Dle této žaloby se projekt Open Library, resp. jeho provozovatel Internet Archive dopouštěl vědomého masivního porušování práv většího než běžná pirátská webová stránka. Přišla žaloba, IA se samozřejmě začala bránit a vydavatelé tak nyní řešili, co s požadavky protistrany.
Služba Open Library dle Internet Archive slouží v době koronavirové pandemie a neustálých lockdownů zejména studentům, kteří se nyní nemohou k daným publikacím fyzicky dostat. Internet Archive jim skrze tuto službu nabídl skeny knih ze tří knihoven s možností neomezených zápůjček celkově více než 1 miliónu knižních titulů.
Zatímco tento krok uvítali zastánci otevřeného přístupu ke vzdělání, vydavatelstvím a copyrightovým uskupením se líbil podstatně méně. Brali to minimálně jako pouhý pokus přiohnout výklad copyrightového práva, často však spíše jako otevřené masové pirátství.
Pomoc nebo pirátství?
Žaloba na sebe nenechala dlouho čekat a na začátku června 2020 ji podala vydavatelství Hachette Book Group, HarperCollins Publishers, John Wiley & Sons a Penguin Random House, a to proti Internet Archive a pěti nespecifikovaným osobám. Všechna tato vydavatelství jsou sdružena v Association of American Publishers. Open Library v žalobě doslova nepovažují za knihovnu, ale nelicencovaného agregátora a pirátskou stránku.
Žaloba argumentuje celkem logicky, že Internet Archive provádí masivní porušení copyrightu tím, že bez jakékoli licence či platby autorům a vydavatelům skenuje tištěné knihy a nahrává je na své servery a distribuuje digitální kopie knih skrze veřejně dostupné stránky. Během několika kliknutí zde může internetový uživatel stáhnout kompletní digitální kopie chráněných knih. Tečka. Celkově loni šlo dle žaloby o více než 1,3 miliónu knih s tím, že IA měla stanoven cíl nabídnout dokonce milióny knih, tedy téměř vše, co kdy bylo napsáno.
Internet Archive samozřejmě věří, že stojí na správné straně zákona s tím, že co na Open Library probíhá (směrem k uživateli), je „příležitostný přenos titulu za přiměřeně omezených okolností“. Též dodává, že zveřejňuje pouze starší tituly z 20. století. Tento argument ale žalující strana nepovažuje ani za přesný, ani za obranu [daného jednání] a logicky dodává, že IA nabízí i tituly, které jsou aktuálně v prodeji a jsou k dispozici v elektronické podobě, čili IA se dopouští narušování trhu, kdy se svou nulovou cenovkou je nepřekonatelnou konkurencí.
V rámci obhajoby IA argumentoval tím, že jeho knihovní služba je legitimní i legální díky tomu, že poskytuje obsah skrze Controlled Digital Lending (řízené digitální zápůjčky), kdy zapůjčení probíhá na omezenou dobu a v určitém omezeném objemu dostupných kopií dané knihy. Naopak se musel vypořádávat s argumentem žalující strany, která logicky argumentuje, že se s vlastním mechanismem omezení zápůjček a držením jedné fyzické kopie knihy nemůže schovávat před skutečností, že právě v době pandemie jeho Open Library jen věci zhoršila, protože i hráči na knižním trhu (včetně autorů, knihoven atd.) bojovali/bojují o přežití (jinak řešený výše zmíněný argument o nemožnosti konkurovat nulové cenovce). Na rozdíl od nich navíc IA měla víceméně nulovou investici do distribučního systému, na rozdíl od vydavatelství či knihkupectví. Jejich jednání tak žalující strana považuje za jízdu načerno na úkor všech ostatních.
Celkovou škodu pak vidí v úrovni desítek miliónů dolarů. V žalobě byla požadována částka na úrovni tisíc dolarů za každé jednotlivé porušení copyrightu. V případě, že by se IA chtěla vyhnout zodpovědnosti přenesením na své uživatele, žaloba ještě počítala se sekundárním porušením copyrightu (volně to považujme za spoluúčast na porušení copyrightu). Celková výše škody pak měla být ještě stanovena.
Internet Archive se brání a žádá podklady
Jeden z možných směrů vedení obhajoby se přímo nabízel. Většina finančních požadavků v případě sporů týkajících se porušení copyrightu u autorských děl, za nimiž stojí velká vydavatelství – a je obvykle jedno, zdali jde o filmy, hudbu, knihy – stojí na nějakém výpočtu škody. Ten obvykle spočítá v nějaké formě získání údaje o počtu porušení práv (počet stažení díla, někdy exaktně určitelný, jindy věštěný z kávové sedliny), který je následně vynásoben vlastníkem práv (žalující stranou) nějakým číslem, které představuje hodnotu jedné kopie díla. Obvykle se volí prodejní cena CD, DVD, BD, knihy. V Česku se pro tento násobící koeficient vžil terminus technicus bulharská konstanta. V tomto konkrétním sporu tedy můžeme pro další výklad považovat za číslo vzniklé pomocí bulharské konstanty onu pevnou taxu 150 tisíc USD za každé porušení práv.
Internet Archive se pochopitelně nehodlá bavit o výši škody vzniklé vynásobením nějakého čísla (počet neprodaných knih, o které měla jeho služba Open Library dané vydavatelské domy připravit) nějakou bulharskou konstantou. Vyžádal si tedy v rámci sporu detailní údaje o prodejích všech knih, kterých se žaloba týká. Cílem IA je samozřejmě to, aby na většině titulů (ideálně na všech) ukázal, že vydavatelstvím žádná reálná škoda nevznikla.
Vedle toho argumentuje i tím, že jeho služba plní též funkci v oblasti uchování díla [řekněme pro budoucí generace], přístupu k němu a též pro výzkumné účely. Toto jsou specifické věci, při jejichž plnění se lze v USA schovat pod záštitu fair use, v tomto kontextu tento termín přeložme jako oprávněné užití díla. IA též věří, že žalovatelnost jejího jednání je omezená na základě principu safe harbour, který definuje zákon DMCA. Zde si pomožme citátem z Wikipedie: Základní ideou je, že nikdo není zodpovědný za to, co přesahuje jeho možnosti kontroly.
Stručně řečeno, IA požaduje velký objem prodejních dat od vydavatelství, na nichž chce ukázat, že vydavatelům nevzniká / nevznikla žádná škoda. Konkrétně požaduje údaje o prodejích 127 knih, které žaloba vysloveně jmenuje, plus data týkající se jednoho či více obsahově porovnatelných titulů, které nebyly nabídnuty k digitální zápůjčce ve stejné době. Vše za období od roku 2011.
IA nejprve toto předložila jako návrh vydavatelstvím, ale jelikož nedošlo k dohodě, nyní tyto údaje požaduje skrze soud. V reakci vydavatelé hovoří o tom, že IA provozuje nelegální distribuci ebooků, která představuje hrozbu zničení legální trhu s ebooky. Dle nich již v žalobě poskytli dostatek dat k inkriminovaných 127 knihám, celkově dosahujícím 670 tisíců řádků dat v Excelu. A IA prý chce získat data, týkající se dalších více než půl miliónu knih, což má IA chtít proto, že všechna dosavadní data nepodporují jejich teorii o tom, že nepoškozují trh.
Vydavatelé též uvádějí, že IA zde staví na zjevně falešné teorii, že může kvantifikovat škody způsobené jejím porušením práv pomocí porovnání prodejů se zcela odlišnými knihami. Knihy ale nejsou zaměnitelné objekty a jejich trh je řízen daleko více rozličnými a stále se měnícími faktory. Explicitně dodávají, že distribuují své knihy čtenářům po celém světě mnoha legálními cestami, zahrnujícími též prodej či licencování ebooků agregátorům, kteří umožňují bezplatné zapůjčování ebooků na jejich zařízení.
Konstatování IA, že jejich praxe neovlivňuje komerční úspěch knih, je dezinterpretací čtvrtého faktoru fair use analýzy. Ten se dívá za hranice ztracených prodejů a zabývá se účinkem [neoprávněného užití] na potenciální trh či samotnou hodnotu díla, přičemž vyžaduje též zvážení nejen toho, jaký je dopad určité akce na trh, ale přímo zabývat se vlivem rozsáhlého a neomezeného jednání tohoto typu.
Jinými slovy se dá říci, že vydavatelé ve své reakci v podstatě připouštějí, že kdyby konání IA probíhalo v malé, omezené míře, mohlo by spadat pod fair use, ale IA koná masově a bez téměř jakýchkoli omezení, a proto její Open Library pod fair use nespadá. Další už je spíš slovíčkaření o tom, co lze považovat za ekvivalentní produkt či jednání, tedy víceméně vymezování a budování vzájemných pozic pro další pokračování sporu. Případně ohrazování se proti naznačenému způsobu, jak by se škody měly či neměly počítat.
Na čí straně pravda leží?
Nutno přiznat, že toto je velmi, velmi zajímavý spor. Pro naše končiny není plně přenositelný, jelikož u nás práva v oblasti knižní zastupuje jiná instituce a i samotné právo je nastaveno poněkud jinak, včetně konceptu fair use. Ale minimálně si můžeme vsadit na vítěze sporu.
Internet Archive je organizace, která je trnem v oku významné části vlastníků nějakých práv prakticky od svého založení. I jednotliví její lidé jsou trnem v oku mnohých a často se potýkají s výhrůžkami žalob, klidně i za miliardy dolarů. Viz můj oblíbený Jason Scott.
Tento spor svého druhu připomíná i spor Google s vydavateli v Evropě (či jinde). Obecně jde o spor těch, kdo do dané věci nalili nějaké peníze, případně práva podědili / koupili a očekávají nějaké výnosy či zisky. Případně těch, kteří prostě nějaká práva vlastní a ze samotného principu věci je nechtějí uvolnit. Takových nepřátel má Internet Archive spousty a zjevně má nadále silnou schopnost si vytvářet další.
Nezkoumal jsem podrobněji, jak ožehavé knižní tituly IA oskenoval a zpřístupnil. Lze jistě předpokládat, že mezi 1,3 miliónem knih bude nenulové množství těch, které i dnes mají slušný komerční potenciál a tak lze předpokládat, že projekt IA daného vydavatele nějakou formou poškodí.
Otázkou však také je, jestli si tímto vydavatelé nekoledují o zápis na seznam těch, kdo okusili na vlastní kůži efekt Streisandové. Každopádně často takto vypadá její přípravná fáze pro následné jednání o mimosoudní dohodě. Uvidíme.
