V manualu k UNIVACu I (ktery se zas tak moc nelisil od dvojky) popisuji operace, ktere sly delat z ovladaciho panelu a spolu s klavesnici bylo mozne editovat udaje v pameti a mam dojem, ze i provadet skoky na zadanou adresu.
Jinak ten panel obsahoval i spoustu ovladacich prvku pro interni moduly, na ktere se pri behu moc nesahalo (odpojeni modulu atd.). Velke mnozstvi prepinacu souvisi s dlouhymi slovy a taktez s tim, ze se po prave strane daly zadavat adresy slova v pameti - pro UNIVAC I to byly trimistna cisla (kod 1 z 10), pro UNIVAC II o jeden rad vic.
Nezapomeňte, že počítač bylo potřeba nějak nastartovat (rozhodně nestačilo cvaknout vypínačem - koneckonců parní lokomotivu také není roztopená za pár vteřin ;-)), udržovat v chodu a hledat případné technické problémy.
Pokud mašina už jela (myslím běžel operační systém), operátorka pracovala přes elektrický psací stroj, na kterém jí systém tiskl zprávy. Jenomže ona (mašina :-)) občas nejela, byly předepsané profylaktické kontroly atd. Z ovládacího panelu se daly ručně nakrmit registry procesoru, provádět instrukce a z rozsvícených světýlek, tj. bitů, zjišťovat výsledky. Samozřejmě nejen ze světýlek - namátkou: takto šel třeba poslat kontrolní text na tiskárnu (pochopitelně bylo potřeba vědět jak), zavrtět páskami atd. Diagnostika ovšem někdy bývala řešena úplně extra, technici mívali svůj panel.
Už se o tom na rootu psalo, viz třeba:
http://www.root.cz/clanky/modely-rady-ibm-system-360-a-pocitace-1045-1057/
jj vim, ten clanek o Velke modre jsem psal ja :-)
Jinak se typicky z tohoto panelu dal do pocitace vetsinou v pripade potreby "namackat" i celej operacni system, samozrejme vcetne ovladacu - vetsinou slo o zavadec, ktery zbytek systemu dotahal z pasky nebo v pripade stroju IBM spise z dernych stitku. To je taky jeden z duvodu, proc v te dobe programatori velmi nad svymi programy premysleli o optimalizovali je, protoze je rozdil pri restartu zadavat 200 bajtu zavadece systemu nebo cely 1 kB ;-)