Desetina Intelu spadla do rukou vládě USA, za miliardové investice do – řekněme – zpomalení jeho pádu na dno. Další kus Intelu spadne do rukou Nvidie, za 30 stříbrných – tedy pardon, za 5 miliard dolarů a vzájemnou, již běžící spolupráci. Donald by chtěl, aby kus spadl do rukou TSMC, aby tento tchaj-wanský gigant přivázal dalšími velkými investicemi na území USA (což společně s továrnou v USA nesou Tchaj-wanci trochu nelibě, ale nezbývá jim nic moc jiného, než se přizpůsobit).
Intel byl historicky poměrně homogenní firmou, kde vládli otcové zakladatelé a jejich kolegové, až někam po Andyho Groovea. Páni inženýři vyvíjeli a rozhodovali. Mezitím jim ale rostla v Asii konkurence v podobě TSMC. Tu nejprve podceňovali, aby je během zhruba jedné dekády předběhla. A pak zcela minuli to, co Jen-Hsun viděl dávno předtím. A vždy, když se pokusili tento GPU vlak dojet, zvolili nejtěžší a nejsložitější možnou cestu (ano, je to narážka na projekt Larrabee).
Stalingrad, Moskva a Leningrad
Nechci abyste toto pochopili jako přirovnávání kohokoli k Hitlerovi. Jen se tak nějak nabízí popřemýšlet nad tím, jak nedaleko byla Třetí říše od dobytí Moskvy, případně získání ropných polí u Baku či definitivního vyhladovění Leningradu. Hraní si na „kdyby“ říká, že WWII mohla proběhnout zcela jinak a žili bychom ve zcela jiné Evropě. Někdy je prostě osud naplněn těsným nedosažením cíle, což ostatně platí i pro nedávno zesnulého Jima Lovella, který s Apollem 8 Měsíc obletěl a stejné se mu stalo osudným i s Apollem 13. Na Měsíc se nikdy nepodíval a bylo to opravdu těsné.
Pohrajme si dnes s následujícím scénářem: Intel za éry Pata Gelsingera dostal nějaké nastavení společnosti, které se v polovině věcí ukázalo chybným, ale o druhé polovině si možná už za pár měsíců budeme moci říci, že to byly dobré kroky.
Intel totiž nyní chystá představení a pozdější uvedení mobilní generace Panther Lake, která přinese iGPU generace Xe3 / Celestial a výrobu CPU dlaždic vlastním procesem Intel 18A. To vše, i kdyby nakrásně neporazilo současná nabušená APU od AMD, může znamenat předzvěst odrážení se ode dna, alespoň co doladění výrobní technologie (jakkoli Intel 18A nebude trhákem, jak jej prezentoval Pat Gelsinger, a to ani oproti dávno běžícímu procesu TSMC N3).
Do toho – vypadá to díky Donaldovi – posiluje pozice Intelu jako strategické klíčové společnosti pro geopolitické hrátky USA. Pozice amerického dodavatele, jehož továrny nesídlí pár kilometrů od pevninské Číny.
Daří se postupně řešit i různé menší problémy, jako přílišnou závislost firemních velkých GPU na výkonu CPU (to je také čerstvá pozitivní novinka pro první balík her). Možná kdyby Gelsingerovi dali ještě rok, situace firmy by se zlepšovala i pod jeho vedením. Jistě ne tak jako s Lip-Bu Tanem, kterého pojí letité přátelství jak s Patem Gelsingerem, tak Jen-Hsun Huangem a nesrovnatelně méně konzervativní přístup k tomu „co je v Intelu svaté“. Ale některé plody, které možná Lip-Bu sklidí, zasel Pat, který naopak sklízel spíše kyselé plody svých dvou slabších předchůdců.
Mimochodem po počátečních „namachrovaných kecech“ na adresu TSMC a AMD (legendární „zpětné zrcátko“) Pat Gelsinger vystřízlivěl a později pěl ódy jak na TSMC, tak na AMD – to bych rád připomněl v kontextu zprávy, která se nyní objevila, a sice že Intel nabídl AMD své výrobní kapacity a Lip-Bu Tan by moc stál o to, aby Lisa Su u Intelu začala vyrábět své čipy. Opět připomeňme Donalda: pro AMD by to bylo výhodné v tom, že by vykazovala určitý kus své výroby v USA a zvyšovalo to tak pravděpodobnosti vyhnutí se importním clům.
Jinými slovy: pokud bude generace Panther Lake alespoň odpovídající konkurenčním produktům a Intel na ní nebude finančně tratit (otázka výtěžnosti procesu 18A), pak to bude dobré. Pokud by AMD začala i kdyby jen něco ze svých čipů vyrábět u Intel Foundry, bylo by to dobré (protože pak by z daných produktů AMD de facto šlo něco málo do mošničky Intelu). A pokud se podaří přitáhnout nějaké další investice, aby se továrny dotáhly (to je hodně velké pokud) a pokud se podaří (ještě větší pokud) dotáhnout proces 14A, bylo by to úplně „splendidní“. Šanci Intel má a dle mého soudu z určité části ještě díky Patovi a z větší části díky Li-Bu.
Jinou otázkou ale je ta, kterou jsem nastínil v perexu. Duch společnosti. Nebudu se zde nostalgicky rozjímat, neboť to, co kdysi dělalo Intel Intelem, se začalo vytrácet už někdy na přelomu století. V roce 1997 na pozici CEO skončil Groove a jeho místo zaujal Barrett a během jeho let začal Intel dostávat nakládačku od AMD (a nejprve jejích Athlonů/Duronů, později od 64bitových Opteronů, nedařily se projekty jako Itanium atd.). Získání Apple v roce 2005 za Otelliniho byla pouhá znouzectnost a nebyla to ani tak zásluha Intelu, jako spíše neschopnost IBM dodat nástupnické modely PowerPC G5 v očekávaném čase a očekávané kvalitě.
Nene, ten duch už z Intelu vymizel, neboť mizel posledního čtvrt století. Místo toho se plíživě do firmy dralo to, co D-fens popsal ve své knize a k tomu se přidaly věci jako DEI a veškerý ten ne-inženýrský progresivismus, který zničil jak Intel, tak Boeing. V tomto je nyní nastavení doby lepší, protože Donald takovým fenoménům holduje méně než Biden a Lip-Bu je tak akční, jak jen to lze.
Intel nepřestává býti Intelem. On jím už chvíli není.
Ale jednoho dne by zase mohl být…
