbavil 140 milionů cestujících, vyhodnocovala vytížení a efektivitu provozu – práci kterou dříve dělalo 300 lidí půl roku, mohlo nyní zvládnout patnáct zaměstnanců za týden. Deutsche bank dokázala snížit počty kancelářských zaměstnanců na polovinu a podobně na tom byla řada průmyslových podniků.
Třetí říše začínala být neskutečně efektivní – Německo bylo první zemí, kde chod podniků i státní správy začaly řídit informační systémy a Dehomag na tom pohádkově vydělával. Byla to v mnoha směrech pozitivní změna, která ale vrhala i velmi temný stín. Jeho prvním náznakem bylo právě sčítání z roku 1933.
Reklama Dehomag z počátku třicátých let. Obrázek: © Bildarchiv Preußischer Kulturbesitz
22. sloupec, 3. pozice
Watson od počátku řídil IBM (respektive CTR) jako společnost, která nevyrábí, ale poskytuje řešení. Ostatně ani Hollerithovy stroje IBM obvykle neprodávalo, ale pronajímalo – někdy dokonce včetně obsluhy. Zakázka na sčítání, které začalo nejprve v Sasku, tak byla pojata také jako řešení – vše probíhalo podle navrženého a dohodnutého zadání plně v režii Dehomagu. Na přípravu bylo najato 900 zaměstnanců, kteří nejprve prošli dvoutýdenním školením jak zpracovávat sčítací formuláře a přenášet data z nich na děrné štítky (IBM navrhla pro tyto účely nové štítky se 60 a posléze i 80 sloupci namísto původních 45). O pár týdnů později bylo najato půl milionu sčítačů, kteří obcházeli domácnosti a vyplňovali s jejich členy formuláře. Pohovory byly připraveny tak, klíčovou roli hrály dotazy na víru či existenci smíšeného manželství v domácnosti.
Klíčový okamžik v identifikaci ale pochopitelně přicházel až ve chvíli, kdy byla data z dotazníku převedena na děrné štítky, kde byla ve 22. sloupci zaznamenána i víra a ve 23. a 24. sloupci národnost. Pro všechny štítky oražené ve 22. sloupci na pozici 3 (židovská víra) byly vytvořeny samostatné „Židovské sčítací štítky“ se záznamem o místě narození a dalšími údaji.
„Největší koncentrace židovského obyvatelstva v Berlíně je ve čtvrti Wilmersdorf. Přibližně 26 000 zjištěných židů přestavuje 13,5 procenta populace v dané čtvrti. […] Dále: 1200 židovských kožešníků představuje zhruba 5,3 procenta ze všech kožešníků, přičemž tři čtvrtiny z nich se narodily v jiné zemi. […]Dále: na základě současných emigračních trendů v důsledku protižidovských zákonů zůstane v roce 1936 na území Říše jen zhruba 415 ze současných 425 tisíc obyvatel hlásících se k židovské víře.“
Ukázky ze zprávy o sčítání, vydané Říšským statistickým úřadem.
(Edwin Black, IBM and the Holocaust, 2001)
Přestože sčítání v roce 1933 bylo navrženo tak, aby usnadnilo zmapování árijské a neárijské populace, nešlo s ním odhalit všechny Židy. Necelý půlmilion Němců, kteří se přihlásili k židovské víře, byl pro nacisty jen špičkou ledovce. Žid nebyl podle nacionálně socialistické ideologie definován vírou, ale příbuzenstvím – v jedné, dvou a podle některých dokonce až ve čtyřech generacích zpět. A v hledáčku nebyli pochopitelně jen Židé, ale také další „nevyhovující“ skupiny. Po sčítání tak přišla na řadu analýza dat z matrik a také údaje sbírané v lékařských ordinacích. Německo pro tyto účely dokonce v roce 1934 přijalo zákon o „zjednodušení zdravotního systému“, na základě kterého museli doktoři vyplňovat detailní zprávy o zdraví svých pacientů – které byly pochopitelně přenášeny na děrné štítky a centrálně zpracovány. Druhý zákon pro „Prevenci geneticky postižených potomků“ – ti kdo neměli pro říši „ekonomickou hodnotu“, neměli mít právo ani na potomstvo. Tělesná postižení, nemoci, nízká inteligence, selhání ve škole či práci, alkoholismus, a posléze i „společenská nevhodnost“ – to vše bylo zaznamenáváno. Pokud byly zjištěny nežádoucí znaky, byla sterilizace navržena nejen pro daného jedince, ale také pro jeho rodiče či potomky.
Pacienti v ordinaci lékaře, nebo ti, kdo žádali o podporu, netušili, jaké informace a kde jsou o nich shromažďovány a evidovány. Formuláře byly pro snazší převádění do děrných štítků standardizovány a lékaři i další zaměstnanci byli důsledně školeni, jak s nimi správně pracovat. Antisociál byl označen číslem 1 v určitém sloupečku, v jiném byla číslem 1 označena slepota, 2 znamenalo mentální chorobu, 3 tělesné postižení, 5 hluchotu. Rodiče, kteří již byli sterilizování, byli označeni písmenem „s“, děti sterilizované kvůli chorobě rodičů pak „as“. Stejně tak bylo vyznačeno zaměstnání, nebo choroby: žloutenka 3, syfilis 9, cukrovka 15.
(Edwin Black, IBM and the Holocaust, 2001)
Jen během prvího roku bylo před genetickými zdravotními tribunály projednáváno na 84 000 sterilizací – a přes 60 000 jich bylo provedeno. O rok později obě čísla ještě vzrostla. Do konce války prošlo programem nucené sterilizace na 400 000 Němců.
Kouzlo spotřebního materiálu
Grafy, schémata, diagramy – zázraky zpracování dat, nad nimiž občas žasneme i dnes, byly v polovině třicátých let v Německu běžné. Podniky a státní organizace, které zpracování dat nezvládaly samy je mohly předat ke zpracování specializovaným kancelářím či pobočkám Dehomagu. A čím víc Německo počítalo, analyzovalo a třídilo, tím víc IBM vydělávalo. Na pronájmu strojů, pronájmu specialistů, školeních a především na spotřebním materiálu: děrných štítcích. Každý týden jich byly potřeba miliony.
V prvním dílu našeho miniseriálu jsme vysvětlili, že Herman Hollerith navrhl své děrné štítky ve formátu dolarové bankovky, jednoduše proto, že už existovaly stroje na jejich třídění. Byly tu ale i jiné podobnosti: děrné štítky, podobně jako bankovky, musely být vyráběny s vysokou přesností a materiálovou stálostí, aby se zabránilo zasekávání při jejich zpracování, aby se nezanášely stroje prachem ze štítků a aby bylo zaručeno, že použitý papír nepovede elektrický proud. Takové štítky dokázalo vyrábět pouze IBM – dokonce ani Dehomag v prvních letech německého výpočetního boomu neměl vlastní výrobní kapacity na děrné štítky. Monopoly jsou skvělé, pokud jsou vaše.
IBM v dosažení absolutního monopolu v Třetí říši bránil jediný konkurent: James Powers, který zkonstruoval své stroje pro třídění děrných štítků na zakázku americké vlády pro sčítání v roce 1905 (US Census Bureau nechtělo kupovat předražené Hollerithovy stroje, jak jsme už též v jednom z předchozích dílů zmínili). Powers prodal v německu několik desítek strojů ve dvacátých letech a přestože z nich musel platit 25procentní podíl IBM (za patenty které stroje porušovaly), Watson se rozhodl jej soudní cestou zlikvidovat. V Německu ovšem Dehomag nežaloval Powerse kvůli porušování patentů, ale kvůli jeho rasové čistotě. Byl to náznak cesty, kterou se německá pobočka IBM měla v dalších letech vydat – kudy vedla, vám povíme za týden.
