Vlákno názorů k článku Komiks: nový operační systém od Alice - http://img13.imageshack.us/img13/4316/komix123393165313443pe3.png

Kdyz se nekdo rozhodne jit k psychlogovi, mel by tam jit s tim, ze se bude propirat spinave pradlo, na ktere by radsi clovek zapomnel. Clovek by nemel pokladat psychologa za nejake hovado z televize N0ha, ale za nekoho, kdo je vazan profesionalni mlcenlivosti a ma alespon teoretickou snahu pomoci. Psycholog neni mama, ktera psychologii ocividne nezvlada a vsechno premeni na vycitky. Psycholog nevycita, psycholog se te snazi privest k tomu, abys nasla nejake reseni svych problemu. Psycholog nasloucha a klade otazky, zbutek delas ty.

A clovek nekdy musi zkusit vice psychologu, az najde nekoho, kdo vec chape a nejde mu jen o to, ujednat dalsi navstevu (a platbu). Z poruchy nedelej vedu, nauc se s ni zit. Znam jednu Alici, ktera uz ma za sebou par pobytu v blazinci vcetne elektrosoku. Tak bud rada, ze to s tebou neni az tak hrozne. A nejakou poruchu ma pomalu kazdy (podle psychiatru nikdo neni normalni) - rozhledni se okolo sebe: rozvody, domaci nasili, pohlavni zneuzivani, chlast a drogy, whatever.... Osobne znam nekolik lidi s vice ci mene vaznymi psychickymi problemy, nekteri na pokraji silenstvi nebo, bez prasku, dokonce i sileni. Jako jeden znamy, ktery si onehdy urizl prst, protoze slysel hlas sveho mrtveho otce, ktery mu to narizoval (3 mesice v blazinci a jeste mam kokrspanela, ktereho jsem pri tom zdedil - krade jidlo, potvora).

A pokud clovek jde do neceho s rozhodnutim, ze toho neni shopen, dostane se mu odpovidajicich vysledku a usetril by cas a prachy (je krize, ze?), kdyby to zabalil predem.

Máš pravdu, k psychologovi jsem nešla s dobrým přesvědčením a vlastně ani ne z vlastního popudu. Proto taky píšu, že jsem terapie neschopná, za což dávám vinu jen sobě.
Často nad tím přemýšlím, proč je tomu tak, jestli špatně hledám slova, bojím se něco před někým vyslovit či projevit emoce a nebo se sama v sobě nevyznám a tak vlastně ani nemám co říct?
Zajímavé že u psaného projevu mi to jde trochu lépe (i když si po zmáčknutí tlačítka odeslat vyčítám, že jsem ho vůbec zmáčkla)
Ehm, teď jsem si vzpomněla na mé pokusy v dětství se z něčeho vypsat. Třeba jsem si psala deník. Ovšem přistoupila jsem k tomu s pečlivostí sobě vlastní a zapisovala jsem opravdu poctivě všechno, co jsem za ten den udělala. Hodinu po hodině, minutu po minutě. Dopadlo to tak, že jsem si po půl dni lehla a nic nedělala, abych nemusela nic psát:) V duchu jsem si řekla, že tohle je docela peklo a nechala toho:) Pak jsem ovšem povýšila a v Basicu jsem vytvořila úžasný program "sver_se_mi" Takový prototyp "offline" sociální sítě:) Tam jsem mohla napsat cokoliv, počítač mě pak hezky politoval třeba stylem - Tak ty říkáš, že...bla bla..., no tak to je mi líto.:)
Ne ale nechci tu být za fňuknu, fakt to nedělám ráda a ve skutečnosti se o tom snažím spíš vtipkovat. Jen asi žiju úplně v jiném světě, kolem mě mi připadají všichni tak dokonalí. Je mi jasný, že každý doma schovává nějakého toho kostlivce, ale asi se jim to daří skrývat líp, než má společenská nešikovnost.

P.S. Pozdravuj ode mě kokršpaněla, je mi sympatický, máme zřejmě hodně společného. Přede mnou taky všichni své pamlsky typu čokoláda musí schovávat.

Patrne jsi nenarazila na psychologa (psycholozku), ktery by v tobe vzbudil duveru. Ne kazdy to s kazdym umi. A je to asi take tvoje chyba, ze jsi se nedokazala rozhodnout, ze zatnes chrup a opravdu to zkusis.

Mozna by stalo za uvahu hledat psychologa, ktery by souhlasil s tim, ze bude delat terapii pres IM. Nejlepe Skype, ktery prenos zprav kryptuje (tusim Windoze Messenger take, ale nejsem si jisty). Lepsi pofiderni kryptografie, nez zadna. Pozdeji to muzes zkusit na ostro, z oci do oci.

Mozna by stalo za to, pouzit Webcam na obou stranach,; abys nemela pocit, ze se ten psycholog vali po zemi smichem.

P.S.: Az ti jednou dojde, jak jsou vsichni okolo tebe "dokonali", budes se asi hodne divit a treba se zacnes povazovat za hvezdu. Ostatne je blbost povazovat vetsinu za vzor. Vetsina neni vzor, vetsina je prumer. Nevidim duvod, proc by se clovek mel nutit do toho prumeru zapadnout.

To já zase nejsem paranoik, myslím, že kryptování by bylo poslední co bych řešila. To spíš si dokážu představit ten pocit, že se psycholog válí po zemi smíchem:)

Bez kryptovani by se, teoreticky, mohl po zemi smichem valet cely Internet.

Ano, byl jsem v blázinci. Měl jsem úzkost a šel jsem tam dobrovolně, protože jsem se moc bál.

To máš dobrý, že jsi na tom nikdy nebyla tak zle, že bys šla do blázince. Asi je to lepší, když jsi u psychologa nepromluvila; já u psychologa mluvil, během toho mluvení jsem si postupně uvědomil, že jsem špatný člověk (i mě napadlo, že bych mohl mít poruchu osobnosti) a zbláznil jsem se.

Mým rodičům taky vadí, že je nemám rád, a taky mě to odrovnalo. Kvůli tomu, že oni mě mají rádi a já je ne, tak na ostatní lidi působím jako špatný člověk.

Jestli chování svádíš na poruchu osobnosti nebo na sebe je jedno. Porucha osobnosti je součást člověka, je to trvalá neměnná vlastnost. Porucha osobnosti není omluva pro nějaké chování --- člověk je za svoje chování odpovědný, i když je důsledkem poruchy osobnosti. (u jiných porucha, např. schizofrenie nebo těžké mánie to neplatí --- tam postižený za své chování odpovědný není)

JO Bleku tohle znám moc dobře. Já to měla s mámou o to horší, že byla rozvedená a tak se o to víc na mě upnula a o to víc jsem byla já ta špatná. Na návštěvách u příbuzných si na mě pořád stěžovala, takže jsem si připadala přede všemi hrozně. Je to moje máma, stará se o mě, dělá pro mě první poslední a já jsem na ni taková.

Jinak Bleku ty nejsi přeci špatný člověk. Kdybys byl špatný člověk, tak by ti to jak se k ostatním chováš bylo jedno. Ty nad tím ale přemýšlíš a trápí tě to. Jen je škoda, že to tví rodiče nevidí a nedokážou to ocenit. Stačilo by, aby tě přijali takového jaký jsi.
Proč s tím ale mívají rodiče problémy, přijímat nás s našimi chybami? Vidí v nich snad podvědomě své vlastní selhání a tak je nechtějí vidět? Já fakt nevím.

Tvoje matka je asi posesivni citova vyderacka. Povazuj to za jeji problem, nikoliv za svuj.

Já jsem taky problémy považoval za problémy mého otce a ne moje --- a celkem normálně jsem žil. Jenže na psychoterapii jsem si uvědomil, že špatný jsem já, nikoli on.

No tak to byla úžasná psychoterapie...to jako, že měl právo na tebe řvát ty debile, když si schizoid?

Jo na tom určitě něco bude. Pamatuji, že na jednoho partnera žárlila natolik, že nikam sám nesměl. Žárlila dokonce i na jeho kamarády:/

Dneska už to za její problém považuju, ovšem když jsem s ní žila, byl to i můj problém.

To je blbý, když si na tebe máma veřejně stěžuje a v ústraní ti říká, jak tě má ráda.

To u mě to bylo naopak, otec mě veřejně chválil a v nejužší rodině mi nadával --- což vede k dojmu, že si ostatní lidé myslí, jak jsem já špatný, že nemám rád otce, který mě přece má tak rád. Kéž by mi říkal, že jsem debil, i na veřejnosti. Ale to on ne.

"Stačilo by, aby tě přijali takového jaký jsi."

--- to si taky říkám, že kdyby si otec řekl "ano, nadával jsem ti, nemáš mě za to rád, je to přirozená reakce, že člověk nemá rád někoho, kdo mu nadával, nebudu proti tomu nic dělat", tak bych s otcem mohl normálně vycházet. Jenomže to oni ne, oni si řeknou, že je to špatně, že ho nemám rád a snaží se to změnit. Čím víc se snaží, tím je mi s nimi hůř.

Špatný člověk jsem, pořád otravuju na internetu se svou poruchou. Podle názoru dost lidí bych měl mít rodinu rád a já ji nemám rád.

JO máma si veřejně stěžovala, aby mi odkázala, že ta špatná v našem vztahu jsem jen já. Vždycky mi říkala, že ten a ten si taky myslí, že se k ní chovám hrozně. Když byla nějaká rozepře, tak se musela jít k někomu ubezpečit, že ona je ta bez viny. I ke svému psychologovi mě tahala (neúspěšně), aby mi prý řekl, že já jsem ta špatná a ubližuju jí. Měla jsem stejné pocity jako ty, říkala jsem si, kdyby mě mlátila, řvala na mě, pak bych si byla jistá, že chyba je u ní, ale ona mi přeci nic takového nedělala. A tak to viděli i ostatní. O to hůř mi vždycky bylo.

Abych se přiznala dodnes nemám odvahu si o tom s ní promluvit otevřeně. Ale já se vůbec celkově tak nějak vyhýbám všelijakým sporům. Z hádek mám husí kůži a spoustu věcí raději přecházím. Což asi není dobře, protože to pak v sobě střádám. A mnohdy třeba zbytečně. A pak se to samozřejmě projeví jinde, třeba že dokážu brečet nad ztracenou ponožkou (ale to by mě šlak trefil, no nenaštvalo by tě to, když jednu ponožku máš a druhá někde leží a ty nevíš kde?:)

"Špatný člověk jsem, pořád otravuju na internetu se svou poruchou."
Ale no tak Bleku, na internetu jsou daleko horší prudiči. Může mi vadit člověk, který na internetu všechny uráží a naváží se do ostatních. Ty mě nevadíš.

"Podle názoru dost lidí bych měl mít rodinu rád a já ji nemám rád."

Ještě k tomuhle - zajímalo by mě, kolik ale z těch lidí, kteří ti tohle říkají, mělo se svými rodiči problémy. Oni to nepochopí, když u nich funguje vše jak má. Nepochopí, že my jim třeba naopak můžeme závidět, že mají své rodiče opravdu rádi, protože pokud můžu mluvit za sebe, nic bych si nepřála víc, abych měla svou mámu opravdu upřímně ráda. Abych měla chuť jí obejmout, když mám nějaké problémy. Co oni o tom můžou vědět. To nemluvím o tom, že v mnoha případech jde i o čiré pokrytectví. Tak to má být a tak to budou hlásat i kolem sebe. Ačkoliv si tím sami jistí nejsou.

Ano, kdyz si vzpomenu na vsechny ty ponozky, ktere jsem nekam zabordelil a jak nekde chudinky lezi, zoufale a opustene, tak je mi opravdu kolikrat k placi. :-)

A to já si ty ponožky zase takhle nepersonifikuju, tak špatný to se mnou ještě není:))

spatny clovek. pol pot, alebo general amin splnaju definiciu zleho cloveka.

" Porucha osobnosti je součást člověka, je to trvalá neměnná vlastnost."
ak je to vlastnost, tak ju tak ber. nazivo sa s tebou tazsie komunikuje. to je akoze nevidany jav?