Hrdobec se bojí čertů.
"Drž mě, podívej jaký mají kožichy...a ty rohy...," říkával jako malý kluk během večerních prosincových procházek svému tátovi.
Jednou přišli čerti nečekaně až do jeho pokoje. Ten největší měl přes rameno velký černý pytel, divoká čertice chrastila řetězem a Mikuláš..., ten se tenkrát kdesi ztratil.
Ďábel měl navrch a nebýt mámy, která duchapřítomně zasáhla, možná by Hrďa dodnes kdesi v podzemí leštil kotle.
Roky plynuly, Hrdobec dospěl, začal programovat v Javascriptu, vyvinul umělou inteligenci, oženil se s Kateřinou, dal se na uměleckou dráhu.
Trauma z dětství přetrvalo.
Snad proto má u sebe neustále malé virtuální peklo v podobě krabičky s obrázkem jablka. Chce to překonat. Držím mu palce.
Mela, ta je jiná.
Za dlouhých zimních večerů, když Apfelbaum plánuje v hamburských čajovnách další akci, často mi říká: "Ty můj ďáble!"
...
==============================
Poruchu osobnosti mám schizoidní.
Diagnostikovala mně ji psycholožka.
Nejsem schopen styku se ženou.
Bleku, vy jste jedním z důvodů, proč se na sobotní komix těším, přestože oficiální verze mě nikterak neoslovuje. Bez vašich "fejetonů", by nebyla tato sekce tím, čím je. Děkuji vám. :-)
