Vlákno názorů k článku Diskety slaví 50 let: od plastového kotoučku po ikonku ukládání souborů od MaT - Tak si tedy trochu zavzpomínám... První počítač, co...

Tak si tedy trochu zavzpomínám... První počítač, co jsem malý vyškemral byl osmibit Sam Coupé. Byl to začátek devadesátých let, vyrábělo se to někde v Anglii a dovezlo se pár kousků i do tehdejšího Československa, ale stálo to ukrutné peníze (jestli si dobře pamatuji, tak snad dokonce 10 tisíc). Bylo to zpětně kompatibilní se ZX Spectrem. Tenhle počítač měl už ve výchozí konfiguraci jednu disketovou mechaniku 3,5". Používaly se diskety 1,44 MB. Ale byla tam ještě jedna šachta, tak tam šla dát případně ještě druhá.

Ze začátku jsem si tak mohl zkoušet opisovat nějaké programy v Basicu pro ZX Spectrum z tehdejšího časopisu ABC. Ale ani jsem je neuměl ukládat, takže třeba v případě výpadku proudu zase 2-3 hodiny opisování. :-) No a po vypnutí počítače také...

Tenhle počítač v mém domovském městě samozřejmě nikdo neměl, aby bylo s kým vyměňovat zkušenosti.

Ale pak jsem objevil jeden počítačový klub v Praze, kde tyhle počítače měli. Táta jezdil často pracovně do Prahy, tak mě bral taky někdy sebou, ráno tam dal a odpoledne vyzvedl. A sbírka softwaru se pak utěšeně rozšiřovala, ať už přímo pro Sam Coupé, tak i pro ZX Spectrum. Nakonec to narostlo snad na 100 nebo 200 disket, samozřejmě převážně s hrami.

Nějak později během 90. let přišlo i PC, nejdřív si táta pořídil myslím 386 DX na 40 MHz, měl na tom účetnictví, nějak se mi podařilo to díky viru (snad One Half?) to částečně tátovi zrušit, což mělo ten pozitivní efekt, že jsem se tak dopracoval k vlastnímu PC. Snad dokonce 486, postupně nějak upgradovaná či přetaktovaná i na nějaké vyšší frekvence, "že by to mělo být rychlé skoro jak Pentium". Tehdy ještě pořád frčely diskety - sice CD mechaniky už byly také, ale ještě ne hned vypalovací - si vzpomínám, že k softwaru se člověk dostával třeba z CD u časopisu Chip. Ale samozřejmě ne hry - to se získávalo od známých - na spoustě disket. U her, kde už ten počet disket šel přes 10, byla šance, že je člověk doveze domů "napoprvé" dost malá.

Pak na konci devadesátých let už se začal šířit i internet - měli jsme ho na gymplu, tam jsem začal používat e-maily. Ale víc na mailování s ostatními spolužáky v rámci gymplu, než někam ven. Ven bylo možné maily posílat také, ale síť gymnázia nebyla permanentně připojená k internetu, připojovalo se to modemem jednou denně asi někdy ráno. Na nějaké stahování to také moc nebylo.

Také si vzpomínám, jak mě táta párkrát zavezl do Liberce do internetové kavárny. Taky vždycky s balíčkem disket. A člověk si tam postahoval různé věci, co si o nich někde dříve přečetl - přeci jenom to bylo o trochu rychlejší, než pomalejší modem doma - i ve výsledku snad i levnější. Za impulzy při domácím připojení se také docela mastně platilo...

No a pak už přišla i vypalovací CD, na výšce v Praze jsem se postupně dostal i k pevnému internetu (buď v nějaké učebně po večerech, později nám natahali síť i na koleji - i když jsem tehdy ještě byl celkem za exota, že jsem něco takového chtěl jako jeden z prvních - zvlášť mezi mediky), o něco později pak nějaké stálé WiFi připojení i doma u rodičů. Kromě vypalovacích CD (což přeci jen znamenalo i nějaké "průběžné náklady" za kupování dalších médii) už se běžně vozily i harddisky, v lepším případě pak i různé "šuplíky".

A někdy v té době už asi disketám odzvonilo. Je fakt, že já rovnou přišel k těm 3,5", takže jsem ze začátku moc nechápal, proč se jim říká "floppy disk" (to až když člověk tu plastovou krabičku rozdělal). Jo, pak jsem někde viděl i ty 5,25", dokonce i ty 8" mi někdo ukazoval...

Nemám tu zkušenost s přemazáváním záznamu magnetickým polem - u nás na tom menším městě jsme neměli (a pořád vlastně nemáme) ani metro a dokonce ani ty tramvaje. U nás na venkově se ty diskety spíš nosily do školy a ze školy (povětšinou pěšky), nebo pak ve volném čase na kole. :-) Harddisky už by měly být i nějak stíněné, ale slyšel jsem varování, že speciálně v metru to pole může být silné a že třeba harddisk v tašce a taška položená na zem pod nohy, že data i na tom harddisku snad může ohrozit také, diskety prý dost spolehlivě...

Tak ještě koukám, že na Sam Coupé ty diskety ještě asi byly jen DD (720 kB). No jo, paměť už možná taky tak dobře neslouží, resp. je to tak dávno... Ale právě mám pocit, že u těch DD disket byla spolehlivost přeci jen vyšší, než pak později u HD disket na PC... Což by asi i mohlo souviset s menší hustotou záznamu...

Nevím proč, ale připomnělo mi to pokus "jak daleko doletí disketa hozená z Bílé věže". Přestože vržena směrem k náměstí, vzala to obloukem do Biskupského paláce a více jsme ji neviděli. A protože jsme tento výsledek neočekávali, neměli jsme druhou na opakování pokusu - a nikomu z nás se pro ni nechtělo běžet těch víc než dvě stě schodů dolů a nahoru - byl pokus ukončen bez výsledku. (Ale ta rychlost přenosu dat vlastně nebyla v té době tak marná...)
V tomto případě tedy byla ztráta dat, i bez magnetického pole vůkol, stoprocentní. ;oD

Když jsem nahrál data na dvě 100MB ZIP média, dal je do kabely a během třičtvrtě hodiny dovezl se školy domů, tak jsem měl průměrnou rychlost přenosu cca 578kbps. To bylo 10x víc, než uměly tehdejší telefonní modemy! Tzv. kabelový přenos dat :-D

Při stěhování katedry kybernetiky do nové budovy (tuším někdy v roce 1992), cca 500 metrů, jsme si kabely s disky předávali štafetově a dosáhli tak několika megabitové rychlosti přenosu! Ale kromě disket jsme přenášeli i harddisky...

To jste jako doopravdy udělali řetěz a předávali si média podobně jako kýbly s vodou při požáru v dobách minulých 8-)?