Hlavní navigace

Vlákno názorů k článku Komiks: opravdová tragédie od bambas - Posledni! :D

  • Článek je starý, nové názory již nelze přidávat.
  • 10. 3. 2011 21:08

    Root.cz » Humor » Komiks: opravdová tragédie (neregistrovaný)

    Tehdy mu ještě nikdo neřekl, že svatý grál je miska, ale taky kopí, trumpeta v jeho ruce obrácená vzhůru jako miska však byla zbraní i nástrojem přesladké nadvlády vymrštěným do nebes, aby spojoval zemi s Mystickým pólem. S jediným Pevným bodem, který vůbec kdy ve vesmíru byl: s tím, který právě on svým dechnutím na jeden jediný okamžik stvořil.
    Tehdy mi Diotallevi ještě nemohl povědět, že člověk se může nacházet v Jesodu, což je sefira Základů, znak spojenectví vrchního luku, který se napíná, aby vyslal své šípy k míře Malchutu, svému terči, Jesod je kapka, jež vytryskne z šípu, aby dala vyrůst stromu a plodu, je to anima mundi, okamžik, v němž mužná síla plozením spájí veškeré stavy bytí.
    Umět upříst toto Cingulum Veneris znamená napravit Demiurgův omyl.

    Může člověk strávit celý život hledáním příležitosti, a přitom si nevšimnout, že rozhodující okamžik, který zdůvodňuje zrození i smrt, už minul? Nevrátí se, ale byl tu, byl tu nenávratně a byl celistvý, zářivý a štědrý jako každé Zjevení.
    Jacopo Belbo se tenkrát díval pravdě do očí. Jediné pravdě, která mu kdy měla být povolena, protože ta, kterou se dovídal, mu sdělovala, že každá pravda je kratičká (co přijde potom, to už je jen komentář). Právě proto se snažil nedočkavý čas zkrotit.
    Určitě mu to tehdy nedošlo. A nedošlo mu to, ani když o tom pak psal nebo když se rozhodoval, že o tom už psát nebude.
    Došlo to mně dnes večer: autor musí zemřít, chce-li, aby si čtenář všiml pravdy.

  • 11. 3. 2011 6:07

    3797 (neregistrovaný)

    The conversation proceeded. The readiness of the fair-
    haired young man in the cloak to answer all his opposite
    neighbour’s questions was surprising. He seemed to have
    no suspicion of any impertinence or inappropriateness in
    the fact of such questions being put to him. Replying to
    them, he made known to the inquirer that he certainly
    had been long absent from Russia, more than four years;
    that he had been sent abroad for his health; that he had
    suffered from some strange nervous malady—a kind of
    epilepsy, with convulsive spasms. His interlocutor burst
    out laughing several times at his answers; and more than
    ever, when to the question, ‘ whether he had been cured?’
    the patient replied:
    ‘No, they did not cure me.’

  • 11. 3. 2011 17:57

    Odpověď na názor (neregistrovaný)

    „Ach, můj milý Drecku,“ uvítala generála, Jsem k smrti umodlená. Kajícníci…“
    Generál mávl rukou a hodil sebou do křesla, až péra zasténala. „Nejdu se modlit, ehehé,“ řekl. „Prachsakra… Mám starosti, meine liebe.“
    „Copak, copak, Dreckerl,“ řekla madam Ulrika. „Snad ne s pánbíčkem?“
    „Pánbíček je richtig.“
    „Tak jaképak starosti může mít generál Její Výsosti?“
    „To je právě to,“ zabručel Dreck. „Jo, jo.“
    Ulrika se posadila na postel a přitáhla si houni. „Nezdá se ti, generálku, že je zima?“
    „Taky že je,“ kývl Dreck.
    Madam kýchla.
    „Její Výsost si myslí, že je to vina Wilhelma Jaksche,“ řekl Dreck. „Nemyslí si to ale jenom o počasí, prachsakra.“
    „Já ti nerozumím, Dreckchen.“
    „Ehehé… Chce Jakschovy peníze.“
    „Cože…?!“
    „Vyrostla nám, meine limbe,“ ušklíbl se generál Dreck. „Taky má pořád kolem sebe plno těch prachsakra aristokratů. Arcivévoda, baron Schnaps, hrabě Tokayski… i ta zatracená bába hraběnka Kirschwasserová, když nemluvím o markýzi von Eier-Cognac. Dokonce i ten páprda baron Pfefferminz… Je to spiknutí.“
    „Spiknutí…?!“
    „Prachsakra,“ houkl Dreck a vyskočil. „Spiknutí! To se ví, že je to spiknutí. Těm titulovaným flákačům se nelíbí, že jim Jaksch počítá tisícovku za Färse, tři stovky za flašku Weihwasser a kdovíkolik za psí maso, petrolej a všecko. Arcivévoda nabulíkoval Gottliebe, že pořádnou korunovaci nepořídí za míň než za půl miliónu zlatých.“
    „Půl miliónu…?!“
    „Ty se všemu jenom divíš, Ulriko.“
    „Však víš, že jsem vzdělaná v docela jiném oboru, Drecku.“
    „Jo… To teda jo,“ kývl Dreck a zastavil se u postele.
    „Co ti na tom všem záleží, mein verdienter Zwerg?“ řekla Ulrika a přejela generálovi dlaní po koženkách.
    „Tak já ti to vysvětlím,“ řekl generál a posadil se. „Pamatuješ si ještě na jistou… Na jménu nesejde. Vyneslo ti to pěknou hromádku zlatek a místo představené.“
    „Jak by ne, Drecku. Mám na to do dneška krásnou vzpomínku. Ach…“ Sentimentálně popotáhla a hřbetem ruky si otřela z obou stran svůj slavný nos. „Když jsem na ni tehdy v noci padla a popadla ji za krk… Byla silná, Drecku. Skoro se mi to nepodařilo. Ale jak se pode mnou házela, vstoupil do mě bůh. Zkoušela jsem několikrát něco podobného s novickami, ale není to ono. Když je nemůžu zabít, bůh do mě nevstoupí. Škoda, že jsou tak drahé.“

  • 14. 3. 2011 0:31

    used to be first (neregistrovaný)

    0100101001110­011011001010110110100100­000011100000110111101110­011011011000110010101100­100011011100110100100101­100001000000111010001100­001011010110111101001100­101001000000111010101111­010001000000110110101110­101011110100110010101110­100011001010010000001101­010011010010111010000100­000011101100111001101101­001011000110110100001101­110011010010010000001100­100011011110110110101110­101001011100010000001001­010011100110110010101101­101001000000111000001101­111011100110110110001100­101011001000110111001101­001001000000110000100100­000011011100110010101101­010011011000110010101110­000011100110110100100101­100001000000111010001100­001011010110111101001100­101001000000111010101111­010001000000110111001100­101011011100110100100100­000011000110110111100100­000011100100110010101110­011011010010111010000101­100001000000111001001101­111011110100110010101101­010011001000110010101110­100011001010010000001110­011011001010010000001100­001001000000110101001100­100011001010111010001100­101001000000110010001101­111011011010111010100101­110001000000100101101101­111011011100110010101100­011001000000111001101110­000011011110110101001100­101011011100110100100101­11000001010

  • 17. 3. 2011 10:28

    celé vlákno (neregistrovaný)

    Karbanátky
    "Po krátké, ale velmi těžké nemoci nás opustili naši bratři, synové, švagři,
    otcové a..." rozpačitě a trochu nejistě promlouval na městském hřbitůvku postarší
    kněz zahalený v pláštěnce. Mohlo mu být tak padesát, ale byl shrbené postavy a
    jeho vodnaté oči neustále nervózně těkaly po pozůstalých. Svou sešlostí připomínal
    břečťanem opředené zdi hrobek, které tu kdosi postavil před desítkami lety.
    Pozůstalých bylo pár a ještě k tomu už druhý den vytrvale pršelo. Staré
    náhrobní kameny se leskly jako ve filmu natočeném podle novely Stephena Kinga.
    Podrážky zúčastněných se bořily do řídkého bláta. Smutný den, smutný podzim,
    smutný hřbitov a smutný úděl zúčastněných podivné slavnosti...
    "Budiž jim země lehká... -" dodal.
    "Otče náš, jež jsi na nebesích,
    posvěť se jméno tvé, buď království tvé
    jako v nebi, tak i na zemi...
    Chléb náš vezdejší dej nám dnes..."
    Arnoštovi bylo pouze třiatřicet, ale v poslední době vypadal na pětačtyřicet. Měl
    toho za sebou požehnaně a denně prosil svého Boha, aby mu pomohl překonat
    všechny strázně, které mu život posledních pár let přinášel. Byl střední postavy,
    černé vlnité vlasy sestřižené nakrátko ještě nezdobil ani náznak temenního kolečka.
    Dříve rád chodil do sauny, lyžoval a plaval. Mírné bříško, za které se tolik styděl, si
    vypěstoval za posledních sedm let. Občas si láskyplně vzpomněl na dobu studií, na
    dobu, kdy mu ještě jeho právoplatná žena Alice ani nikdo jiný nezakazoval věci, které
    měl tolik rád. Vystudoval stavařinu a architekturu na ČVUT v Praze s červeným
    diplomem a záhy o něj projevilo zájem několik firem, které by mu zajistily téměř
    blahobytný, ale hlavně spokojený život příslušníka privilegované střední vrstvy. Leč
    člověk míní, ale Pánbůh mění... Často vzpomínal na svého trhlého spolužáka
    Františka Moravce.
    "Jseš hovado a hovadem zůstaneš," spílal mu pravidelně během studií
    vypečený spolužák, který byl znám svými sklony k nekonformním hudebním stylům a nezřízené konzumaci všeho, co obsahovalo alkohol. "Není normální dát se k
    černoprdelníkům, když seš chytrej jak rádio. Můžeš vydělat spousty peněz a ještě
    dělat, co tě baví. Máš talent... Já sice mám vyšších duchovních cílů, ale vstoupit do
    církve ve dvacátém století je šílenost... Ještě k tomu ke katolíkům. Chodíš pořád s
    tou nedomrlou gymnazistkou? Té, když řekneš, aby ti ukázala bobra, tak tě povleče
    do ZOO nebo do Karpat... Ale co je mi do toho, já se pro práci a sebeobětování
    nenarodil, nejspíš budu po studiích provozovat hudbu nebo se dám k cirkusu
    Berousek, ale teď půjdu rozhodně na Kovárnu na pivo a tlačenkový salát. Je pátek..."
    "Alkohol ubije tvé já a rozmělní ti mozek na kaši," oponoval mu Arnošt. "Už teď
    nechápeš hloubku vztahu mezi mužem a ženou, do kterého zasáhne boží vůle."
    "Za každým vztahem mezi chlapcem a dívkou tuším přátelství mezi bobrem a
    obrem. Dokud studuji, budu si užívat, jen blbec si staví překážky, tam kde nejsou –
    na kaši budu já, ne můj mozek," chechtal se František, nastupuje co tramvaje číslo
    dvacet jedna. "Možná že nechápu hloubky a nevím, kam zasáhne vůle Stvořitele
    všehomíra, ale naprosto jistě vím, že dnes vypiju alespoň deset piv."
    Arnošt se dal pokřtít v dospělosti a vstoupil ke katolíkům těsně před ukončením
    vysoké školy a hned se také musel ženit, protože přivedl do jiného stavu dívku z
    jejich společenství. Chodili spolu už dlouho a Alice vytušila, co Arnoštovi schází.
    Jednou to přijít muselo.
    "Ale vezmeš si mě," špitla jak v italském snímku z počátků zvukového filmu,
    když si sundávala kalhotky. Nebylo to tak dobré jako s kamarádkami z koleje, se
    kterými laškoval, než začal laškovat s církví. Chtěl utéct, ale nebyl mu dán prostor.
    Alice propadala depresím, protože její zpovědník ji plísnil za to, že dává mimo
    svátost manželskou.
    Posléze propadl depresi Arnošt. Alice mu sdělila, že čeká dítě, ale potrat
    nepřipadal v úvahu. Nad Arnoštem zaklapla past. Netušil, že nikdo není těhotný.
    Alicina zkušenější a podobně šťastně vdaná přítelkyně jí prostě poradila, ať simuluje
    těhotenství. Těhotenství sice trvalo deset měsíců, protože si přestali dávat pozor a
    otěhotněla doopravdy, ale Arnošt měl tolik práce a starostí, že mu to snad ani
    nedošlo. Bývalý zdatný student byl lidumil a dobrák od kosti. Netušil, že si s
    manželkou na sebe váže i rodinu, která uvažuje jinak než on a jeho vlastní rodina.
    Brzy po svatbě nastaly problémy, které vyústily v sadu katastrofických událostí.
    "Po ovoci jejich poznáte je," vybavil se mu jednou citát z bible, tedy konkrétně z
    Nového zákona. "Postavil jsem dům, zasadil jsem stromů jako František Dobrota, zplodil dva syny, kteří chodí poslušně každou neděli do kostela... snad ani nevědí
    proč. Mám ženu nic moc, ale hodnou a věřící. Měl bych být spokojený, ale nejsem..."
    Postavil na sporák konvici a jal se připravovat čaj. Musí si zajít k doktorovi, aby se na
    něj podíval, možná i k psychiatrovi, jinak se z těch pitomců okolo sebe zblázní. Taky
    by měl dát do huby páteru Šustovi, který leje Alici do hlavy nesmysly, jež mu z
    manželství postupně udělaly jakousi podivnou církevní instituci. Dopadne jako Mistr
    Jan z Husi, nakonec ho ukřižují a po jeho smrti uznají chybu a postaví mu na
    zahradě pomník. Tchán už mu začal vyčítat i malou stavební firmičku, kterou založil,
    aby zajistil rodinu. Došlo to tak daleko, že se pokusil navrhnout před měsícem
    rozvod. Situace doma už byla neudržitelná. Alice už delší nechtěla jíst prášky,
    protože její zpovědník se rozběsnil, že používat antikoncepční pilulky je komplot proti
    vaječníkům a vražda nenarozených. Přestali spolu spát. Když odmítl dalšího
    potomka, nastalo doma dusno.
    "Kdo nechce nést riziko, že počne další dítě, nemá právo těšit se ze sexu,"
    sdělila mu před týdnem Alice, která se vrátila ze společenství katolických manželek,
    kde jim radila jeptiška, jak mají pozitivně pohlavně žít.
    "To určitě vymyslela ta vaše sestra Gardénie, nebo jak se jmenuje. To je
    kravina... Vždycky jsme to dělali, abysme si přitom užili. Teda podle možností. Jak
    vám může radit jeptiška, která ho tam ani neměla?" kroutil Arnošt hlavou.
    "Byli jsme mladí a nezodpovědní, sex je pro dospělé lidi. Chováš se pořád jako
    na vysoký. A jak víš, že ho tam sestra Filoména neměla. Některé sestry vstoupí do
    řádu po nenaplněném citovém vztahu. Rozhodnou se pomáhat bližním, protože zjistí,
    že vztah k Bohu je víc než manželství."
    "Opravdu zodpovědní v sexu jsou tví bratři, kterým nestojí a v životě po sobě
    nenechají nic víc, než to že pokaždé zapomenou po velké vytřít štětkou záchodovou
    mísu? Já jsem se z lásky k vaší rodině uvolil je trpět i ve firmě, což bylo nejspíše za
    trest. Jejich manželky jsou upjaté, hranaté a nepřitažlivé jako normalizační design
    osmdesátých let."
    "Nezačínej už zase s těma vysokoškolskejma chytrostma. Myslíš si, že když
    seš inženýr, můžeš si na naši rodinu vyskakovat? Pýcha předchází pád! A naši
    rodinu vynech, maminka mi říkala, že kdo není vychovanej ve víře odmala, je
    nebezpečnej pro církev," opáčila a naznačila teatrálním gestem znechucení. "Moji
    bratři jsou hodní, a to je nejdůležitější..."
    "Tygr šavlozubý, když je po obědě, je také hodný. Další dítě si teď nemůžeme dovolit," prohlásil rezolutně. "Takže se souložit nebude. Dost práce mi dá udržet firmu
    v chodu, jsme na maloměstě a zakázek není tolik. A tvoji líní příbuzní nás stojí moc
    času a peněz." Přesněji řečeno Arnošt byl poslední dobou rozčarován nejen
    manželstvím, ale i pracovními výkony Aliciných příbuzných. Hodlal jim doporučit, aby
    odešli z firmy na vlastní žádost – respektive už jim to několikrát doporučil, aby
    neodešli s ostudou. Nestalo se tak. "Musím je vyrazit," pomyslel si, "jinak půjde firma
    do konkursu..." Parta církevně vzdělaných přidavačů se před započetím každého
    pracovního dne modlila a před velkými církevními svátky to bylo hotové peklo. Arnošt
    měl poslední dobou podezření, že za přehnanou zbožností je chronická nechuť k
    práci. Snažil se je povzbudit vidinou vyšších odměn, ale marně.
    "Nepotřebuji ničeho navíc," nechal se slyšet prostřední bratr, švagr Jan. "Co
    potřebuji k životu, mi dá Bůh zadarmo."
    A co ti nedá, to si vezmeš sám, trpce se v duchu zasmál Arnošt.
    Alice ho vytrhla z přemítání: "Mně to už snad ani nechybí, to ty to chceš pořád
    do mě strkat," prohlásila a pokračovala v přípravě nástěnky do kostela. "Šustr mi
    říkal, že je to nezřízenost a neuměřenost... třikrát týdně... a zvlášť o půstu!"
    "Šustr je magor... A mám pocit, že i dost nasává, naposledy o kázání vyprávěl o
    tom, jak Ježíš vystoupil s Františkem Ringo Čechem na horu Říp a tam obdrželi
    desatero přikázání. To mě tak vyděsilo, že jsem musel vyjít před kostel na čerstvý
    vzduch."
    "No a co? Tak to jednou trošičku zmotal, je starej. Změnil ses, nevážíš si
    svátostí... a minulou neděli jsi nebyl na mši ani večer."
    "Dělali jsme s účetní uzávěrku, pracovali jsme," podotkl. "To slovo – pracovat –
    se u vás moc nepoužívá. Apropó, zmizely mi čtyři plechovky venkovní barvy, když byl
    tvůj bratr s švagrem u mě s pozvánkou na jakousi zmatenou církevní sešlost."
    "Ta církevní sešlost bude oslava přijetí Pavlíny do našeho křesťanského
    společenství. Bude to obrovská sláva. Uvědomil sis někdy, že jsem původně chtěla
    vystudovat církevní školu a stát se řeholnicí a můj bratr chtěl být knězem? Musíme
    plnit svou apoštolskou úlohu, aby se církev rozrůstala."
    Přijetí Pavlínky do společenství ho opravdu nezajímalo. Podobné oslavy znal.
    Někdo zahraje na příšerně rozladěnou kytaru a zazpívá o tom, že "půjdeme k lidem
    všem" – pak se zapne video. Všichni podívají na život a dílo svatého Františka z
    Assisi a půjde se spát. Když bude pseudovečírek hodně úspěšný a protáhne se,
    některá z dospívajících dívek se v tichosti poblije po mešním víně. "Tvůj bratr má čerstvě natřené plechy pod okny. Já předpokládám, že ho
    nevzali na bohosloveckou fakultu kvůli majetkovým deliktům," odvětil Arnošt temně a
    rozhodně.
    "To je přece v rodině," zapýřila se Alice a koketně zavrněla.
    "Je to sice v rodině, ale já to platím," ukončil debatu a odejel do skladu pro
    lepidlo na lino.
    Poslední dobou začínal Arnošt být drzý a přímý jako za dob studií. Nelíbilo se to
    tchyni, nelíbilo se to tchánovi, Alici i jejím frigidním okřížkovaným kamarádkám.
    Nelíbilo se to nikomu z nich. Byla to však tvrdá realita. Arnošt už nehodlal ustupovat.
    Hodlal se rozvést, koupit si konečně nové a pořádné auto, aniž by ho někdo
    pomlouval, že se vyvyšuje nad ostatní, a pozvat na pivo a na večeři několik svých
    starých známých. Prostě chtěl normálně žít a užívat si vymožeností raného
    kapitalismu...
    Líný fráter Šustr, který jako každý večer popíjel v sakristii mešní víno, byl
    schopný mystifikátor i organizátor. Dokázal rozdělit práci ve farnosti tak, aby na něj
    žádná nezbyla a měl klid ke čtení rodokapsů, červené knihovny, životopisů svatých,
    sledování televize a lemtání mešního vína. Sedával ve staré lenošce vedle sochy
    svatého Josefa, dokud se mu nezklížily oči a dočista nevytuhl. Hrdinové z výše
    uvedených děl se pak občas zjevovali o nedělním kázání po boku Davidově,
    Ježíšově nebo Mojžíšově. Podle toho, co zrovna četl nebo co vysílali a jak měl
    vykropeno. Jednou po vánoční nadílce, při které dostal litrovou láhev rumu do čaje,
    přišli se do Betléma poklonit Jezulátku tři mudrci, Baltazar, Melichar a Vinnetou. Není
    potřeba připomínat, že páter Šustr ležel zrovna v mayovkách. Bystřejší věřící, kteří
    Šustra znali, se divili, že Vinnetou neodstřelil malého Ježíše legendární stříbrnou
    puškou.
    "Je to ňáký málo divoký, pan farář nám stárne," suše k tomu poznamenal
    kostelník. "Půlka kázání a žádná mrtvola..."
    Všichni ve farnosti pracovali jak za socialismu, jen nesměli tolik krást. Pánbůh
    to zakázal už za Mojžíše a fráter to neopomenul o každém nedělním kázání
    zakomponovat do své řeči. Krást se nesmělo a cizoložit také ne. Jednou dokonce
    tvrdil, že se starozákonním přikázáním, které znělo "Lomikare, Lomikare, do roka a
    do dne nepožádáš manželku bližního svého", přišel prorok Jan Kozina. Farníci to
    přešli mlčením. Byli už zvyklí na leccos. Nakonec to byla skoro pravda. Jak je známo
    z literatury, Lomikar skutečně po roce žádnou manželku nemohl požádat. Dočista zcepeněl. A kdyby Kozina žil v době Davidově nebo Mojžíšově, bůhví, jak by Bible
    vypadala.
    Na biskupství se nemohli dopočítat místních věřících, protože spotřeba vína
    byla větší než v Chrámu svatého Víta na Pražském hradě. Šustrových oveček bylo
    asi dvě stě, ale spotřeba vína byla, jako by do kostela na mši chodilo lemtat padesát
    žíznivých slonů. "Musím dělat v neděli a v pátek trojáky," bránil se Šustr, aby
    zdůvodnil enormní spotřebu vína. Trojáky se rozuměly tři mše denně. "Šustr, vy
    praktikujete svaté přijímání pod obojí jako u husitů?!" děsili se jeho nadřízení. Fráter
    už téměř nevycházel z areálu farnosti, protože někdy z něj táhlo tak, že by to na
    místě zabilo i řeznického psa. Ale Šustrovi alkohol svědčil a mešní víno občas
    prokládal i krabicemi laciného bílého. O to úděsnější pak byla kocovinová rozhřešení,
    která uděloval ve zpovědnici. Jednou doporučil důchodkyni Šantavé, aby odříkala
    deset Zdrávasů a Otčenášů a udělala dvacet kliků.
    To, že Arnošt nadhodil variantu rozvod, Alici vyděsilo. Ne, rozvod nemůže
    připustit, to nikdy. Jen přes její mrtvolu. Tolik spolu přece prožili, dokonce ho nechala,
    aby na ni sahal už před svatbou. Vlastně proč přes její mrtvolu, ona přece nechce
    rozvod. Navíc by se už nemohla vdát a zůstala by sama s dětmi a nic neumí. Školu
    nedokončila, byla strojem na plození dětí, bez vlastního názoru na věci. Rodiče ji
    naučili čistotě těla i ducha, ale to bylo asi všechno, co pořádně uměla. Měla sice
    jednu dobu zaměstnání, pracovala jako recepční v hotelu, ale nebude přece sloužit
    bezvěrcům jako terč posměchu. "Obsluhovat děvkaře, slizké byznysmeny a přiopilé
    obchodní cestující... no, fuj!" zhrozila se. Byla vychována k úctě k Bohu, Ježíši a k
    sobě samé, ale k ničemu dalšímu. Někde vzadu byly synové a manžel. Navíc Arnošt
    byl jistota a určitě by minimálně přišla i o půlku domu. Arnoštova rodina ji nenáviděla,
    protože vytrvale všechny poučovala, jak se má žít. A tatáž rodina už nějakou dobu
    tušila, že se něco semele.
    Já nechci bořit svatý chrám manželství, který posvětil svou přítomností sám
    stvořitel vesmíru, napadlo jednou paní Zelenkovou, já za nic nemůžu, a tudíž můžu
    udělat všechno, abych byla spokojená jako dřív. Alice začala pomalu, ale jistě
    magořit... a nikdo si nevšiml toho, že A. Zelenková magoří... Všichni okolo byli
    neteční nebo měli svých problémů dost. Nebo taky magořili...
    Arnošt se chová jako nevěřící pes, uvědomila si jednou, když míchala guláš.
    Rozhodla, že manžela sprovodí ze světa. Nikomu to neřekla a odešla do drogerie
    koupit jed na krysy, jak to viděla v televizi. Měla moc ráda televizní seriály a pořad Riskuj. Nejradši měla Jessiku Fletcherovou, ale ta řeší podobné případy travičství jen
    v televizi, nemůžou jí na to přijít. Proč taky? Konečně jed na krysy mohl klást Arnošt
    a lízat si přitom prsty. Ona je přece křesťanka, kdo by ji podezíral, bude mít určitě
    výčitky, ale to se nějak udělá. Nejspíš v neděli udělám karbanátky, rozhodla se. Do
    karbanátků se běžně dává tolik svinstva, že zabíjejí samy o sobě. Nějaký strychnin
    se tam už ztratí. Kostky byly vrženy...
    Manželka tedy uvařila a pro jistotu odjela v neděli dopoledne i s dětmi na
    katolický seminář do Mělníka a ponechala chotě osudu, který, jak doufala, bude
    patřičně nepřející. Měla se vrátit až v úterý, což byla jistě dost dlouhá doba na to, aby
    nemusela Arnoštovi poskytnout první pomoc. Netušila ale, že karbanátky změní
    majitele. Aliciny karbanátky byly vždycky tak hnusné, že je Arnošt jedl jen se
    sebezapřením. To, že odjela, bylo dostatečným důvodem je nekonzumovat. Nedělní
    oběd byl ve znamení chleba s pomazánkovým máslem a večeře ve znamení dvou
    popovických ležáků. Však ležákem největším se staly karbanátky. Nevyzpytatelné
    jsou cesty Boží...
    Nebudu to žrát, rozhodl se i v pondělí. Cestou do práce to někde vyhodím, aby
    to nenašla. Ještě bych pak poslouchal blbý kecy, že jsem vybíravej. Karbanátky
    putovaly do igelitové tašky s logem supermarketu Albert. Pak skončily na zadním
    sedadle Favorita. Někteří jeho pracovníci opravdu pocházeli z řad rozvětveného
    příbuzenstva Alice, aby měl doma klid. Zaměstnal i několik jejích kamarádů z místní
    farnosti. Nikdo z nich neměl k práci takový vztah, aby to Arnošta uspokojovalo. Jejich
    mysl zaměstnávaly vznešenější myšlenky než bylo skládání cihly k cihle, aby vznikl
    příbytek. Před Vánoci a Velikonoci se někteří vytrvale postili, a odmítajíce stravu,
    neměli sílu utáhnout kolečko s pískem. Všichni dokázali radit ostatním, jak se má
    správně žít, ale nikdo z nich si nedokázal poradit s životem v tržním hospodářství –
    tudíž byl kapitalismus špatný a dílem samotného vládce pekel. Ostatní zedníci na ně
    hleděli úkosem, protože s nimi po práci nezašli "na jedno". Ne že by u Arnošta
    pracovali alkoholici, ale zaměstnavatel věděl, že několik ležáků po pracovní době
    stmelí kolektiv. Ale mužstvo pátera Šustra se nechtělo tmelit, ani když se chodilo do
    hospody sledovat mistrovství světa v hokeji. Možná že kdyby jim v hospodě nalili
    zadarmo, tak by si i dali. Společné pro celou Alicinu partu bylo, že byli držgrešle,
    jakkoli na kostel přispívali značnými částkami. Ten ale vypadal pořád stejně
    starožitně a sešle, protože páter Šustr investoval převážnou část příjmu farnosti do
    lihovarnictví. Šustr se tím přičinil o zázrak bezmála okresního formátu. Slabomyslné babě Januškové spadl na hlavu místní obrovitý černý kocour Péťa, když se při lovu
    holubů pokusil ztéci shnilou střechu svatostánku. Střešní krytina se pod ním
    zahoupala, kocour se vyděsil, ztratil rovnováhu a padal přímo před zadní vchod do
    chrámu. Když se mu podařilo ve vzduchu obrátit na všechny čtyři, spatřil pod sebou
    sice stařenu zametající listí, ale už to nevybral. Dopadl na bábu jako atomovka na
    Nagasaki; dopadl Januškové přímo za krk a zaryl se drápy i do jejích zad. Verze
    Januškové pak byla, že se poprala s ďáblem v kocouří podobě, který na ni spadl,
    když se nebesa otevřela. Pak, když Satan uviděl křížek, zcepeněl a pohltilo ho samo
    peklo. Kocoura nepohltilo peklo. Lekl se babizny, která pod ním vyvstala místo
    trávníku, neudržel se, spadl na záda a na chvíli omdlel. Pak se po svahu skutálel do
    kostelní žumpy, kterou hovnocucáři ráno zapomněli zavřít. Baba Janušková pak
    dlouho velebila Pána, který ji zachránil před mocnostmi pekelnými. "Taková svině
    špinavá a veliká to byla! Plameny mu šlehaly z oslintaný huby. Vypadal jako ten...
    vetřelec z televize!" nechala se babi slyšet v oddělení důchodkyň o nedělní
    bohoslužbě. "Mávám mu krucifixem před huboj... pak se odevříla zem a zajel do
    pekla... fuj tajxl!" Skutečnost byla taková, že jestli byl její anděl strážný po ruce, tak ji
    po celou dobu nechránil před Belzebubem, ale před horším průserem. Mohla
    spadnout do jámy plné hoven, protože se kolem ní motala posledních čtyřicet minut.
    Kocour samozřejmě nezcepeněl, protože kočky mají, jak je známo, devět životů a
    jdou zabít velmi těžko. Jenom nemohl dva týdny mezi micky, protože smrděl jako
    záchodová štětka.
    Pohani, smutně následováni křesťanskou obcí, teď stavěli dům pro místního
    Nerona, majitele autobazaru inženýra Lukáška, scestovalého to mladého muže
    měnícího milenky jako Schumacher pneumatiky. Ten, netuše, že mu může spadnout
    barák při souloži na hlavu, se navíc zdráhal dát kostelu starou ojetou Škodu 1203,
    kterou už stejně nikdo nechtěl koupit.
    "Ať vám ji nadělí Pánbůh, vy sračko. Doslechl jsem se, že jste si na mě otvíral
    svou nevymáchanou hubu v kostele... A vypadněte, nebo na vás vypustím své
    nevěřící psy. Jsou to dobrmani," řekl páterovi Šustrovi, jenž přišel orodovat za místní
    paradezantně mongoloidní jednotku Jana Pavla II. Ne že by všichni křesťané v
    městečku byli pitomci, naopak, ale výkvět, kterým se obklopovala rodina manželky
    Arnošta, byl znám svou uprděností. Pravdou bylo i to, že menšina pohodářů jezdila
    na mši ke konkurenci.
    Pan Lukášek měl pravdu. Minulou neděli se skutečně Šustr dotkl promiskuity majitele autobazaru, a to neměl dělat. Bylo to nejen netaktní, ale i nevkusné.
    Kostelník to pověděl starostovi, starosta ve vinárně číšníkovi a pingl všem, co potkal.
    Zájem dámské polovice městečka o Lukáška vzrostl o dvě stě procent. Teď opravdu
    hrozilo, že se usouloží k smrti. A pak že je úloha církve v moderní struktuře
    společenského zřízení mizivá. První se obchodníkovi nabídla ztepilá, sexuchtivá a
    dobře vybavená devatenáctiletá servírka Dáša, která trvala na tom, že to musí zkusit
    ve zmíněné dvanáctsettrojce. A tak se také stalo. Dvanáctsettrojka byla po
    prosouložené noci zralá na satanistickou zádušní mši, a ne pro vysvěcení a službu
    místním věřícím.
    "Nemáme čím svážet děti v zimě do kostela," vysvětloval páter. "Chudinkám
    malým mrznou tlapinky... nebožátka maličký."
    "Když je budete svážet vy, tak jsou v prdeli na věži, kde serou papeži, a stavy
    křesťanů v zemi české rapidně klesnou," suše odtušil inženýr. "To jim rovnou kupte
    gilotinu, španělské botičky nebo plynovou komoru, budou to mít rychlejší a ušetříte,
    benzín je drahý. Věčně z vás táhne jako ze sudu a stejně určitě nemáte řidičák."
    "Když můžu vést naši farnost, zvládnu i Škodu 1203. Ježíš mě povede a Jan
    Pavel II. nám přispěje na benzín."
    "Možná máte pravdu," usmál se Lukášek. "Vést vaši farnost musí být fuška.
    Raději bych vedl pavilon nebezpečných v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Taková
    sbírka magorů se těžko hledá."
    "Pánbůh všechno vidí a tvrdou rukou ztrestá tvoji pýchu a hamižnost," skučel
    Šustr, "někteří moji bratři od slunka východu do slunka západu dřou na tvé stavbě,
    synku. Jako v Egyptě za Mojžíše... A já ve své dobrotě, já jsem se rozhodl, že po
    smrti věnuji své tělo na vědecké účely a výtěžek připadne farnosti. Ale teď nemáme...
    Můj mozek bude v lihu a medici se na něm budou učit, kde je levá a kde je pravá
    hemisféra," navázal bez jakékoli bližší souvislosti.
    "Vaši bratři, ač křesťané, určitě pobírají nekřesťanskou mzdu, protože účty za
    stavbu mého malého domečku jsou strašlivé a minulý týden tu zřejmě ukradli tři pytle
    cementu," nedal se podnikatel. "Divím se, jak se může stavební Titanic Arnošta
    Zelenky udržet nad vodou... tedy pokud vaši bratři nekradou na stavbě konkurenci z
    řad svědků Jehovových a nenosí to panu Zelenkovi do skladu. A co se týče vašeho
    mozku, ten už v lihu je asi deset let, tudíž není potřeba ho do něj nakládat..."
    "To je řečí pro trošku cementu, každý přece žije z toho, co dělá," plkal fráter. "To
    stojí i v Bibli. Bratr Emil má osm dětí, jeden plat a potřeboval si zabetonovat sloupky na plot."
    "Nahlaste mi předem, pane Šustr, kdy zmizí lešenářské trubky a kolik pletiva
    mám přikoupit za vlastní, aby se stoupenec kardinála vlkodlaka nažral a kozy zůstaly
    alespoň některým mým přítelkyním. A bratr Emil by měl zabetonovat manželku ve
    spíži nebo v místě, kde nechal tesař díru, aby se už nemnožil. Dělám to samé co on
    dvakrát za rok nejméně dvacetkrát týdně, dětí nemaje... tedy, alespoň tuším," dodal
    potichu. "Kdo krade jako vaši farníci a souloží jako já, samozřejmě přijde do pekla.
    Bohužel tam půjdu i s vámi, protože chlastáte jako velbloud po přechodu Sinaje, a to
    i během svátků Vánočních. Viděl jsem vás po půlnoční, motal jste se a blil jako zvíře,
    když jste šel nahoru na faru okolo Božích muk. Proti alkoholismu nic nemám, sám se
    dokáži naprat jako zvíře, ale jde o formu. Já jsem estét..."
    "Je mi o Vánocích smutno, dětí nemaje – rodina mi dávno pomřela," zkusil
    zahrát na neexistující soucitnou strunu páně Lukáška.
    "Ještě toho trošku, vaše děti... A být vaší rodinou, také raději pomřu," děsil se
    obchodník s paštikami. "Auto vám mohu prodat, za co jsem ho koupil, abyste neřekl,
    že nepomohu. Dejte mi tři tisíce, ale musíte si ho vykropit svěcenou vodou, souložilo
    se v něm. Dneska v noci!"
    "Pff, lakota a ještě prase! Kam ten svět spěje," odfoukl si kněz, kráčeje do
    bezpečí svého kutlochu za chrámovou lodí. "To je toho pro jednu dvanáctsettrojku, to
    matka Tereza... To byly skutky! Zachránila celou Afriku... Dala by nám tři
    dvanáctsettrojky – možná i Tranzita..."
    "Dám vám ji zadarmo, aby byl od vás pokoj, a ještě vám ji zvenku trochu
    umeju," uchechtl se Lukášek, "ale možná v ní ještě někde narazíte na použité
    šprcky."
    Inženýr Petr Lukášek se rozhlédl po provozovně. Všechno fungovalo, tak jak
    mělo. Musí se jet do města vysprchovat, v deset dopoledne má na stavbě schůzku s
    Arnoštem Zelenkou. Chtěl by bydlet už letos, musí to nějak popohnat. "Nejspíš mu
    doporučím nějakou solidní ojetinu za velmi přijatelnou cenu," rozhodl se. Lukášek
    nebyl lidumil, byl dobrý a tvrdý obchodník. Nasedl do svého červeného BMW,
    nastartoval a po pěti vteřinách už jel osmdesát. "Byla moc pěkná," zhodnotil si nahlas
    noční obcování s Dášou. "Moc nemluvila... to je dobrý, musíme to zopakovat..."
    Na stavbě jeho skrovné rezidence bylo rušno. Zedníci rozebírali včerejší
    fotbalový zápas s Belgií a netvářili se moc nadšeně, protože měli úděsnou kocovinu.
    Většinu z nich vyplísnily manželky za to, že se ožrali jako prasata, protože "naši" prohráli 1:0. Křesťanská část osazenstva zase byla ubita povinnostmi a
    nadpočetností svých rodin, jejichž příslušníci se každou neděli scházeli, aby pomluvili
    členy, kteří se nedostavili. Pondělí prostě nesvědčilo nikomu.
    Inženýr Zelenka čekal jen asi deset minut. Arnošt se vysoukal ze svého
    Formana, kterého si pořídil už na vysoké. V pravé ruce držel diplomatku a na
    igelitovou tašku se zbraní hromadného ničení dočista zapomněl. Bin Ládin by se o
    tašku popral s Jásirem Arafatem a Chomejním, kdyby znali složení karbanátků. Ale to
    obchodník s auty netušil, bál se spíš, aby mu někdo z příbuzenstva Arnošta a Alice
    neobešel BMW s klíčem nebo rovnou s krumpáčem. Chtěl prostě pryč, protože
    křesťanská parta hic na stavbě vyváděla hrozné věci a pletla se, do čeho neměla.
    "Vlastně taky pácháme smrtelný hřích," sděloval senior Jarda bratrům. "Stavíme
    bazén, ve kterym se bude určitě páchat cizoložství. Hrozný věci se tu budou určitě
    dít... těch svedených, zprzněných a opuštěných dívek! Nejdřív je opije a pak..."
    "Jasně, ale na ty vaše škatule," pomyslel si Lukášek, "bych nesáhl ani klackem
    od hovna. Honem pryč! A... holky chtěj bejt svedený a opuštěný..." Doufal, že na
    brigádu potomků svatého Františka z Assisi spadne nákladní výtah nebo alespoň
    deprese a podřežou si v koupelně žíly. Ale to u pravověrných nehrozí. Jsou veselí od
    slunka do slunka, a dokud je nepřejede parní válec, Pánbůh je miluje a opatruje.
    Oba vysokoškoláci měli rozdílné zájmy, ale respektovali se. Koneckonců Arnošt
    byl celkem úspěšný podnikatel i přes své eskapády s rodinou a Alicí. Občas se
    potkali i v hospodě "U Sokolovny", kam Arnošt jednou či dvakrát týdně směl.
    "Vykašli chvíli na práci, zvu tě na oběd, tady jsem to už zkouknul," podal mu
    ruku Petr. "Kdy myslíš, že to bude k nastěhování?"
    "Tady ne! Dobrá, nechám auto tady, hodíš mě pak na stavbu?" okamžitě
    zareagoval stavitel, který se na příbuzenstvo už dál nehodlal dívat. Vzal si jenom
    mobil a tašku s lejstry. Dneska si dá i pivo, když je Alice pryč. K čertu s Alicí, stejně
    se rozvede, i když to možná odnesou děti. Rozjeli se s Lukáškem tam, kde obsluhuje
    věčně a vděčně nabízející se zboží. Servírka Dáša měla opět službu a obchodník se
    těšil.
    Oběd se protáhl, protože v lokálu si k nim přisedl vedoucí kulturního odboru
    PhDr. Alois Voříšek, který už měl v sobě litr a půl Veltlínu, protože mu do jeho
    neutuchajícího pracovního úsilí vpadly narozeniny. Arnošt se sice chvíli zdráhal, ale
    po páté plzni už se nechal zlomit i na ferneta. Žaludeční likér mu definitivně udělal
    dobře po těle i na duši, a proto panáky otočil. Po necelých dvou hodinách všichni tři pánové řvali jako tygři a vidina toho, že budou pokračovat v pracovním procesu, se
    rozplynula. Pracovní doba na radnici mezitím skončila a do šenku přitáhla sekretářka
    starosty Ilona s knihovnicí Petrou.
    "To je naše parta, to je naše Petra," vyřvával kulturní pracovník všeobecně
    známý reklamní slogan, propagující kuřivo nevalné kvality. Nenadálá oslava
    narozenin se pomalu měnila v divoký večírek a personál za barem si mnul ruce.
    "Příšery se sešly a zřejmě se ožerou, vůbec jim nevadí, že je pondělí," usmíval
    se pingl Radek, čistě zasviněný popelník.
    "Taky dobře, hlavně, že jim všechno funguje, tak jak má," podotkla servírka
    Dáša, myslíc na noční jízdu s Lukáškem, a uhladila si naprosto zbytečně sukni, která
    byla jako vždy v bezvadném stavu. "Víc takových je třeba. Zaslechla jsem, že se
    Zelenka chce nechat rozvést. To přece nemůže, když je u nich," ukázala významně
    nahoru.
    "Může cokoli, všemohoucí už přežil horší věci, když přestane bejt divnej, možná
    si od něj nechám opravit i verandu," nechal se slyšet Radek. "On udělá útratu nám,
    my jemu... lidi si musej navzájem pomáhat, to říkal náš tatínek."
    "Ta jeho hydra to nepřežije. Ani jednou k nám nezašla, ani na kafe..."
    "Jen nech bejt! Aby ho neutlouklo lopatama její příbuzenstvo. Víš jak
    prapodivně zahynul manžel tý pánbíčkářky z Pražský ulice. Říkali, že spadnul ze
    schodů; taky si podal žádost o rozvod... Bylo to celý divný, jak ho na pohřbu chválili
    jako příkladnýho katolíka. Poslední dobou moc příkladnej nebyl. Když tu byl dva dny
    před tou nehodou, vypil půl litru kořalky, litr vína a pak odešel do Cindy." Cindy byl
    místní erotický pub, jinak řečeno bordel. V Cindy bylo moc dobře...
    "Že má pěknou prdelku?" ptal se švidrajícího referenta Lukášek. "Asi jsem se
    zamiloval. Nejspíš to nebude láska křesťanská ani moc trvalá, ale zatím je to
    intenzivní."
    "Umrdáš se k smrti a nemáš komu odkázat servis ani bazar," smál se kulturní
    pracovník, potáceje se k záchodu. "Ale to je dobře, na co se šetřit..." dodal. Na stůl
    přistály další fernety a rádio Impuls už popáté předkládalo Šu šů šů Zuzany
    Norisové... Všichni byli nadmíru spokojeni a nehodlali jen tak odejít domů.
    Když se Arnošt Zelenka neobjevil ani před koncem pracovní doby, nic se
    nestalo. Velení jako vždy převzal mistr Šulc a ten právě zavelel padla. Část
    pracujících se chystala do Sokolovny, kde hodlali provést důkladné zhodnocení
    včerejšího blbého fotbalového zápasu Čechy – Belgie, a ostatní chtěli jít prostě domů. Když Šulc přeparkovával Zelenkova Formana, mohl si všimnout, že těsně
    před koncem šichty zmizela igelitka s karbanátky. Leoš, nejmladší z Aliciných bratrů,
    je ztopil. Karboše byly potupně a postupně sežrány katolickou komunitou cestou k
    domovům.
    "Zkazily by se, určitě by se zkazily, že?" šťouchal loktem Leoš do svého švagra
    Honzy. "A ten zmetek si nezaslouží naši Alici, natož takový karbanátky."
    "Možná už zkažený byly, mně je ňák divně," třel si pupek Honza a již po
    několikáté se pokusil říhnout si. "Nějak divně se to ve mně vaří..."
    Jejich spolubratr Jaroslav byl z party nejstarší. Loni mu bylo už padesát, měl
    nemocný žlučník a od života ani od svého skomírajícího manželství už nečekal nic.
    Jídlo bylo po jeho Škodě 120 jeho jediným koníčkem. Nenáviděl postní období,
    během kterých ho manželka Věra sledovala, jestli nekonzumuje něco, co nemá. "Je
    pátek a v pátek se nepřežíráme jako pohani... je ryba!" odháněla ho pravidelně od
    mrazáku, ve kterém dlely jitrnice a jelita od zabijačky. "Karbanátky nejsou dobrý na
    noc, manželka a doktor mi je zakázali, ale když se tak připletly do cesty," přemítal.
    Toho jediného Arnošt litoval, protože měl za ženu bestii, která mu pořádně nedala už
    nejmíň dvacet let. Když zjistila, že Jarda nemůže mít děti, adoptovali je, a aby mu to
    osladila, oddělila ložnice. "Neměli sme Arnoštovi lízt do auta, koneckonců je to náš
    zaměstnavatel," podrbal se za uchem a nakopl dlažební kostku, až zařinčela o
    přilehlou popelnici. Rána se vrátila odrazem od zdi u fotbalového hřiště, za kterým se
    ve tmě rýsovaly topoly.
    "Kterej kretén... ožralové posraný!" zaznělo z nejbližšího domu. "Kvůli vám budu
    muset zase jít v tejdnu ke zpovědi..."
    "Tak čau, kluci, jsem doma," zarazil se Jarda, když si uvědomil, že kanálie,
    které proletěly ulicí rychleji než nešťastná kostka, vypustila z nevymáchané huby
    jeho stará tchyně. Matka Jardovy manželky vypadala, jako kdyby pamatovala stavbu
    Babylonské věže. Všichni se raději co nejrychleji rozešli, Jardova tchyně byla pěkná
    semetrika.
    Alkoholicko-úřednicko-podnikatelská úderná jednotka pod velením Lukáška
    mezitím přijala do svého středu dalšího kumpána. Byl jím místní praktický lékař a
    kvartální kořalečník MUDr. Rostislav Cerman. Toho promptně přivolal Petr Lukášek
    mobilním telefonem, do nějž řekl jedinou větu: "Kalíme u Dáši, a až tu všechno
    vypijeme nebo nás vyhoděj, tak pudem nejspíš do Cindy... nezlob, Lojza slaví
    narozeniny. " Cerman byl spořádaný muž a živitel rodiny, ale když si uvědomil, že žena je v lázních, dcera na koleji v Praze a následující den ordinuje až od jedné
    odpoledne, vyrazil. Navíc šlo o oslavu narozenin. Aby zvětšil svou žízeň a rychle
    dohnal podnapilé kolegy, cestou si opakoval: "Je mi tak smutno... mně je tak šíleně
    smutno... mně nádo stakána vódky íli fernéta balšóvo –" Doktor Cerman měl ruské
    předky a miloval vodku; také večírky.
    V jednu hodinu v noci se už podařilo vypečené společnosti vypudit z lokálu
    normální klientelu a přidal se i personál. Arnoštovi, který se opětovně pochlubil tím,
    že se rozvede, přisedla na klín brýlatá knihovnice Petra. Ta byla v městysi proslulá
    tím, že nedala tomu, kdo si neřekl. Arnošta ještě neměla a mezeru ve vzdělání
    hodlala vyplnit. Známí o Petře věděli jen, že se přistěhovala z Prahy, kde zastávala
    nějakou vysokou manažerskou funkci v šoubyznysu. Po jakémsi skandálu
    sexuálního ražení musela opustit místo. Neobsazený a špatně placený úřad
    knihovnice byl pro ni spásou. Navíc jí město nabídlo byt, protože nemohli do
    knihovny nikoho sehnat. Zlí jazykové sice tvrdili, že si byt poctivě vysouložila, ale kdo
    jsi bez viny, hoď první kamenem. Bylo jí třicet pět, vypadala o deset let mladší a
    výplatní páska ji nezajímala. Za dobu zdejšího působení se vypracovala jako
    poměrně úspěšná spisovatelka, a jak se říká, měla to na háku.
    "Jak si to uděláš, takový to máš..." řvala mužská část jako o život vlastní verzi
    populární písně skupiny Chinaski. Mezitím se Dáša s Petrou rozhodli, že zatančí
    oslavenci na stole. Číšník Radek si poblil barpult a posléze usnul ve skladu. Dvojici
    dam se podařilo smést botičkami přebytečné sklo, když vtom se do vinárny vpotácel
    jako křída bílý Leoš.
    "Nějaká svině nás nejspíš chce zabít. Brácha už skoro nedejchá, švára a
    ostatní od nás taky," sípal a držel se střídavě za břicho a za hrudník. "Pogrom na
    křesťany! Prej je tu doktor..."
    "Doktor tu je, ale nevypadá, že by dneska mohl ještě někoho ošetřovat," smál
    se Lukášek a doléval si z láhve fernet, "ale pitvu by možná ještě zvládl."
    "Hovno pogrom," naštval se zlitý doktor, protože mu někdo opět pokazil večírek.
    "Co jste sežrali? Naposledy když jste byli u mě v ordinaci, tak to byly pekelně
    zaražený prdy a otrava botulinem, protože v marketu Ústí zlevnili prošlou čočku a
    shnilé klobásy; ostatně nic by se vám nestalo, kdybyste toho nesnědli kila, křesťané
    by měli být vzorem střídmosti, a ne se řídit heslem ‘Zadarmo sežeru i to, co nežeru‘.
    Volali jste sanitku?"
    "Nemůžeme! Telecom jsme zrušili, bouda je na kartu, bráchovi došel kredit a já si ho nekoupil, abych zbytečně neplejtval... – Mně je tak špatně..." zakvílel.
    "Krétská 19, Pražská 2... pravděpodobně Luční 56," diktoval Arnošt, kterému
    svitlo, že to jsou všechno adresy jeho rodiny...
    Sanitka přivolaná obšourníkem Lukáškem odvezla Leoše, který mezitím ztratil
    vědomí, a další následovaly, kam měly. Tým lékařů se snažil, ale marně. Karbanátky
    byly tak naimpregnované, že nikdo nepřežil.
    Ráno se Lukášek probudil a hlava ho bolela jako střep. "Ta mrcha!" ulevil si,
    když si uvědomil, že obětí měl být on. Překvapilo ho to. "Že zašla tak daleko. Budu
    muset zavolat na policii, aby technici zajistili Favorita... někde je určitě úlomek
    karbanátku. A najít si pořádnou ženskou," pomyslel si, když se blížil k policejní
    služebně. "Ne, pořádnou už jsem měl, ty si ničeho neváží... už stačí!" zasmál se pro
    sebe. Nejspíš pozve knihovnici na panáka.
    "Máme nový auto, tati?" divil se Arnošt junior, když otec před garáží vystoupil ze
    stříbrné Laguny. "Zavolám bráchu..." Uplynul rok a v přilehlém sadu začaly rozkvétat
    třešně. Zelenkovic dům měl novou fasádu a Arnošt Zelenka také. Slušelo mu to.
    "Poslední rok se nám daří, letos v zimě máme čas a pojedeme na dovolenou na
    Slovensko – do Tater; potřebujeme nový vůz."
    "Kdy se vrátí maminka z toho soustředění ve Vatikánu, přijede někdy?"
    "Asi ne, má moc práce se studiem, to, co teď děláme my spolu, pro ni není.
    Tohle je teta Petra, děláme spolu ve firmě. Pracovala u nás v knihovně, ale občas
    nám teď i uvaří oběd..." Nebude dětem přece vysvětlovat, že matčin Vatikán je v
    ženské věznici v Praze – Ruzyni.

  • 17. 3. 2011 20:30

    idiot (neregistrovaný)

    ‘Oh, but you’re quite wrong in my particular instance,’
    said the Swiss patient, quietly. ‘Of course I can’t argue the
    matter, because I know only my own case; but my doctor
    gave me money—and he had very little—to pay my
    journey back, besides having kept me at his own expense,
    while there, for nearly two years.’
    ‘Why? Was there no one else to pay for you?’ asked the
    black- haired one.
    ‘No—Mr. Pavlicheff, who had been supporting me
    there, died a couple of years ago. I wrote to Mrs. General
    Epanchin at the time (she is a distant relative of mine), but
    she did not answer my letter. And so eventually I came
    back.’
    ‘And where have you come to?’
    ‘That is—where am I going to stay? I—I really don’t
    quite know yet, I—‘
    Both the listeners laughed again.
    ‘I suppose your whole set-up is in that bundle, then?’
    asked the first.
    ‘I bet anything it is!’ exclaimed the red-nosed
    passenger, with extreme satisfaction, ‘and that he has
    precious little in the luggage van!—though of course
    poverty is no crime—we must remember that!’

  • 17. 3. 2011 21:57

    Z GNOME byla odstraněna tlačítka na minimalizaci a (neregistrovaný)

    19/4/43 16:20 0.5 cc 1/2 procentního vodného roztoku tartrátu diethylamidu orálně = 0.25 mg tartrátu. Rozředěno 10 cc vody. Bez chuti
    17:00 Začínají závratě, pociťuji úzkost,vizuální deformace, paralytické symptomy, touha se smát
    Doplněno 21/4/43 Domů jsem jel na kole. od 18:00 do 20:00 velmi silná krize. (viz. zvláštní zpráva)
    Zde záznam v mém laboratorním deníku končí, Poslední slova jsem byla schopen napsat pouze s velkým úsilím, ale současně jsem si ověřil, a přesvědčil, že pozoruhodnou událost, která se přihodila předcházející pátek, způsobilo LSD. Změny stavů vnímání byly při tomto pokusu zcela stejného charakteru jako předcházející, ale projevovaly se s daleko větší intenzitou. Pokusím se o srozumitelný popis.
    Požádal jsem se svého laboratorního technika, který byl o sebepokusech informován, zdali by mě doprovodil domů. Jeli jsme na kolech, auto nebylo k dispozici, protože za války bylo jejich používání právně omezeno. V průběhu cesty se můj stav hrozně změnil. Vše co jsem viděl kolísalo a bylo pokrouceno, jako když se díváte do křivého zrcadla. Ačkoliv mi můj asistent později říkal, že jsme jeli vcelku rychle, měl jsem pocit, že se nemohu pohnout z místa. Když jsme konečně zdrávi a v pořádku dorazili domů, byl jsem sotva schopen požádat svého kolegu, aby zavolal mého lékaře a poprosil sousedy o mléko.
    Navzdory mému blouznění a pomatenému stavu, jsem byl schopen efektivně uvažovat a zvolil jsem mléko jako nespecifické antidotum otravy.
    Protože se závratě a mdloby projevovaly velmi ostře a nemohl jsem se déle udržet na nohách, lehl jsem si na sofa. Mé okolí se okamžitě začalo přetvářet do děsivých podob. Vše v místnosti vířilo a familiárně známé předměty a věci nabývaly groteskně hrozivých tvarů. Nepřetržitě se pohybovaly, jako by byly poháněny nějakým skrytým neklidem. Žena, kterou jsem takřka rozpoznal, mi podala mléko, v průběhu večera jsem vypil více než dva litry. Nejevila se mi vůbec jako paní R., ale jako zlovolná, vychytralá čarodějnice v barevné škrabošce.
    Ještě horší, nežli tyto démonické transformace okolního světa byly proměny které jsem pociťoval uvnitř mého já. Každé použití mé vůle, každý pokus ukončit tento rozpad okolního světa a rozklad mého ega byl provázen zřetelným neúspěchem. Démon, který mě přepadl, se usadil v mém těle, mysli i duši. Vyskočil jsem a zařval, chtěje se osvobodit, ale klesl jsem bezvládně zpět na pohovku. Látka, se kterou jsem chtěl provádět pokusy, mě porazila. Démon opovržlivě ovládl mou vůli. Hrozně jsem se bál, že jsem se zbláznil. Byl jsem vržen do jiného světa, jiného místa, jiné doby. Mé tělo se zdálo být bez života, bez citu, cizí. Byl jsem mrtev? Tenkrát jsem věřil že jsem mimo něj, zřetelně jsem se cítil jako vnější pozorovatel celé tragédie stavu vlastního já. Nemohl jsem takto opustit svou rodinu. (Moje žena a naše tři děti ten den odjeli na návštěvu do Lucernu, k manželčiným rodičům.) Mohli by vůbec pochopit, že přestože jsem neexperimentoval bezmyšlenkovitě a nezodpovědně, ale raději s co největší opatrností, že právě tyto závěry byly nečitelné? Mé obavy a zoufalství zintenzívněly, nejen protože by mladá rodina ztratila svého otce, ale také jsem se děsil představy, že bych opustil svou vědeckou chemickou práci, která pro mě mnoho znamenala, na polovic úspěšné cesty, se slibem dokončení prací, který jsem dal firmě.
    Další úvahy nabývaly tvarů, úvah plných hořké ironie, Jestliže bych byl nyní donucen opustit tento svět předčasně, bylo by to protože jsem to byl já, kdo přivedl diethylamid kyseliny lysergové na svět. Když po nějakém čase přijel doktor, vrchol mého malomyslného stavu byl již za mnou. Můj asistent ho informoval o mých sebeexperimentech, já jsem nebyl schopen sestavit kloudnou větu. Zmateně zakroutil hlavou, po mém pokusu vylíčit smrtelné nebezpečí okupující mé tělo. Jeho pozorování nezachytilo jediný nenormální symptom, až na extrémně rozšířené panenky. Puls, krevní tlak, respirace vše bylo v pořádku. Závěrem prohlásil, že nevidí důvod, předepisovat jakýkoliv lék. Místo toho mě přenesl do mé postele u které zůstal hlídat. Pomalu jsem se vracel zpět z bláznivého, nepříbuzného světa do konejšivé každodenní reality. Hororové vize slábly, začal jsem pociťovat štěstí a vděčnost, přirozené vnímání a uvažování se mi navrátilo a začal jsem být přesvědčen, že nebezpečí šílenství je přesvědčivě zažehnáno. Ponenáhlu jsem se mohl těšit bezpříkladnými barvami a hrou tvarů, která umíněně probíhala za mýma zavřenýma očima. Kaleidoskopické, fantastické výjevy se míhaly, přetvářely do pestrobarevných tvarů, samy se otevíraly a zavíraly do kružnic a spirál, explodovaly do tvarů barevných fontán, samostatně se přeskupujících a hybridujících v neustálých záplavách. Velmi nápadným jevem byla transformace každého zvuku jako je zvuk kliky od dveří, nebo projíždějícího automobilu do opticky vnímatelného vjemu. Každý zvuk vytvářel živě proměnlivý obraz s odpovídajícím tvarem a barvami. Pozdě večer se moje žena vrátila z Lucernu. Kdosi ji již informoval po telefonu, že trpím mysterickým rozpadem osobnosti. Okamžitě se vrátila domů a děti zanechala u svých rodičů. Ve chvíli jejího příjezdu jsem byl dostatečně uzdraven, abych ji mohl vyprávět sám co se přihodilo. Vyčerpán jsem usnul.

  • 27. 3. 2011 16:08

    Vaše cena: 3 195,00 Kč bez DPH (neregistrovaný)

    „Pro krev Kristovu,“ vykřikl, když nás oba uviděl. „Jak to vypadáte a co jste dělali? Nejspíš bych tě měl srazit mečem k zemi, Mikaeli, a tebe, má zkažená sestro, bych měl za vlasy odtáhnout na pranýř. Na takové věci však nemáme čas, přátelé, protože teď je každá rada drahá. Do přístavu připlula malá loď s poselstvím, že král Kristián utrpěl porážku u Brännkyrkan, kdo ví, kde ta zatracená díra vůbec je. Jeho lidé houfně přebíhají ke Švédům a on právě naloďuje armádu znovu k plavbě. Bůhví, nakolik je to všechno pravda a nakolik je přání otcem myšlenky, ale v každém případě davy v katedrále vítězně pějí Te Deum a před hostincem se shromáždil rozlícený dav. Abych řekl pravdu, když jsem se tím davem prodíral, někdo po mně už hodil koňskou koblihou, z čehož soudím, že naši těžkou práci musíme zatím ukončit, neboť celé toto proklaté město jásá a slibuje mladému panu Stenovi věrnost a Dánům smrt.“
    „Pane Didriku,“ řekl jsem mu, „co se stalo, stalo se a nemáme důvod pochybovat, že to je vůle boží, i když nechápu, proč by si Bůh přál vítězství těch, kdo ostouzejí církev svatou. Ve městě i na hradě je však mnoho mužů, kteří s vámi pili na zdraví krále Kristiána. Shromážděme je tedy a pusťme se do nerovného boje proti přesile za naši spravedlivou věc.“
    Slečna Agnes vlídně řekla: „To jsou hloupé řeči, Mikaeli, neboť je zbytečné rozbíjet vejce, když už oheň vyhasl.“ Pan Didrik mi odsekl: „Ve válce a v boji nemá Bůh co dělat, o vítězství rozhoduje počet mužů a zbraní a schopnosti vojevůdců. Chceme-li si zachovat čest a hlavu na krku, nezbývá než se co nejrychleji porozhlédnout, kde nechal tesař díru. Mně a sestře smrtelné nebezpečí sotva hrozí, neboť jsme v městě cizinci, s tebou to však bude horší, Mikaeli.“
    Klidně se posadil, vypil víno ze sestřina poháru, zamyšleně na mě hleděl a pohrával si s mečem. Na obličeji, spáleném střelným prachem, měl zlověstný výraz. Pak se usmál a blýskl bílými ostrými zuby.
    „Ty jsi na tom opravdu hůř, Mikaeli,“ řekl ještě jednou a pokračoval: „Tady zůstat nemůžeš. Nejsou-li městští páni úplně padlí na hlavu, čeká tě jen hanba a zkáza, s sebou tě však vzít také nemohu, neboť by to vzbudilo podezření, a kromě toho nevím, co bych s tebou dělal. Na tvou hanbu a zhoubu kašlu, to je mi úplně lhostejné, ale víš příliš mnoho, než abych tě tady mohl nechat živého. Znáš každého, kdo pil na královo zdraví. Máš v rukou pověst a čest příliš mnoha mužů, Mikaeli, než abych tě tady mohl nechat živého.“
    „Pane Didriku,“ ohradil jsem se. Byl jsem z celého srdce roztrpčen a uražen. „Myslíte si, že bych prozradil to, co vím, abych si zachránil život? V tom se mýlíte a nespravedlivě mě odsuzujete, a nemáte co mluvit s pochybami o šlechetném králi Kristiánovi, na jeho počest a na vaše náklady jsme přece spolu vypili nemálo vína.“
    „Člověk je jen člověk,“ řekl pan Didrik, „nikomu na celém světě nelze důvěřovat, jen sám sobě můžeš věřit, a i to jen trochu. O tom mě můj dobrodružný život mnohokrát důrazně přesvědčil a já radím i tobě, Mikaeli, aby sis to důkladně zapsal za uši, radím ti to upřímně a zadarmo, protože jsme přátelé. Drahá sestro,“ obrátil se pak ke slečně Agnes, která už zkušeně skládala věci do truhlic, „byla bys tak laskavá a zašla na chvíli do vedlejšího pokoje, nebo ses aspoň na okamžik odvrátila? V zájmu našeho společného blaha musím tohoto mladíka teď zabít, ať se mi to příčí sebevíc, neboť budu muset správci platit za umytí podlahy od krve.“
    Slečna Agnes strnula leknutím, ale přišla ke mně, poplácala mě oběma rukama po tvářích a políbila mě na čelo, v očích dvě průzračné slzy. „Je mi smutno, Mikaeli,“ řekla, „že se musíme takto rozloučit, ale jak jsi slyšel, to, co říká můj bratr, je správné a rozumné.“
    Byl jsem úplně ochromený z toho, jak rychlý spád události vzaly, a pořád ještě jsem si neuvědomoval, že to myslí vážně. „Pane Didriku,“ špitl jsem, „opravdu mě chcete tak krutě, nekřestansky a chladnokrevně zavraždit? Pokud se nebojíte věčného zatracení a ohně pekelného, střezte se aspoň světských i kanonických soudů, které vás rukou společnou a nerozdílnou odsoudí za vraždu muže.“
    Pan Didrik pod vlivem mých slov zaváhal, ale jeho krásná sestra mu pospíšila na pomoc: „Snadno si znovu rozhalím šaty a pro jistotu si mohu roztrhnout sukni, stejně už mě ty šaty omrzely. Všichni slyšeli, jak jsi tloukl na dveře a rozhněvaně klel a snadno uvěří, žes tohoto chlapce zabil při ochraně mé cti, neboť byl opilý a pokusil se mě znásilnit.“
    Taková úkladnost a proradnost mě tak nevýslovně překvapila, že jsem jen nevěřícně vydechl: „Ježíšmarjá!“ a zůstal jsem na ně s otevřenou pusou zírat, jako bych je viděl poprvé. A skutečně jsem jako osvícen jasným zábleskem uviděl, jak je obličej pana Didrika, spálený střelných prachem, zákeřný a zbrázděný neřestmi, a viděl jsem i to, že slečna Agnes není tak mladá a půvabná, jak se mi zdálo v ďábelském okouzlení. Vlasy měla obarvené a tváře špinavé od černidla na řasy a od rtěnky. Myslím, že v několika krátkých okamžicích jsem spatřil svět a lidský život jasněji než kdykoliv předtím, a má duše v té chvíli zestárla o mnoho let. Dobrá, platili mi tedy falešnými penězi, ale teď, když mi spadly šupiny z očí, mohu jim i já zaplatit falešným zlatem. Proto jsem si rukama stále roztřesenýma nalil z konvice posledních pár kapek vína, směle jsem se jim podíval do očí a drze jsem jim řekl:
    „Pane Didriku a krásná slečno Agnes, dovolíte mi snad, abych vypil svou poslední číši na zdar všeho bezpráví, úkladů a proradnosti, jež jste mi teď tak názorně předvedli. Abych vám dokázal, že nejsem tak špatný žák, musím se vám přiznat, že všemu, co jste mi napovídali, jsem věřil sotva z poloviny. Nemám ani iluze o cudnosti a panenství slečny Agnes, a jenom má vřelá příchylnost k ní mi brání nazývat ji obyčejnou kurvou.“
    Slečna Agnes zbledla a v hnědých očích jí zacukalo. „Neváhej už, můj milovaný Didriku,“ řekla, „zacpi ta nestydatá ústa a probodni ho svým mečem, abychom už mohli z této nevděčné země vypadnout. Neboj se, že ublížíš mému jemnocitu, protože při krvi Kristově, ani dříve jsem se nebála, když jsem byla svědkem krveprolití, naopak, při pohledu na krev cítím, že jsi mi ještě dražší.“

  • 28. 3. 2011 21:02

    konecne posledni, ufff (neregistrovaný)

    Mam napad, co kdyby sem uz nikdo nepsal a tenhle muj prispevek by byl posledni. Mne to prijde jako celkem dobrej napad. Co?

  • 3. 4. 2011 16:40

    ale na nas (neregistrovaný)

    zadne finty jako ostranovani ze seznamu nejdiskutovanejsich clanku (styd se, ROOTe!) neplati.

  • 6. 4. 2011 1:13

    3797 (neregistrovaný)

    Stejna ohavnost jako udelat nekomu potrebu pred vchodem, zavonit, pozadat o toaletni papir, posleze ho pouzity s vrelym podekovanim vratit a nekdy v prubehu toho jen tak nezaujate prohlasit: To krasne pocasi takhle v patek hned po ranu, to budou urcite o vikendu silnice sama bouracka.

  • 6. 4. 2011 17:48

    ,,, (neregistrovaný)

    No, to mi připomnělo jednu kalbu, kterou jsem před lety uspořádal na chatě. Už jsme chlastali asi třetí den v kuse, celej barák zdemolovanej. Jen jsem si říkal, že tohle už je moc a že bych měl zakročit proti další demolici. V tom přišel kamarád s veselou zprávou, že další kámoš se mi úplně ožralej vykadil vedle vchodovejch dveří, že prej už to nemohl stihnout na záchod. Kdybych nebyl absolutně pod obraz, bych asi ty lidi na místě postřílel. Dneska na to vzpomínám s úsměvem, ale tenkrát když jsem počítal škody, jsem si rval vlasy. Pár věcí, co si pamatuju: jedno rozbité okno, jedny prosklené dveře vysklené (opět se k tomu váže "veselá" historka), zničený koberec v obýváku, dva stoly napadrť, pár shozených tašek ze střechy, nějaké vytahané cihly ze zdi kolem pozemku, nádobí napadrť, propálený hrnec, vana přemístěná do obýváku, chleba s paštikou po zdech.... Na hostech to taky nechalo nějaké následky - nějaká zlomená žebra, snad se tam někdo i popral a navzájem si vyrazili pár zubů, nějaké popáleniny (usnutí v ohni, odpalování pyrotechniky v místnosti 2x2 metry), pes sežral ganjovou bábovku....

  • 10. 4. 2011 19:00

    mkkkm (neregistrovaný)

    ¶▅c●▄███████|­|▅▅▅▅▅▅▅▅▅▅▅▅▅|█
    ▄██ Tank █ ██▅▄▃▂
    █████████████­████████►
    ◥☼▲⊙▲⊙▲⊙▲⊙▲⊙▲⊙▲⊙☼◤

  • 10. 4. 2011 22:13

    used to be first (neregistrovaný)

    Presne tak.. Jinak si myslim, ze uz jsi vitez, kdyz jsi posledni na tom prvnim listu. A tak si myslim, ze bys mohl jit uz pryc, co? :o)

  • 10. 4. 2011 22:16

    used to be first (neregistrovaný)

    jj, zkus. Prece tady nechces chodit do smrti, jeden win ti musi stacit :o)

  • 10. 4. 2011 22:19

    dsv (neregistrovaný)

    Myslím, že chození do této diskuze se v mé rodině začne dědit z otce na syna a ještě za sto let zde budou vést moji potomci marný boj o Posledního.

  • 10. 4. 2011 22:22

    used to be first (neregistrovaný)

    Hmm, asi to tak nejak bude i u mne - puvodne jsem sice deti nechtel, ale asi si je poridim.

  • 10. 4. 2011 22:26

    huihui (neregistrovaný)

    Musím říct, že vyhlídka na to, jak v devadesáti sedmi letech umřu rozčilením nad nekonečností tohoto boje, mě moc neláká. Jenže - přece to nevzdám, už jsem ušel dost dlouhou cestu a myslím, že ten boj má jistě i nějaký hlubší smysl.

  • 10. 4. 2011 22:52

    dxcv (neregistrovaný)

    Čžen-si, nejvyšší pravda

    Jaroslav Hašek

    Dostal jsem rozkaz, abych organizoval osvětovou část při čínském pluku, který nám poslali do Irkutska na krk z buferu Východní sibiřské republiky. Okamžitě poslal jsem veliteli pluku Sun-Fu několik řádek: "Prosím dostavit se v politický odbor armády." Jako odpověď obdržel jsem červenou obálku, kde adresa byla nalepena na modrém proužku papíru na znamení pocty prvé třídy.

    Obsah byl napsán dle všech pravidel slušnosti mandarínské mluvnice:

    Vznešený a nejmilostivější pane!

    Včera jsem měl tu čest obdržet Vaše psaní, ve kterém Vámi bylo užito tak lichotivých pro mne výrazů, že při čtení psaní pojal mne stud a pocit zahanbení, že nejsem hoden takové cti.

    Tímto psaním spěchám vyjádřit Vám, vznešený a nejmilostivější pane, mou největší vděčnost, o všem ostatním osměluji se pohovořiti s Vámi při osobním setkání. Přinášeje nyní Vám písemně výraz největšího obdivu a úcty, používám této pro mne nezapomenutelné příležitosti, abych Vám přál nejdokonalejší štěstí.

    Sun-Fu, nejpokornější sluha

    a velitel 1. čínského pluku irkutské gubernie, bývalý generál čínských posádek Čínské republiky v Nau-Cině, v Lin-Chu, Čžen-Ce, Šin-Ši, U-Čžen i Šuan-Lin.

    Vzpomněl jsem si, že když Číňan takhle píše o osobním setkání, že se vám bude vyhýbat na sto kroků, proto jsem raději pro něho poslal.

    Přivedli mně staršího Číňana v zamaštěném anglickém kabátci, ve vysokých botách a jezdeckých kalhotech.

    Své šikmé oči klopil stále k zemi na znamení úcty, a když jsme vyřídili několik zdvořilých formalit, kdo si má dříve sednout, Sun-Fu vytáhl svou navštívenku, jak toho vyžaduje slušný mrav.

    Na navštívence na jedné straně bylo jméno a na druhé do čtverce heslo majitele, zděděné od předků:

    "Chao-min, bu-čumiň-emin-sin-cjan-li, dobrá sláva odpočívá, špatná daleko běží."

    Zapálili jsme si cigarety a počali se baviti prostřednictvím tlumočníka.

    Slušnost vyžadovala, aby Sun-Fu sdělil to ze svých životních osudů, co uzná za dobré.

    "Já, Sun-Fu," řekl, "když mně bylo osmnáct let, nemaje peněz, prodal jsem prostřednictvím Chou-Ci kupci Ši dům, který mně zanechali předkové uvnitř vrat Šim-Čži-Min, za věznicí Ci-Šou-Vej v Pekině. Dům sestával z šedesáti osmi pokojů, ve kterých okna, dveře, přehrady, dřevěné žaluzie a stěny viděly mé předky. Dostal jsem dvanáct set lanů stříbra, kterouž sumu obdržel jsem v pořádku od kupce Ši při zprostředkovateli Van-Cun a úředníkovi Tun-Čži, odevzdav jim devět domácích zápisů na dům. Pak jsem zaplatil na dlužnou směnku bankovnímu obchodu firmy Juj-Taj v Sau-Denské gubernii, licencjanském okresu tisíc lanů stříbra a odešel v Šanchaj. To se stalo v osmý rok, šesté luny, třináctého dne vlády místodržitele Gauau-Cuj. V Šanchaji šel jsem do kasáren Šau-Čeu-Chen, kde jsem se učil dvanáct let a byl jmenován generálem, obdržev od vlády darem dva pytle černých sušených malých želv, jeden pytel hnízd laštovek druhého druhu, dva pytle skořice, jeden pytel sušených ryb a tři pytle kravských kůží. To všechno koupil ode mne kupec Šan-Čeu-Chau, vyplativ mně čtyři tisíce sto lanů čistého stříbra a krabici opia. Měl jsem být naznačen velitelem šanchajského přístavu, když tu se mně stala nehoda, že na hostině na rozloučenou s úředníky vojenské posádky urazil jsem markéra herny Chou-Fa, kterému byli všichni úředníci dlužni, a za trest poslali mne do severních posádek v Nau-Cin, Lin-Chu, Šin-Ši, U-Čžen, Šuan-Lin i Čžen-Ce. Každého půl roku dostával jsem červený list bu-fa s lu-čen-czeň, vyzvání k pochodu na vybírání daně ve jménu nejdokonalejšího presidenta Juan-Ši-Kaja, který byl ztělesněný Du-Cza, mamon. Všichni guaň-fu, mandaríni severních provincií, se mne báli, neboť já kladl důraz na mravní činy, hledaje v severních provinciích čžen-si, nejvyšší pravdu, směřující k dokonalosti. Ale jako se říká, že pravda oči vypaluje, oznámili nešlechetní nepřátelé vládě severu, že jsem taň-mo nebo - jak se na severu říká - taň-czan-di, muž beroucí úplatky, ačkoliv, jak pravím, kladl jsem vždy důraz na mravní činy, přijímaje jedině sj-čen-čen-i, malé dárky na úhradu cestovních výloh. Snažil-li jsem se být dokonalým, zabývaje se i na pochodu knihami starých mudrců z dob prvních dynastií, byli moji nepřátelé ve vleku největších špatností, obviňujíce mne, že dal jsem vrchnímu poštmistrovi provincie Šen-Si, mému milému a dokonalému příteli Ju-Čžen-Guan, vezoucímu v Peking od hranic Mongolska vybrané daně a celní poplatky, ochranný průvod jedině proto, aby mohl Ju-Čžen-Guan pohodlně zmizet beze stopy. Kdysi za 5. dynastie vydána byla u dvora kniha ‚Mo-J-Mo', tj. návod, jak vzbuzovat podezření proti druhému; nevím, koluje-li opis její v severních provinciích, ale zdá se, že je tomu tak, neboť nejvyšší senát soudního dvora Nej-Ge dostával neustále žaloby, ve kterých obviňovali mne z největších neřestí a přestupků, ukazujíce na to, že moji vojáci nejsou ‚czjuň-ši', pravidelným vojskem, ale ‚czje-lu-duaň-sin', loupežníky po silnicích a vesnicích, chunguzi, chaj-kon. Může být, že jsem byl málo přísným na své vojáky, poněvadž snažil jsem se být dobrým vůči všem, a věda, že nikdo není dokonalým, nikdy jsem se jich netázal, kdo má pravdu a kdo je vinen. Pletichy mých nepřátel dosáhly však takového rozmachu, že na posledním mém působišti, kdy leželi jsme posádkou v městě Šuan-Lin, vysláno bylo vojsko proti mně s výzvou ‚si-sin', tj. dobrovolné stětí hlavy bez soudního vyšetřováni, při kterém odpadá všech dvaatřicet stupňů mučení. Vyhodil jsem tedy do povětří kasematy šuan-linské a zvolal jsem ‚Ču-čžen-ču-bin! Vystoupíme na pochod přes hranice!' A tak šli jsme pochodem přes Mongolii, sbírajíce dárky na udržení přátelství a porážejíce všechny, kteří se nám postavili na odpor, chovajíce milosrdenství k těm, kteří se k nám chovali laskavě a vzdávali nám ju-li-kuan-daj, bratrskou úctu, neboť učenec Lao-Tse pravil, že nejvyšší a svrchovaná dokonalost jest z bratrství všech lidí, a proto jsem nikdy nedovolil svým vojákům, aby stavěli pyramidy z uťatých hlav zajatců."

    Sun-Fu se zamlčel. Oba dva, on i tlumočník, mluvili neobyčejně rychle. Jestli Sun-Fu mluvil ptačí řečí jižní Číny, tlumočník Korejec zpíval překlad tak dokonale jako svůj originál Sun-Fu. Bylo vidět, že se oba unavili, kromě toho Sun-Fu sbíral myšlenky, aby odůvodnil nějak, jak se dostal do buferu Východní sibiřské republiky a odtud do Irkutska.

    Konečně se Sun-Fu uklonil tlumočníkovi i mně a pokračoval: "Přišli jsme z písčité pouště oblasti Chan-Au, kde místo ovcí našli jsme jenčen-tu, hory prachu. Na severu jsme měli Urgu a jižním směrem, kde se slunce točí k západu, Si-czaň, Tibet a na západě O-Go, Rusko. Šli jsme na západ, neustále na západ, až přišli jsme do Ruska, mezi Burjaty a selenginský ajmak, což jest na řece Selenze, Jun-Dar, údolím, kterým může se dojít až na Šan-Tou-Du-Y-skin, tj. Vrchní Udinsk, kde nás Čao-Tun-Šen, vláda provincie, přijala ve svá vojska. I tam pronásledovali mne však nepřátelé a tak poslali nás za Bajkal v O-Go, Rusko. Dnes vidím, že mnohým lidem mnoho schází k dokonalosti, a nejsem-li já dokonalým, že jsou jiní ještě daleko od toho, hledati cestu k dokonalosti kladením důrazu na mravní činy, jako jsem já se pokoušel celý svůj život, hledaje vykoupení ve vědomé pravdě."

    Umlkl a jeho šikmé oči počaly těkat z předmětu na předmět a nakonec utkvěly úplně lhostejně na mně s takovým chladem, jako kdyby chtěl říci: "Cjuaň-cza-baj, bílý ďáble, ty pro mne neexistuješ."

    Dal jsem přeložiti Sun-Fu toto: "Velmi jsem povděčen za váš malý životopis, který mluví o vaší dokonalosti. Představuji si jasně i nemenší dokonalost vašeho pluku, kterému neschází ničeho kromě osvětové komise fa-ghuan-czjao-chua. Školy, divadlo, přednášky. Ty musí v pluku být. Předneste mně do pozítří návrh, jak si to představujete, aby to odpovídalo potřebám vašich krajanů."

    Sun-Fu dal přeložit tlumočníkem: "Osvěta má vztahy ve všech řádech vychovatelských a mravních. Czjao-chua, osvěta, snaží se vystihnout pravdy, ona nesmí být ve vleku tvrzení a omylů a musí vycházet ze srdce a mravouky a opírat se o čuan-có, chyby lidské podstaty. Jsem šťasten, že mohu přednésti pozítří své návrhy v tom směru, cítím se však být příliš cju-e, ničemným a nepatrným, a stydím se, že přišel na mne váš výběr, kterým chcete ocenit schopnosti člověka, který jest příliš vám zavázán, než aby mohl vám odepřít tuto maličkost."

    Sun-Fu vstal a podal mně ruku, tak chladnou jako jeho oči. Korejec, tlumočník, když mně podával ruku, sňal na znamení úcty své brejle.

    Když odešli, cítil jsem v arómatu česneku a bobrového másla, který po sobě zanechali, duši Číny, kterou nutno vyvětrat.

    Vzpomněl jsem si, že včera při rozmluvě s komisařem štábu páté armády, týkající se Sun-Fu, řekl mně on: "Je to lotr."

    K večeru přišel ke mně na návštěvu druhý Číňan. Byl to malý muž s úplně holou lebkou, v černých šatech. Jeho obličej měl bledožlutý nádech, jaký je u kuřáků opia. Byl oholen pod nosem, jen na bradě měl skupinu černých vousů, velice řídkých. Měl cosi žertovného v obličeji, což se nedalo dobře rozeznat, zdali se směje nebo šklebí.

    Číňané mají neobyčejně rozšířenou zpravodajskou službu. Potkají-li se dva Číňané, tu můžete být přesvědčeni, že budou mluvit o třetím: "Právě jsem viděl Bo-cja-dza kupovat u Šen-Šena zeleninu." A druhý určitě dodá: "S kterou odešel do domu Žeň-Čžu-Žeň."

    Proto mne nijak nepřekvapilo, když host řekl: "Sem-Fu byla, plukovník Sun-Fu byla, moja Lu-J-Jao, moja mluvilo rusky, moja nechtěla tlumočník, moja dobře ruský jazyce. Moja všechno mluvilo rusky. Chó-chó (dobře). Sun-Fu, plukovník byla-byla. Sun-Fu, plukovník mala-mala mašinka."*

    Nabídl jsem mu čaj a cigarety, při čemž se Lu-J-Jao příjemně šklebil a pokračoval, vkládaje do své řeči spoustu čínských slov severního nářečí, která dělala naši rozmluvu ještě těžší a nesrozumitelnější:

    "Já, Lu-J-Jao, nikdy nebylo ša-daj, hlupáky. Moja chan-ši-čžan-lio, moja maj-maj-sin-ci-laj-lio."

    Snažil jsem se ho přerušit a vysvětlit mu, že přítomnost tlumočníka je nutnou, načež on řekl: "Držela se na nohách. Dýchá, dýchá, neupadla."

    Tato záhadná věta byl doslovný, ovšem špatný překlad dlouhého pojmu čínského, který má znamenat asi: "Odejdu v takovém případě."

    Zůstal však sedět a mně bylo jasno, že vlastně není jeho větším přáním, než aby ten tlumočník již zde byl. Že Lu-J-Jao činil tak, odmítaje tlumočníka, jedině ze zdvořilosti, aby mně ušetřil práce.

    Zazvonil jsem a promluvil domácím telefonem do kanceláře, aby přišel tlumočník Li-Pi-Ti.

    Z několika slov jsem poznal, že Lu-J-Jao byl dobře obeznámen s tím, že tlumočníkem je Korejec, který patří k národu, který když ví něco na nějakého Číňana, má takovou radost, že to žádnému Číňanovi neřekne.

    Prostřednictvím Li-Pi-Ti zjistil jsem záhy příčinu milé návštěvy.

    Lu-J-Jao spustil: "Já, Lu-J-Jao, přišel jsem upozorniti vás na Sun-Fu. Jest to muž cjao-čžan, tj. nehodící se za podešvu mé nohy. Neboť vy nevíte, kdo to je Lu-J-Jao. V dvaadvaceti provinciích Číny znají mé jméno. Znáte, co jest to Cio-Veň-Bu-Ja-Ja-Juj-Žeň? Jakže, vy neznáte časopis Učeností neodstupuje druhým? A neznáte časopis Bratrstvo Sjednocených Srdcí, který vycházel v Ši-Čuaně? Vy neznáte vydavatele těch časopisů, mne, Lu-J-Jao? Ano, to jsem já, Lu-J-Jao, který tak dobře zná Sun-Fu. Co provedl Sun-Fu v provincii Kanton, Čže-czjan, Guan-Si? Proč ho stíhali zatykačem v přístavech Si-Mao, Men-Czi, Su-Čžou, proč utíkal z vězení v Čen-Du, Fu-Čžou, i v Juň-Naň i Šan-Dun? Proč skrýval se po tři léta na Koreji v Čemulpo, Fusaně, Kunzanpo, Juaušaně. Jenerál? Nikoliv! Přál bych si, abyste naostřil uši. Sun-Fu je sjun-šou, zákeřný loupežný vrah. Přál bych si, aby zpráva ta neučinila vás nešťastným, neboť přeji vám všeho nejlepšího z čistého srdce, třebas ani já nejsem dokonalým. Miluji však pravdu, čžen-si, nejvyšší pravdu, směřující k dokonalosti. Proto jsem zde oblíben a těším se, že vždy když budete si přáti zpráv o některém z mých krajanů, obrátíte se jedině na mě a přesvědčíte se vždy o spravedlnosti mých slov, nebo takový jsem já, Lu-J-Jao, kterého velice milují jeho krajané."

    Po celou dobu, kdy jsem mu děkoval za jeho zprávy, ujišťuje ho, že vždy se obrátím k němu, žádaje ho, aby mně zůstavil svou adresu, Lu-J-Jao díval se očima stejně tak chladnýma jako Sun-Fu. Jako by i on chtěl říci: "Cjuaň-cza-baj, ty pro mne neexistuješ, bílý ďáble!"

    Druhého dne dopoledne ohlásili mně, že si přejí se mnou mluvit dva Číňané. Když je uvedli, viděl jsem na první pohled, že mám tu čest mluvit s Číňany bezvadně oděnými po evropsku, v elegantních botkách amerikánského tvaru. Starší měl dokonce rukavičky. Oba mluvili hbitě francouzsky a starší se mně představil: "Czun-Li-Ja-Min, čínský konzul v Irkutsku, a zde můj sekretář Gu-Czjao-Čžan." V půlhodině řeči vysvětlil mně příčinu své návštěvy: Předně přišel se představit a nabídnout mně své služby, kdybych vůbec něco potřeboval. (Trochu záhadné, není-liž pravda?) Za druhé dověděl se, že byl u mne včera k večeru jistý Lu-J-Jao. Přišel, aby mne varoval před tím člověkem. Nevyznám se ještě v jeho krajanech a musím být ubezpečen, že Lu-J-Jao je nejhorší člověk na celém světě. Je padouch, kterému není rovno. Měl šajku Chunguzů a podloudníků, která řádila u Charbinu. Zabil několik ruských kupců. Ano, takový je Lu-J-Jao, který poslední dobu okradl mnoho Číňanů, dodávaje jim místo opia nějakou pryskyřici. Lu-J-Jao byl také hluboko v Rusku a přetvařuje se, když dělá, že mluví špatně rusky. Dělal za rusko-japonské války špehouna i tlumočníka Japoncům. V Rusku před lety vylákal v Moskvě peníze od bohatého čínského kupce, že převeze mrtvolu jeho ženy do Číny, vezl rakev až do Oděsy a tam ji dal pochovat na hřbitově a ostatní peníze, co by stála přeprava do Číny, shrábl do kapsy a zařídil si hernu u přístavu, kde se ztratilo mnoho návštěvníků. Nyní zde v Irkutsku kuje pletichy proti němu, Czun-Li-Ja-Min, píše udání na revoluční komitét, že čínský konzul dopravuje tajně Číňany z Irkutska se zlatem do Číny. Mezi všemi Číňany jest Lu-J-Jao nenáviděn, všichni se mu vyhýbají.

    Sekretář čínského konzula, pan Gu-Czjao-Čžan, podotkl ještě, že Lu-J-Jao prodal svou ženu jednomu burjatskému kočovníkovi za strašně mizernou herku, na které ujel, když ho stíhali pod Čitou pro nějakou loupež a mnohonásobnou vraždu.

    Otázal jsem se, co soudí pánové o plukovníkovi Sun-Fu. "Výtečný člověk," odpověděl čínský konzul, "nejdokonalejší člověk. Upřímný, pravdomluvný, spějící rychle k dokonalosti dle všech pravidel posvátného učení Lao-Gur."

    "Nejpříjemnější člověk," dodal sekretář konzula, "nejčestnější, nejlepší, s kterým jsem se kdy setkal."

    A tak se loučil se mnou pan Czun-Li-Ja-Min. "Buďte ubezpečen, že chcete-li dostat nějaké informace o komkoliv, jsem vám k službám. Znám zdejší čínskou kolonii důkladně. Všichni jsou mně velice zavázáni, neboť mne neustále potřebují. Jsem jich otec i matka."

    Po jich odchodu přinesl mně nějaký Číňan lakovanou skřínku s obyčejnou čínskou ornamentikou, jak pták letí rákosím. Ve skřínce byla cukrátka ze třtinového cukru s protivným zápachem pižma. Na cukrátkách leželo psaní na červeném papíru, neobyčejně zdvořilého obsahu, jak rozluštil tlumočník Li-Pi-Ti:

    Nejvznešenější pane!

    S obzvláštním potěšením dověděl jsem se o Vašem pobytu v tomto městě, které po Vašem příjezdu stalo se mně milým a nezapomenutelným, neboť ulice tohoto města osvětluje Vaše přítomnost. Jsem tak drzý, že chtěl bych dosáhnouti největší cti ve svém životě, promluviti s Vámi osobně. Prosím o Vaše rozhodnutí. Můj osud je ve Vašich rukách. Ať Vaše rozhodnutí bude jakékoliv, vždy zůstane Vaše odpověď pro mne nejvzácnějším skvostem. Prosím o prominutí své drzosti a přeji největšího a nejdokonalejšího štěstí.

    Chuan-Chuň

    "Nevěřte Číňanům," řekl Korejec, tlumočník, když jsem nadiktoval odpověď, že mne velmi těší, budu-li míti tu čest uviděti pana Chuan-Chuň osobně.

    "Číňani," pravil Korejec, odcházeje, "jsou ‚daj-dzar-dičžu', pa rusky ‚suporosnaja sviňa'."

    Pan Chuan-Chuň uměl dosti dobře rusky a na mou otázku, proč mně psal čínsky, odpověděl, že ze slušnosti, poněvadž myslí, že si dělám sbírku z takových věcí. Když před mnohými lety byl v Moskvě v jednom obchodu s čajem, tu prodával dokonce do sbírek obchodní dopisy.

    Ale kvůli tomu nepřišel. Jeho návštěva má prostě ten účel, upozornit mne na podařenou dvojici známých podvodníků, na Czun-Li-Ja-Min, který se vydává za čínského konzula, a na Gu-Czjao-Čžan, vydávajícího se za jeho sekretáře. Aby mně to lépe vysvětlil, musím vědět předem, že když byl ještě Irkutsk pod vládou admirála Kolčaka, oba darebáci zpronevěřili při dodávkách rýže pro armádu několik miliónů a byli odsouzeni do Čeremchovských uhelných dolů. Po převratě utekli z dolů a přišli do Irkutska, právě když utekl odtud čínský konzul, který měl na svědomí přílišné nadržování nebožtíku admirálovi. Ihned prohlásili se oba, že přijímají konzulát, dali si dělat pečeti, a už to šlo kupředu.

    "A co soudíte o Lu-J-Jao?" otázal jsem se pana Chuan-Chuň.

    "Nádherný člověk," odpověděl, "čestný, přímý. Snaže se být dokonalým, spěje ku pravdě."

    Chuan-Chuň se se mnou srdečně rozloučil, poprosiv, jestli by mně nemohl poslat čaj, pravý z jihu Číny.

    Po jeho odchodu, přiznávám se, zatočila se mi hlava. Kde bude tu nejvyšší pravda, směřující k dokonalosti, jak si přeje Buddha, pravda "čžen-si"?

    Během dalších několika dnů zatočila se mně hlava ještě víc. Nejprve přišel nějaký Tou-Mu a obvinil pana Chuan-Chuň z padělání bankovek a jiných zločinů.

    Pan Sjun-Czjaň prohlásil, že Sun-Fu je lotr a čínský konzul i jeho sekretář nejpoctivější lidé pod sluncem. Pan Lao-Po-Cza se vyjádřil, že pan Tou-Mu, Chuan-Chuň, čínský konzul i jeho sekretář, Lu-J-Jao i pan Sjun-Czjaň jsou největší lotři a vyvrhelové, které kdy země nosila. Čestnou výjimku z celé kolonie že dělá pan plukovník Sun-Fu, který je nejdokonalejší hlasatel pravdy a jehož celý život jest beze skvrny.

    Pan Fa-Dza uvrhl pana Lao-Po-Cza do velmi nepříjemného světla, vypočítávaje přes čtvrt hodiny jeho zločiny.

    Pan Lao-Bin obvinil Fa-Dza z vraždy vlastních rodičů a několika menších přestupků.

    Každý den přinášel nová odhalení...

    - - -

    Plukovník Sun-Fu dostal z intendantstva pro svůj pluk dva tisíce vojenských plášťů, dva tisíce kompletních mundúrů a dva tisíce párů bot, které dal do skladiště v Inokentěvské.

    Třetího dne přišel ke mně a tlumočník přeložil tuto jeho řeč: "Jsem šťasten uviděti vás opět, ačkoliv předstupuji před vás jako šen-lin, bytost rozplývající se v pláči a zármutku. Nenesu návrhy týkající se osvětové komise fa-ghuan-czjao-chua v mém pluku. Mé srdce pláče a mé brvy lítostí jsou zachmuřeny. Stalo se, běda, cho-chuaň, stalo se neštěstí největší, prokleté, cza-naň. Zlosyni vyloupili mé skladiště v Inokentěvské a ukradli, proklatí ďáblové, dva tisíce plášťů, dva tisíce kompletů mundúrů a dva tisíce párů bot. Ať jsou proklatí!"

    A na znamení zármutku počal plukovník Sun-Fu ječet: "Ku, ti-ku, ku-šen, ku-ku-ti-ku!"

    Dal jsem ho odvést na hlavní strážnici k výslechu. Vyšetřováním bylo zjištěno, že plukovník Sun-Fu založil komanditní společnost, která vyloupila skladiště pluku.

    Byli v tom všichni, kteří mne předtím navštívili. I pan Lu-J-Jao, pan Chuan-Chuň, pan Tou-Mu, Sjun-Czjaň, Lao-Po-Cza, Fa-Dza i pan Lao-Bin.

    Čínský konzul se sekretářem, dokonalí pánové Czun-Li-Ja-Min a Gu-Czjao-Čžan, půjčili k tomu svůj automobil a spokojili se s dvěma sty padesáti komplety všeho, které byly také nalezeny v jejich skladišti.

    Vypravuje se, že všichni před soudem měli neobyčejně pěkné řeči, propletené úvahami starých filosofů staré Číny, zdůrazňujíce, že v životě kladli vždy váhu na mravní činy, hledajíce čžen-si, nejvyšší pravdu, směřující k dokonalosti.

    Že ji náhodou hledali ve skladišti mundúrů v Inokentěvské, jest prostě osudové.

    Čžen-si, nejvyšší pravda, nemůže se rozbít o nějakých dva tisíce vojenských plášťů a dva tisíce párů bot...

    Tribuna 3/85, 10. 4. 1921

    Ilustroval Josef Lada

    * Jest velice těžké podávat česky tak, jak špatně mluvil Lu-J-Jao rusky. Moja znamená "já". Číňané nemají rodu, pádu, ani skloňování a časování. Kromě toho v cizím jazyce přetvořují si slova. Tak mala-mala mašinka je ruské slovo mošenik (podvodník).

  • 23. 4. 2011 0:09

    to jako (neregistrovaný)

    ze uz to upadle bylo? To rikaji vsichni!

    BTW co je to za ptakovinu s tou kapcou? Si myslej', ze jsme stupidni roboti? Nebo je to motivacni program pro zavody v poctu registraci?

  • 27. 4. 2011 21:27

    Nova ignoruje osmdesátiny Bohdalové D: (neregistrovaný)

    Jifhmu lil xulxin, għaliex l-imħabba hija bħal pancake patata - pjan vojta minn ġewwa, Paper tagħmel l-bżieżaq.

  • 27. 4. 2011 21:55

    "Maj pěkný hodinky Kohn"..... " "Jo, ty mi nech (neregistrovaný)

    "Maj pěkný hodinky Kohn"..... "

    "Jo, ty mi nechal otec na smrtelný posteli....... a docela levně"

  • 28. 4. 2011 22:04

    efsda (neregistrovaný)

    PostgreSQL 9.1 aneb stále vpřed

    Po roce je tu nová verze PostgreSQL – respektive máme tu betu – a je tudíž jasné, co v 9.1 bude a nebude. V podstatě až na příkaz MERGE, který bude až v 9.2, byly plány pro tuto verzi splněny. PostgreSQL nyní podporuje COLLATION podle ANSI/SQL. Nechybí ani podpora SQL/MED (čtení externích csv souborů). Celý článek
    Dnes Pavel Stěhule Databáze 4 názory 4 nové

  • 30. 4. 2011 9:59

    maniacal berserker (neregistrovaný)

    Stránka na které se právě nacházíte obsahuje materiál, který někteří lidé mohou považovat za kontroverzní, pokud vám není více jak 18 let, měli by jste tyto stránky opustit. Server root.cz nemá za úkol navádět k výtržnostem, snaží se pouze informovat o reálném dění kolem násilí ve světě opensource. Provozovatelé těchto stránek nejsou dle právní úpravy zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti) a zejména §6 citovaného zákona, odpovědni za příspěvky návštěvníků těchto stránek.

  • 5. 5. 2011 5:52

    3797 (neregistrovaný)

    A navic je to vsechno smyslene a jeste k tomu inspirovane skutecnymi udalostmi.

  • 7. 5. 2011 11:03

    chyba (neregistrovaný)

    Velice se omlouváme, ale tento web není v současnosti dostupný. Buď došlo k výpadku služby nebo je aktuálně prováděna údržba systému. Zkuste prosím navštívit web později.

  • 9. 5. 2011 17:41

    Steve Ballmer (neregistrovaný)

    This comment is licensed under a Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Unported License.

  • 14. 5. 2011 2:29

    used to be first (neregistrovaný)

    Jsem ten nejposlednejsi z poslednich neprvnich neprvnaku neposlednich.

  • 14. 5. 2011 15:40

    emil (neregistrovaný)

    dobře