Dnes nebudu ctěné čtenářstvo trápit dlouhými úvody, moje obliba ve starých strojích od Intelu je myslím už všeobecně známa. Po Pentiu 4 či Ivy Bridge jsem tak neodolal možnosti osahat si další generaci, která mě v dané době spíše minula.
Rovnou dopředu podotýkám, že stroj, o kterém dnes bude řeč, se dá na českém sekundárním trhu pořídit v mnoha různých podobách, včetně toho, že někteří menší prodejci nabízí mému stroji odpovídající konfiguraci v podobě all-in-one stroje s 21,5" FullHD displejem za cenu pod tři tisíce Kč. A to v době drahých DDR pamětí i SSD může být zajímavá alternativa, ať už pro vaši babičku, která potřebuje jen něco obyčejného na brouzdání po internetech, nebo pro vašeho synka, který se zhlédl v Minecraftu.
Skylake stačí
U mě byly motivy přízemnější. Spojily se dohromady dvě věci: moje nutkání seznámit se s tím, co Fujitsu nazývá E94+, tedy nějakou jeho sestavou obsahující 80Plus Platinum zdroj, a také chuť předvybavit se záložním starším strojem, než zdraží i repasy.
Volba padla na zlatý střed, tedy konkrétně stroj Esprimo D757 E94+, vybavený Core i5–6600 generace Skylake. Stroje, který ale díky čipsetu Q250 a podpoře v BIOSu klidně pojme i Kaby Lake, například Core i7–7700, dále pak až 64GB DDR4 RAM, klidně nějaké to M.2 SSD a přídavné low-profile karty, pokud se vše vejde do výkonu jeho 250W zdroje.
I zakoupil jsem příslušný repasovaný stroj za sympatickou částku, vybavený zmíněným CPU + iGPU HD 530, osazených 2×4GB DDR4–2666 jsem doplnil o 2×16GB DDR4–3200 z šuplíku na celkových 24 GB RAM a meditování nad tím, zdali bude potřeba přidat nějakou výkonnější grafiku (třeba 53W Radeon RX 6400) ukončil zjištěním, že nebude.
Z hlediska výkonu se asi nemusím moc rozepisovat. Hrál jsem si tu se stroji staršími, hrál jsem si i s 20 let starým Pentiem 4 a FreeBSD, hrál jsem si se super-starými Radeony, takže mě nic nemůže rozhodit. A rozhodně ne 10 let staré čtyřjádro s iGPU, na kterém prostě běží vše, včetně 1080p AV1 videí, pro které iGPU postrádá akceleraci. Co drhne, jsou pochopitelně hry.
Stroj přišel osazen 512GB SATA SSD s Windows 10 Home. Okamžitě jsem tu ohavnost vymontoval (a počet nikdy nevyužitých licencí Windows opět inkrementoval o 1), osadil obyčejné 128GB M.2 SATA SSD doprovázené 960GB SATA SSD a nainstaloval vývojovou Mageiu 10 s jádrem 6.18 a Plasmou 6.5 běžící na Waylandu a pustil v Chromiu mé oblíbené syrové Pink Floydy.
Následovalo zabydlení systému. Nic, o čem by bylo nutné se rozepisovat, prostě obvyklé kombo pár aplikací nad rámec daného desktopového prostředí. A tak si tak teď sedím a píšu tento text v KWrite, koukajíc přitom na spotřebu celého PC na hodnotě 7 W, a čekám až z druhé ruky dorazí Core i7–6700, nejvyšší non-OC model generace Skylake z roku 2015.
Dorazilo. Přechod na Core i7–6700 znamenal desktop o trošičku svižnější (zmizely takové ty občasné malé záseky, než si něco přehází pouhá čtyři jádra; zde je osm vláken), kódování videí je rychlejší opravdu o dost, ale jinak je to pořád stejný Skylake. Spotřeba v klidovém běhu vzrostla ze 7 na 10 W, což je stále luxusní.
Osm vláken a co je nepoužitelné i použitelné
Setrvávání na grafickém jádru v podobě iGPU HD 530 znamená, že si moc nezahrajete. Možná tak můj oblíbený Fallout 3 z roku 2008, celkem bez potíží. Se skřípěním zubů i původní DX9 Skyrim z roku 2011, ale ten už jen v 1280×800/low, ale DX11 Skyrim Anniversary už ani v 960×600/low. A ani nic vyššího. Samozřejmě existuje řešení, libovolná low-profile grafika schopná živit se ze slotu, tedy třeba GeForce RTX 3050 nebo Radeon RX 6400, ale já to zvládnu bez nich. Jen na okraj: toto je Skylake, takže ReBAR se nekoná (na všem před Coffee Lake se podpora ReBAR „háčkuje“ natvrdo do obrazů BIOSů, zcela neoficiální cestou), takže Intel Arc ne.
Core i7–6700 a běžící FullHD AV1 video filmu Baraka
Marně přemýšlím, co chybí. Asi nic zásadního. Nezkoušel jsem sice osadit 4TB NVMe SSD do M.2 slotu (mám ho už trvale v USB 3.2 krabičce), ale to funguje i v Haswellu. Stejně tak dvě SATA zařízení, pro které jsou rovnou ve skříni kabely, jsou více než dostačující a kdyby ne, konektorů na desce je dost a zdroj se dá samozřejmě doplnit rozbočkami. Totéž platí právě i pro výkon zdroje, který s naprostým přehledem pokryje vše, co je vůbec možné osadit.
Vlastně jedinou nevýhodou tohoto Esprima, je jeho ne-standardní povaha. Zdroj není ATX ani nic podobného, deska je taktéž cosi atypického, BIOS není nějaký referenční AMI, prostě „vše špatně“ a až to přestane fungovat, bude se oprava řešit blbě (záruka na PC je mimochodem 2 roky, takže do ledna 2028 se netřeba trápit). Jenže ono už to tou dobou nejspíš bude jedno, protože i Raspberry Pi 7 bude jednoho dne rozumnější volbou.
Mudrování nad nestandardností komponent
V tuto chvíli je stroj mým primárním necelý měsíc. Je deset let starý. Může fungovat dalších 10 let, může odejít do křemíkového nebe zítra. Nikdo neví. Pamatuji si ale živě argumentaci několika lidí, kteří už před lety poukazovali na konkrétních sestavách od Dellu či HP, jak velcí výrobci přecházejí ze standardů typu ATX, SFX, TFX na svá nestandardní řešení, aby při závadě zdroje museli lidé kupovat jejich předražený ne-standard, místo náhrady za něco jiného, asi tak desetkrát levnějšího. Ano, to je z hlediska logické úvahy pravdou.
Konstatuji však, že jsem nikdy nepotkal zdroj, který by umřel (včetně AT Morex, ATX Eurocase a podobných). Nepotkal jsem ani základní desku, která by plně odešla. Spíše ty věci mají tendenci vydržet mnoho a mnoho let. A pokud se bavíme o PC, kde klidová spotřeba je 7 či 10 W, běžně se stroj pohybuje kolem 15W odběru a jen při 100% vytížení CPU jde někam k 70 W na 250W Platinum zdroji, pak si dovolím opatrně předpokládat, že cokoli, co v mém případě Fujitsu do stroje osadilo, je de facto tak předimenzované, že by člověk musel mít opravdu pech.
Pak je tu reputace značky, ke které mohu říci pouze jednu zkušenost: 22" TN LCD 1680×1050 Fujitsu-Siemens, které mám od roku 2007, je stále plně funkční. CCFL podsvícení už samozřejmě zesláblo, ale LCD jde standardně používat, klidně celé dny. Rád je čas od času znovu vybalím, odstavím IPS EIZO a zavzpomínám na to podání obrazu a pixelové ostrosti, které si pamatuji z doby před dnes už více než 18 lety.
A pokud je to právě ona nestandardnost, kdy zdroj je de facto „12VO“ a vše ostatní se řeší na úrovni násobně efektivnější elektroniky, pak jsem při pohledu na wattmetr ochoten podstoupit toto riziko nestandardnosti. Vždyť u notebooků s podobnou spotřebou si také nikdo moc nestěžuje, že uvnitř osazená všeobjímající deska není nějaký konkrétní standard s vyměnitelnými prvky. Souhlasit se mnou samozřejmě nemusíte.
Starých repasů se netřeba bát
Když nad tím tak přemýšlím, tak momentálně mám v péči asi čtyři staré až velmi staré stroje. Nejmladším z nich je dnes popisované Esprimo, ostatní jsou starší a historicky sahají až do Ivy Bridge éry, tedy do jara roku 2012. Děti, které se tehdy narodily, dnes mají 14 let. Žádný z těchto strojů nezlobí, ve všech funguje vše. Mnohé běží řadu let víceméně 24 hodin denně, 365 dní v roce, jsou používány jako standardní nenáročný desktop.
Toto vše je možné díky jedné podstatné věci: úspornosti Linuxu, kde i na dvoujádrovém Ivy Bridge, ač třeba moje oblíbená Mageia už viditelně funí, tak je stále plně použitelná s KDE Plasmou. Ano, na YouTube už je nastaveno maximálně 720p, ale to na displeji s rozlišením 1600×900 nevadí.
Mám tyhle staré repasy se zárukou prostě rád. Bez Linuxu by to pochopitelně nešlo, protože ač by Esprimo generace Skylake, disponující TPM 2.0, jistě mohlo běhat i s Windows 11, nedokážu si představit, proč bych si měl tak ubližovat.
Zkrátka a dobře: nové věci jsou dnes drahé. Repasů se nebojte. Raději pořádný starší repas, než nový stroj, a speciálně to platí pro staré workstation notebooky versus nové plasťáky.
ČLÁNKY DO MAILU