Hlavní navigace

Francie zakáže mobily ve školách, řešení je to ale nedomyšlené

David Ježek

Zákaz používání mobilních telefonů ve školách byl jedním z předvolebních slibů Emmanuela Macrona během prezidentské kandidatury. Francie tak plní to, co bylo přislíbeno. Jde však o vzor hodný následování?

Doba čtení: 3 minuty

Co ve Francii vymysleli

Stručně řečeno: jednoduchou, elegantní a brutálně účinnou věc. Méně poeticky: zákaz používání mobilních telefonů na všech základních a nižších středních školách.

Dětem bude dovoleno si mobilní telefony přinést do školy, ale nebude jim dovoleno je „vyndat z kapsy“ dřív, než opět školu opustí. A to včetně přestávek.

Francouzský ministr školství Jean-Michel Blanquer uvedl, že opatření vstoupí v platnost příští školní rok, tedy od září 2018. Opatření se má týkat dětí od momentu nástupu do školy (6 let) až do přechodu na střední školu (tedy do 15 let). Opatření tohoto typu už platí na některých školách v rámci jejich vlastních školních řádů.

Blanquer k věci dodal, že někdy je samozřejmě potřeba mobilu použít ve výuce, případně v urgentní situaci, ale použití obecně musí být nějak omezeno. Věc je dle jeho slov v zájmu rodin, kterým opatření vysílá jasnou zprávu: je jedině dobře, pokud děti nejsou „na mobilu“ příliš často, či jej nepoužívají dokonce vůbec, před dosažením věku 7 let.

Jak to vidí odbory, rodiče i žáci samotní

Ředitelské odbory ve Francii však byly skeptické, zdali bude takový zákaz vynutitelný. Nepovažují věc za důležitou, přičemž dodávají, že se ve školách snaží děti učit logice a pragmatismu a najednou zde přichází opatření, ve kterém ani jedno z toho nelze nalézt, říká sekretář Philippe Vincent.

Když se novináři ptali dětí, tak se jim dostávalo řady podobných odpovědí. Ale také otázek, jak vlastně bude toto nařízení reálně plněno, tedy kdo bude telefony přebírat, kde budou ukládány, jak je budou žáci dostávat zpátky. Jeden z žáků pak doplnil postřeh z vlastní školy, kde když je dotyčný přistižen s telefonem, je mu ihned odebrán a žák zůstává po škole.

Rodiče celkem logicky argumentují kupříkladu tím, že když děti chodí do školy samy, chtějí, aby měly u sebe mobilní telefon pro případ potřeby. Otázka, která se nabízí sama, je jasná: nebylo by logičtější ve školách instalovat rušičky signálu?

Řešení není a nebude tak jednoduché, jak se zdá

Francie má nyní zhruba půl roku na to, aby připravila potřebné záležitosti související s tímto zákazem. Jak dodává zástupce odborů, při 5300 státních školách a 500 studentů v každé z nich by to v případě skříněk na mobily znamenalo instalaci a uhrazení zhruba 3 miliónů skříněk. A to vůbec neuvažujeme nad tím, co se bude dít, pokud by se množily krádeže, případně omyly při předání telefonu správnému žákovi, pokud by přístroje vybírali zaměstnanci školy do nějaké centrální úschovy.

Obecně platí, a můžeme to jistě vztáhnout na české školáky společně s těmi francouzskými, že chytré mobily z jejich rukou nezmizí. Současná mladá generace je na nich v podstatě závislá, neboť se do této doby narodila. I žáci, kterým je řekněme 17 let a blíží se ke konci své středoškolské docházky, mohli první chytrý telefon dostat už třeba ve věku 8 let a první mobilní telefon obecně mít prakticky od školky. Neznají život bez permanentního přístupu ke komunikaci či internetu v pohodlí své dlaně.

Z logistického hlediska je problémem plošné vybírání telefonů od žáků. Ve chvíli, kdy škola od žáka převezme jeho přístroj, přebírá za něj hmotnou odpovědnost (bude se u každého kusu prověřovat, že je v pořádku, a pokud ano, kolik sekund na to při stovkách žáků bude k dispozici?). V situaci krutě podfinancovaného školství je naprostý nesmysl chtít po průměrné škole, aby převzala každé ráno odpovědnost za řekněme 300 telefonů z nichž 50 jsou iPhony s cenovkou 20 tisíc Kč a víc (tedy celková hmotná odpovědnost dosáhnuvší klidně 2 až 3 miliónů Kč). A těžko můžeme chtít po žácích, aby svůj drahý chytrý telefon zamkli do skříňky, kterou jiný spolužák dokáže vylomit za 1 sekundu šroubovákem za 10 Kč.

MIF 2018 tip v článku Mikulenka

Rušičky mobilního signálu jsou z tohoto hlediska rozumnější řešení, ale opět vyvstává otázka v té či oné zemi, jak se na takové omezení přístupu budou dívat hasiči, policisté, či obecně záchranné složky. A že jde leckdy i o vteřiny, jsme se mohli přesvědčit v ČR již vícekrát, o Francii s jejím mnoho měsíců trvajícím výjimečným stavem ani nemluvě.

Obávám se, že řešení nastavené ve Francii je podobně nedomyšlené jako svého času HADOPI.

Našli jste v článku chybu?