Hlavní navigace

DRM se stalo součástí standardu HTML 5.1

26. 3. 2014
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

DRM, tedy správa digitálních práv, se stalo součástí standardu HTML 5.1 a to na společnou žádost Google, Microsftu a dalších firem. Proč je tato skutečnost terčem kritiky? Patří řízená ochrana autorských práv do webových standardů? A neukazuje celá kauza na krizi ohledně samotné existence W3C?

HTML5 přináší zcela zásadní změnu v tom, jak budou (či již jsou) budovány webové stránky, mimo jiné v oblasti multimedializace. A protože specifikace stále není hotová a implementací je celá řada, zcela přirozeně se budou objevovat nekončící snahy o to dostat do oficiálních dokumentů technologii či ideu, která je pro rozvoj či provozování současného portfolia služeb konkrétní firmy spojena.

Podle současného stavu by se DRM (Správa digitálních práv) měla stát součástí oficiální specifikace standardů, které vydává W3C, konkrétně jde především o HTML5. Tato specifikace byla schválená. Implementace proběhne formou Encrypted Media Extension (EME) v HTML5.1. I když proti nasazení a implementaci se strhla vlna kritiky, je v současné době rozhodnuto a DRM se v oficiálních dokumentech objevuje.

Prosazení změny se podařilo alianci firem, které sdružují do značné míry různé zájmy – Netflix, Microsoft, Google či BBC. Ať již je pro organizaci důležité ochránit své autorské výtvory (jako pro BBC) nebo jen snaha vyhnout se případným problémům (Google či Netflix) se sdílením chráněného nelegálního obsahu, lze říci, že jde o krok v zásadě racionální. W3C se díky návrhům Google a Microsoftu současně dostala do situace, kdy schválila standard, který bude jednotný pro celý web, než aby došlo k fragmentaci. Obě firmy mají mezi prohlížeči majoritu (řádově okolo 70 %), kterou si mohly standard prosadit na vlastní pěst a W3C k tomu ani úplně nepotřebovaly.

Kritika Free Software Foundation

Richard M. Stallman z Free Software Foundation ale soudí, že podobný krok nemá smysl a považuje jej za nebezpečný. Zdůrazňuje, že nikdo nebrání proprietárním technologiím, aby DRM implementovaly (příkladem může být Flash) nebo užily transparentní systémy ochrany (například JavaScriptem), avšak že přímá implementace do HTML5 je nevhodná a nebezpečná.

Hlavní argumentaci lze přitom shrnout do tří základních bodů. Předně tvrdí, že DRM není o ochraně autorských práv, ale o omezování funkčnosti a přístupu, což je přesný opak toho, co celé HTML5 sleduje. Na tomto místě lze jistě zdůraznit, že především oddělení obsahu od formy je jednou z důležitých myšlenek celého návrhu standardu. Druhá připomínka se týká toho, že DRM ve webových technologiích již je, ale stojí mimo oficiální specifikaci, takže dává uživateli svobodu k určitým službám nepřistoupit nebo si systémy ochrany deaktivovat. S implementací DRM do HTML5 by něco takového nebylo možné.

Poslední námitka je spíše ideová – web podle Stallmana nepotřebuje velká média a vydavatele, ale jsou to právě oni, kdo potřebují web, a podle toho by se k návrhu standardů mělo přistupovat. Tím naráží na velký problém, se kterým se musí W3C vypořádávat již řadu let. Na jedné straně je placená velkými firmami, které prosazují zcela přirozeně své zájmy, ale současně by měla zůstat nezávislou rozhodčí organizací, která bude web a jeho technologie posouvat kupředu.

Mezinárodní kontext

Jak v nedávném rozhovoru pro Lupu potvrdil Developer Relations manažer Googlu David McLaughlin, jsou to právě otevřené přístupy a technologie, které vývoj akcelerují a posouvají dopředu. Jedním dechem je ale možné dodat, že právě pro Google je jeho otevřenost také finančním problémem, kvůli kterému se musí donekonečna vypořádávat s nejrůznějšími subjekty. Stojí-li před volbou DRM či zcela služby zrušit, je pochopitelné, na jakou stranu se musí přiklonit. A to i za cenu, že bude napadán za svůj postoj u veřejnosti a poškodí si image.

Spor o DRM je přitom již jakýmsi mezinárodním evergreenem. Stačí si vzpomenout na smlouvu ACTA, která chtěla řešit celou problematiku globálně. Spojené státy tehdy chtěly (v souladu se smlouvami SOPA či PIPA) považovat za trestné nejen její obcházení, ale také nabízení softwaru, který ji umožňuje obejít. Ač chyběla praktická implementace podobných kroků, je zřejmé, že řadě významných vydavatelů obsahu na DRM a posílení jejího postavení velice závisí.

Zajímavá je přitom diskuse také v kontextu „fair use“, jenž by umožnil určitým subjektům překračovat hranice striktní ochrany duševního vlastnictví, která se projevuje například v liberálním přístupu k tomuto problému v rámci amerického školství. Posílení pozic DRM by tedy mohlo znamenat jisté problémy také pro školní oblast.

DRM jako moderátor chování?

Zatímco většina lidí vnímá DRM pouze jako způsob ochrany autorského práva, možné využití může být podstatně širší, poslouží totiž jako moderátor chování uživatelů. Pokud například nastavíme možnost přehrání skladby jen na jeden pokus, lze oprávněně doufat, že pokud budeme pracovat správně, můžeme dosáhnout toho, že bude přehráno větší množství rozdílných hudebních kompozic. Ostatně to je také věc, kterou Stallman ve zmíněném článku kritizoval. Člověk je manipulován a nemůže se rozhodnou a chovat svobodně, tedy z hlediska trhu optimálně. Ekonomické teorie by řekli, že podobné pokusy povedou k tvorbě pouze lokálních maxim, ale dlouhodobý příspěvek takové úpravy chování bude zřejmě záporný. To ostatně platí také o většině patentových sporů – více peněz získají právníci než držitelé patentů.

DRM se stává také součástí širšího designérského myšlení, když spíše ve vtipu byla vytvořena židle, která se po osmi použitích prostě rozpadne. Myšlenkou je přitom přivést uživatele k uvažování o tom, jak věci využívají, i k DRM samotnému.

Úplně špatně nebo trochu dobře?

Klasické DRM je poměrně problematickou technologií a ti, kdo chtějí, mají s porušením ochrany sice více práce, ale zbavit se jí dokáží, a tak je jistě otázkou, zda má vůbec podobný systém vynucování autorských práv smysl a význam.

Standard byl nakonec přijat, a to navzdory silnému mediálnímu tlaku, jehož součástí byla petice proti této implementaci nebo světový den boje proti DRM, který připadá na 3. května.

Ač můžeme mít proti DRM v HTML5 celou řadu námitek, její implementace přinese nesporné pozitivní efekty. Vimeo prosazuje HTML5 jako výchozí formát pro přenos videa, mohou se rychleji rozvíjet služby poskytování podobných služeb s autorskou ochranou přímo v režii držitelů autorských práv.

root_podpora

Podobná situace ale panuje i v dalších oblastech, kde se DRM používá. Například Adobe vydalo novou verzi své DRM. A například Jiří Vlček ze serveru Palmknihy k tomu říká: „Paradoxně je to lepší zpráva, než se zdá – funkční DRM umožní například půjčování knih a jiné business modely, než jsou nyní možné.“ DRM, kterému budou výrobci obsahu věřit se může pozitivně odrazit na kvalitě multimédií i online knih, i když je samozřejmě otázkou, zda problematické řešení s dobrým efektem je nebo není tou správnou cestou.

Především pak jde o zabránění zmíněné fragmentace – Google a Microsoft si mohly zavést vlastní nekodifikovanou normu (což Google udělal ještě před přijetím standardu) a DRM do světa internetu prostě dotlačit mimo oficiální struktury. U Firefoxu by bylo nutné užít nějaký plug-in, ale situaci by to nijak neulehčilo. Otevřenost byla jasně velkými hráči odsunuta na druhou kolej a W3C dělalo, co muselo. Otázkou ale je, zda podobný orgán má v současném webu ještě svůj smysl a místo, když místo obecných myšlenek, na kterých je postavený svět internetu hájí koncept jednotného webu téměř za každou cenu.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Vystudovaný středoškolský učitel fyziky a informatiky, ale dnes vysokoškolský pedagog technologií ve vzdělávání na KISKu na FF MU. Věnuje se především kurátorství digitálního obsahu, online vzdělávání a učící se společnosti.