Případ zašifrovaného iPhonu jednoho z pachatelů ze San Bernardina je jen šarvátkou ve sporu mezi zejména FBI a velkými technologickými společnostmi, které Snowdenova odhalení přiměla více se zabývat šifrováním pro koncové uživatele.
Od slov k činům přistoupil právě Apple už s iOS 8, zatímco například Google vyžaduje nakonec až od Androidu 6.0 Marshmallow, aby zašifrování zařízení bylo výchozím stavem, a to jen pro zařízení nově dodaná teprve s Marshmallow.
Vrcholní představitelé FBI vyslovují dlouhodobě obavy o to, že jim rozvoj technologií znemožní vyšetřování a přístup k důkazům:
V říjnu 2014 pronesl ředitel FBI James Comey:
Právo nedrží krok s technologiemi a z toho plyne závažný problém v oblasti veřejné bezpečnosti… Ti, na kterých spočívá ochrana veřejnosti, se nedokáží vždy dostat k důkazům nutným ke stíhání zločinu a zabraňování terorismu… Máme zákonné oprávnění a potřebné soudní příkazy, ale často nám schází technická možnost přístupu.
FBI tuto obavu vystihuje příměrem „going dark“ — potřebné důkazy a poznatky se jim jakoby „ztrácejí ve tmě“.
Po teroristickém útoku na evropské půdě se zpravidla nechá obdobně slyšet i některý evropský politik. Například po masakru redakce Charlie Hebdo vystoupil David Cameron s požadavkem, že k obsahu každé komunikace musí být možnost dostat se na základě soudního příkazu.
Na obranu potřeby šifrování se v Americe ozvala řada osobností a Obamova administrativa se na podzim 2015 rozhodla prozatím nechystat žádná zákonná opatření, kterými by přístup k šifrovaným datům vynucovala. Ředitel FBI Comey se však nevzdává a nadále doufá v „dialog s průmyslem“ a v řešení „dobrovolná“…
Celkově se však nestmívá, ale naopak projasňuje
Celkový pohled na otázku hrozby šifrování se rozhodli vypracovat v Berkmanově středisku pro Internet a společnost při Harvardově univerzitě. Rok se scházela pracovní skupina složená z odborníků vládních i nevládních a k prvnímu únoru vydala souhrnnou zprávu. Účastníci skupiny z řad současných vládních zaměstnanců ovšem nejsou pod zprávou podepsáni — nemohou být.
Pracovní skupinu vedl profesor Jonathan Zittrain, dále bývalý ředitel amerického národního protiteroristického střediska Matt Olsen, a výzkumník a publicista Bruce Schneier.
Příměr „going dark“ vůbec neodpovídá celkové skutečnosti, ani zřejmému směru jejího dalšího vývoje.
Zpráva připouští, že v některých určitých případech mohou vyšetřovatelé narazit na nemožnost dostat se k datům podezřelého nebo pachatele, ale celkově se skutečnost vyvíjí spíše k dostupnosti více dat a více způsobů sledování.
Mimoto by jakákoli úmyslná zadní vrátka oslabila ochranu dat vůči kterémukoli útočníkovi — ochranu už beztak povětšinou chatrnou.
Dále zpráva dovozuje, že šifrování takové, ke kterému má klíč jen původce dat a popřípadě zamýšlený příjemce, je běžným uživatelům dostupno stále jen omezeně. Proti jeho většímu rozšíření působí jednak obchodní zájmy společností, které často vydělávají na analýze dat svých uživatelů — a tedy k nim potřebují přístup — jednak obliba služeb cloudových.
Dalším činitelem je roztříštěnost trhu a dostupných řešení, pročež je často nad síly nebo ochotu běžného uživatele zajistit si šifrování „od konce po konec“.
Ostatně jakmile si uživatel i zašifrovaného iPhonu zazálohuje jeho obsah do iCloudu, získá tím k obsahu přístup Apple.
Z pouhé pohodlnosti většiny uživatelů, popřípadě jejich nedostatečné schopnosti, zůstává tak naprostá většina dat k dispozici úřadům, přinejmenším pod soudním příkazem, a není proč čekat v tomto ohledu brzkou zásadní změnu. Přitom povaha internetu zároveň znemožňuje — přinejmenším v demokratických zemích — zabránit v šifrování „od konce po konec“ nemnoha těm, kterým za to stojí.
Mimoto vzniká obrovské množství metadat, která z podstaty není možné skrýt před provozovateli služeb, a potažmo tedy před úřady.
Autoři zprávy upozorňují také na rozvoj internetu věcí, který namísto všeobecného „zhasínání“ spíše „rozsvěcuje“ nové zdroje dat, jež lze sledovat. Co na tom, že se někdo bude domlouvat zašifrovaným mobilem, lze‑li ho odposlechnout například mikrofonem v protipožárním čidle, nebo třeba v televizoru; lze‑li jeho pohyb sledovat mnoha zařízeními, která kolem nás před pěti, deseti lety ještě nebyla.
Tři účastníci připojili ke zprávě vlastní pohled:
Profesorka Susan Landau (například spoluatorka pojednání „Klíče pod rohožkou“) soudí, že nad potřebou vyšetřovatelů zločinu převažuje potřeba ochrany před průmyslovou špionáží a špionáží od cizích států, zejména v době BYOD.
Varuje, že poskytování zvláštního přístupu k datům by jen otevřelo nová nebezpečí — už proto, jak je těžké vyvarovat se softwarových chyb.
Obdobně Bruce Schneier upozorňuje, že je technologicky nemožné vytvořit zadní vrátka taková, která by brala v potaz něčí občanství, morálku nebo to, zda dotyčný drží v ruce správný papír od soudu.
Je prý krátkozraké zaměřovat pozornost jen na zločin a terorismus, zabezpečení chrání proti mnohem širšímu spektru hrozeb.
Připomíná, že dostatečně motivovaný a vybavený útočník beztak pronikne kamkoli. Všeobecné šifrování jen nastavuje laťku výše, a tak odděluje sledování cílené od hromadného.
Využívání stávajících zranitelností jen vyjde dráž,
než kdyby měly státní složky přístup zaručen, lze k tomu doplnit ještě od Susan Landau.
Profesor Jonathan Zittrain vyjádřil, že sice chápe, že pro bezpečnostní složky je nepříjemné muset hledat v technologiích slabá místa, ale snahu omezit proto, jakých technologií se na Internetu vůbec smí užívat, by vyjádřil příměrem spálit dům, abychom upekli prase
.
Poukazuje na to, že v řadě případů by mohl dešifrování zařízení nařídit odsouzenému soud, a neuposlechnutí by zakládalo pohrdání soudem.
Výroky FBI (nebo kohokoliv obdobného) je v zásadě třeba chápat jako jakousi veřejnou licitaci ve snaze ulehčit si práci — ve snaze však slepé k celkové šíři zájmů společnosti.
