Vlákno názorů k článku Komiks: opravdová tragédie od pntauk - lorem ipsum poslednis alamet
-
Článek je starý, nové názory již nelze přidávat.
-
vc vc (neregistrovaný)
Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru
V jubilejním roce 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou náš lid, svědomitý hospodář své země, vážil velkolepé dílo výstavby socialismu ve své vlasti. XV. sjezd Komunistické strany Československa vysoko ocenil výsledky úsilí, iniciativy a tvůrčí práce dělníků, rolníků a inteligence a stanovil nové programové cíle. Statisícový aktiv poslanců zastupitelských sborů všech stupňů v závěru volebního období vydal počet z úspěšné činnosti našich občanů a vtělil další náročné úkoly do nových volebních programů. Výsledky, jichž jsme dosáhli a jejichž plodem bylo i podstatné zvýšení životní úrovně, životních podmínek i jistot našich pracujících, naplňují nás všechny hrdostí a sebevědomím občanů země, jejíž socialistický rozvoj uskutečňuje humanistický program uspokojování bytostných potřeb a zájmů našeho lidu.
Také my, představitelé umělecké fronty, připravujeme bilanci své tvůrčí práce. Na letošní jarní měsíce svoláváme sjezdy svých svazů českých a slovenských spisovatelů, výtvarných umělců, dramatických umělců, skladatelů a koncertních umělců, aby zvážily hodnoty vytvořené v uplynulém období a zabývaly se otázkami dalšího rozkvětu socialistického umění. Pociťujeme radost nad tím, že v součtu těchto hodnot jsou mnohá mimořádná díla a výkony, které jsou trvalým obohacením duchovního života našeho lidu a dosáhly zaslouženého uznání doma i ve světě. Tyto hodnoty, blízké lidu, nevznikaly ve vzduchoprázdnu. Vznikaly v sepětí s každodenním dílem všeho našeho lidu, který naše komunistická strana vyvedla z let rozvratu, vznikaly jako součást společného úsilí o bohatý, socialistický rozvoj života v naší zemi, vznikaly v příznivém ovzduší péče, porozumění a optimálních podmínek, jež naše společnost pro umění a kulturu vytváří.
Proto jsou naplněny vzrušivou, inspirující atmosférou těchto let, životem a étosem naší společnosti. Zvláště radostné je, že k vrcholným dílům se pojí mnohé další úctyhodné výsledky živé, stále náročnější tvůrčí aktivity široké fronty umělců všech generací, od nejstarších až po početnou generaci umělců nejmladších, jejichž růst je rytmován tepem současného života a vyznačuje se stále hlubším chápáním poslání umělce v naší socialistické společnosti. Naše země, v tisíci svých podob tak líbezná a každému z nás tak drahá, nám byla dána jako kolébka i jako domov. Její podobu a také její dějiny utvářely sny, tužby, revoluční zápasy, každodenní dílo mnoha pokolení dělníků rukou i ducha. Všechny nejlepší síly, utajené v lidu a jeho schopnostech, v jeho společenských snahách i v celé národní kultuře, směřovaly vždy k jednomu cíli - učinit tuto zemi šťastným domovem člověka, domovem života stále bohatšího a radostnějšího.
Plamenný výtrysk Velké říjnové socialistické revoluce ukázal možnost naplnění tohoto cíle. Velký Říjen zahájil velkolepé údobí převratných společenských dějů, kdy z revolučního úsilí, práce a bojů vyrostl v Sovětském svazu nový společenský řád, který osvobodil pracujícího člověka a pronikavě ovlivňuje dějiny celého světa. Velký Říjen již po šest desetiletí, jak si právě letos připomínáme, ozařuje pracujícímu lidu a revolučním silám celého světa cestu pokroku, cestu šťastné budoucnosti. To, co bylo snem dlouhých generací, stalo se i u nás po osvobození naší vlasti Sovětskou armádou reálnou možností, postupně naplňovanou uskutečňováním programu výstavby socialismu.
A právě tak, jako pochopili dělníci rukou, pochopili i dělníci ducha, že nastala nová epocha lidských dějin, dějin materiálních i duchovních, pochopili potřebu společné lidské aktivity k dalšímu pokroku života a dějin vlastní země i celého světa.
V tom je zdroj našich jistot, našeho hrdého sebevědomí, našeho optimismu nezaslepeného úspěchy, neotřeseného žádnými těžkostmi a třeba i dočasnými neúspěchy, v tom je zdroj naší cílevědomé, usilovné a radostné aktivity, neboť s uspokojením měříme své sny a programy dosaženými výsledky, neboť vidíme, jak se za pouhá tři desetiletí změnila tvář naší země a život našeho člověka, jak každodenní, zdánlivě i všední práce vydává divukrásné plody, jak se proměnila podoba světa a poměr sil v něm, neboť cítíme tu nádhernou, nezadržitelnou energii, s níž se jako výsledek společného úsilí valí kupředu dějiny naší země i dějiny světa. A odtud i ten zákonitý fakt, že od dvacátých let dodnes drtivá většina mistrů naší kultury šla a jde ve svém úsilí věrně s dělnickou třídou, s komunistickou stranou ve znamení Velkého Října.
Celý svět je v pohybu. Náš socialistický svět sílí a rozhojňuje materiální i duchovní hodnoty určené blahu člověka. Svět imperialismu je zmítán svými vnitřními rozpory a krizemi a jeho útoční jestřábi z nich hledají východisko v tom, že se pokoušejí položit stín na naše slunečné dílo i na vztahy mezi zeměmi a národy. My však nedopustíme, aby v atomové vichřici, tisíckrát hroznější všech minulých válečných katastrof, shořelo naše dílo, to, co jsme za desetiletí usilovné práce ve svých socialistických zemích vytvořili a dále tvoříme. Náš socialistický svět, jemuž stojí v čele Sovětský svaz, svým úchvatným příkladem budování komunistické společnosti, tvůrčím využitím všech objevů vědy a techniky i svou neúnavnou mírovou iniciativou má dosti sil, aby ubránil výsledky své práce. Přitom vytrvale jde a půjde cestou úsilí o mír a přátelské mezinárodní vztahy bez válek a řinčení zbraní, o porozumění a spolupráci mezi národy, jak je to v zájmu a jak je to i přáním lidu všech zemí.
Jsme si vědomi toho, že trvalá postupující proměna světa ve svět stále lepší vyžaduje i naši účast. Umělec není vyvolený nadčlověk, představitel jakési nadřazené elity, ale je součástí širokého dělného kolektivu s významným nezastupitelným posláním, jež spočívá v tom, aby svým dílem obohacoval člověka novými myšlenkami, novou krásou, pěstoval v něm vyspělé společenské vědomí a dělnickou solidaritu, povznášel ho morálně i citově, tříbil jeho vnímavost, zušlechťoval ho v jeho lidských vztazích, přinášel mu potěšení a radost, pocit životní plnosti, aby šířil myšlenky bratrství a mírové spolupráce mezi národy. V tom navazujeme na vyšším dějinném stupni na nejlepší odkaz naší umělecké a kulturní tradice, na odkaz největších jejích tvůrců, pro něž služba lidu byla vždy ctí a cílem nejvyšším.
A právě tak, jako se před lety stalo sémě Bezručova hněvného protipanského protestu v duších horníků revoluční silou a dnes je převtěleno v hrdost těch, kteří jsou prozíravými hospodáři svých dolů a pány svého vlastního osudu, právě tak jako Smetanova Má vlast, která do sebe pojala krásu a jímavost rodných obzorů, v nás vyvolává a znásobuje lásku k rodné zemi, tak jako z Alšových obrazů, napojených srdečnou a úsměvnou lidovostí i vytříbeným smyslem pro dějinnou velikost vlastního národa stále čerpáme životní radost a sebevědomou hrdost na naše dějiny, právě tak chceme, aby i naše současné umění, živené z tisíce dnešních pramenů této země a života jejího lidu, se stalo stejně povznášející zušlechťující a inspirující silou života dnešní doby, doby osvobozeného člověka a osvobozené práce.
Spolu s básníkem, který viděl, jak se ve světě rozpadají kolesa starých soustav a jak celá naše země zní pilnou prací lidu, si dnes může říci každý, kdo poctivě přispívá ke společnému dílu, každý pracující člověk naší země, a tedy i umělec: ˝To já ostruním budoucnost, už teď hraji na tu obrovskou lyru, to já osvětlím všechny kouty planety jarní zelení míru.˝ Hrdě se hlásíme k bratrské sounáležitosti našich národů, kterou s takovou vroucností již v minulosti opěvovali mnozí naši básníci v čele s Hviezdoslavem a jejíž živoucnost se projevila v letech revolučních zápasů pokrokových sil, vedených KSČ, za sociální a národní osvobození pracujícího člověka, zejména pak v období Slovenského národního povstání. Když v letech fašistického temna zaznělo z banskobystrického rozhlasu zvolání básníka Sama Chalupky ˝Mor ho˝, byl to současně i signál k novým časům v životě naší země, jež ve svém důsledku vyústily v socialistické přeměny - v největší historickou hodnotu v životě českého a slovenského národa.
Jsme šťastni, že veškerým svým úsilím se včleňujeme do širší, internacionální rodiny. Jsme šťastni, že v tomto úsilí jdeme bok po boku s umělci Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí, s nimiž máme společný cíl rozvoje socialistického života. Nacházíme dobré přátele mezi umělci a pokrokovými lidmi různých kontinentů, s nimiž nás spojují myšlenky skutečného humanismu, schopného zajistit práci, svobodu a životní jistoty, materiální i duchovní potřeby ne vyvolené hrstce, ale milionům lidí. Proto si - ve shodě se Závěrečným aktem helsinské konference podáváme ruce přes hranice zemí a kontinentů, vědomi si toho, že skutečné umění, skutečná kultura má pomáhat kupředu jednotlivým národům i lidstvu, má vytvářet porozumění mezi lidmi různých zemí, získávat je pro humanistickou perspektivu míru a vzájemné spolupráce v zájmu šťastného lidského života.
Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě - a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců - odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy. Vývoj nás přesvědčuje, že duch míru a spolupráce ve světě sílí, že právě skutečná kultura je jedním z nejúčinnějších prostředků dorozumění mezi lidmi a že každé umělecké dílo spjaté se životem a světlou budoucností člověka je holubicí humanistického poselství klidu všech kontinentů.
Nad těmito otázkami se chceme zamýšlet i na svých sjezdech. Budeme na nich hodnotit svou práci uplynulých let z hlediska významného, krásného a zavazujícího poslání, které má umění v socialistické společnosti. Zahledíme se i do budoucích roků, neboť chceme držet krok s ostatními pracujícími naší země, s její vzrušující dynamikou, chceme plodně využívat plné tvůrčí svobody, kterou nám naše společnost v rozmachu své výstavby poskytuje, chceme, aby naše nová díla v široké paletě námětů i uměleckého projevu co nejlépe naplňovala rostoucí a široce diferencované kulturní potřeby a zájem našich současníků. Jsme přesvědčeni, že takto chápané poslání umělce v naší socialistické společnosti, na které jsme hrdi a jemuž chceme dát nejlepší své síly i programové cíle, které pro svou další práci vytyčí sjezdy uměleckých svazů, bude inspirující silou nejen pro členy svazů, ale pro všechny naše umělce, pro všechny tvůrčí síly naší kultury. Jsme přesvědčeni, že slova sjezdových programů se promění v umělecké činy, v nové romány a básně, v nové symfonie, v nové písně a komorní skladby, v nové obrazy a sochy, v nová dramatická a filmová díla, v nové umělecké výkony.
Jsme přesvědčeni, že příští léta budou naplněna novými tvůrčími činy spjatými se zájmy našich pracujících, s humanistickými cíli naší socialistické společnosti a s politikou její vedoucí síly - Komunistické strany Československa.
-
Abdrushin (neregistrovaný)
Rouška padá a víra stává se přesvědčením. Jen v přesvědčení je osvobození a spása!
Mluvím jen k těm, kdo opravdově hledají. Ti musí býti schopni a ochotni zkoumati toto věcné věcně! Náboženští fanatikové a nepevní blouznivci mohou se raději vzdáliti, protože jsou Pravdě ke škodě. Zlovolní však a nevěcní najdou v těchto slovech sami své odsouzení.
Poselství zasáhne jen ty, kteří otevřeně nosí v sobě jiskru Pravdy a touhu býti skutečně člověkem. Všem těm bude také světlem a oporou. Povede je bez oklik ven ze všeho chaosu dnešních zmatků.
Následující slovo nepřináší nové náboženství. Chce býti pochodní pro všecky vážné posluchače nebo čtenáře, aby našli pravou cestu, která je povede do vytoužených výšin.
Jen ten, kdo sám se pohybuje, může se duchovně dostati kupředu. Pošetilec, který k tomu používá cizích pomůcek ve formě hotových názorů, jde svou cestou jen jako o berlích a vlastní zdravé údy při tom vyloučil.
Jakmile však směle používá veškerých schopností, které v něm dřímají v očekávání jeho zavolání, jako výzbroje ke vzestupu, zužitkuje tak svěřenou mu hřivnu podle vůle Stvořitele a přemůže hravě všechny překážky, které chtějí zkřížiti mu cestu, aby ho z ní odchýlily.
Proto probuďte se! Jen v přesvědčení je pravá víra. Ku přesvědčení však dochází se jedině bezohledným zkoumáním a odvažováním!
Stůjte v divuplném stvoření svého Boha jako živoucí!
-
Felix (neregistrovaný)
Poprvé do školy
Maminka Káji Maříka chystala svého nejmladšího synka k zápisu do první třídy obecné školy. Tatínek, hajný Mařík, byl vysoké postavy, silný v ramenou, měl dlouhý šedivý plnovous. Pobízel:
"Tak už, maminko, abychom vyšli; máme hodinu cesty, ať ještě včas dojdeme do kostela."
Maminka Káju pokřižovala a naposled ho napomenula: "Kájo, buď hodný, nezlob a zastav se u tety Albíny, aby si přišla pro tu husu! Každého pozdrav! A ne, aby sis rukávem utíral nos! Máš v kapsičce šátek. A už spánembohem jděte!"
Kájovi se nechtělo. Do dneška vyrůstal na samotě, v lese, v zahradě. Maminka mu prominula víc než ostatním, už odrostlým dětem. Tatínek byl skoro celý den v lese a Kája, když slyšel, že musí do školy, zavrtěl kučeravou hlavičkou a řekl rozhodně: "Ba ne, mami! Já do školy nepůjdu. Nemám na to kdy!"
Trvalo dlouho, než Kája pochopil, že musí. A když řekla maminka:
"Za týden půjdeš," ohrnul červený rtík a usmál se: "Jéje, za týden, to je ještě doba! Mami, to je asi jako rok?" A vyběhl do lesa.
Ale týden se překlonil jako hodina a dnes tedy přišel den, že
Kája vyšel s otcem do školy. Jediné, co ho utěšovalo, byly kapsičky, které mu maminka na bundičce i v kalhotkách musila ušít. Liboval si: "Tatínku, to už jsem jako velký pán. Mám sto kapes."
"Sto?" ptal se otec. "Máš tři."
"A to je víc než sto, tati?"
"Počkej, tomu se ve škole naučíš!"
Kája poskakoval vedle tatínka a zdál se podle jeho vysoké, statné postavy jako hříbeček pod doubkem. Jenže nebyl tak nehybný jako hříbeček.
Jak se ukázala věž kostela, Kája se zastavil: "Tati, já tam přece nepůjdu! Pojďte, vrátíme se! Mamince je beztoho doma smutno. Já tam ve škole nevydržím!"
"A to by tak bylo, Kájo! Jen pěkně pojď! Nic se neboj! Kdyby se ti ve škole nelíbilo, nesu panu učiteli zázračnou mast. Tou tě pomázne a hned se ti bude ve škole líbit."
"Mast, tatínku? A kde ji máte?"
"Pod kabátem, synáčku, tu nesmí ofouknout vítr."
Sezváněli do kostela, když vcházeli oba na náměstí. Kája znal v městě jen kostel, kam ho někdy v neděli vzali rodiče s sebou.
Pod kostelem znal krámek tety Albíny, pekařky.
"Hezky si narovnej kapsy a pojď! To budou kluci koukat, že už máš kapsy."
Kája se usmál: "A což kdyby tatínek věděl, že mám v každé kapse něco? V jedné malou žabičku, tu zelenou, v druhé ve škatulce pár chlupatých housenek a v třetí na bundičce - střevlíky!"
Usmál se blaženě a vcházel s otcem do kostela. Tam bylo plno dětí. U mřížek se jich jen hemžilo. Hajný postrčil Káju mezi ně, sám si sedl do první lavice: "Musím dát pozor na toho našeho divocha."
Po mši svaté šli do školy. Mařík představil Káju: "Pane učiteli, vedu synka k zápisu. Karel Mařík se jmenuje, ale říkáme mu Kája.
Neuměl vyslovit Karel. Když o sobě mluvil, říkal vždycky: ,Já
Kája', a už mu to zůstalo. Prosím pěkně, pane učiteli, je to dítě lesa, je skoro pořád mimo domov, divoch je to. Abyste s ním něco pořídil, nesu na něj mast," a vytahoval zpod kabátu hned tři svižné proutky.
"Snad toho ani nebude třeba," usmál se pan učitel, jemuž se čiperný Kája s velkýma černýma očima naráz zalíbil.
"Bude, bude, pane učiteli. Jen masti nešetřete! U nás v lese jí roste dost."
Kájovi se zatím ve škole náramně líbilo. Sedl si na vykázané místo a rozhlížel se po třídě.
"To je to tu velké," myslil si, "jako celá naše hájovna.
V prostředku kříž jako u nás doma, obrázky - moc hezké obrázky."
Pan učitel píše, pořád píše, najednou vstává a ptá se: "Kdopak z vás se umí modlit Otčenáš?"
Kája vyskočí: "Já, a taky Věřím v Boha a Zdrávas Královno,
Andělíčku, a jé, pane učiteli, já umím modlitbiček - oč, že jich neumíte tolik jako já?"
Pan učitel se usmál a počítal zdvižené ruce: "Tedy všichni.
Dobře. Pomodlíme se!" A modlili se Otčenáš.
Potom už musilo být ticho, a to se Kájovi nelíbilo. Chvíli poslouchal, ještě chvíli se rozhlížel a najednou si vzpomněl, že ještě dnes neviděl ani jednu veverku, ani jednoho králíka.
Vzpomněl si také, že tatínek přinesl panu učiteli lískovky.
Tamhle ležely na skříni docela tiše, kdyby pan učitel vzal jednu do ruky a někoho s ní šlehl, panečku, to by bylo zpěvu! Doma jich také mají na almárce zásobu. To byla ta mast! O tu moc nestál. Té je doma dost. Péťa, honicí pes, ho také jistě hledá. Nic platno, musí domů. Zmáčkl v ruce čepici a jako šipka z lavice.
"Kampak?" zavolal pan učitel.
"Už mě to tu mrzí. Musím domů! Nemám kdy!"
Dveře za ním přiklaply, a než se pan učitel za ním rozběhl, byl už Kája v druhé ulici. Nejdřív utíkal, pak běžel poklusem a za městem zmírnil krok.
"Měl jsem vyřídit tetě, aby si přišla pro husu. Musím se vrátit!"
Rozhlédl se opatrně. Nikdo za ním nešel. Vzal to zčerstva ulicí ke kostelu. Otevřel dveře u krámku tety Albíny, zvonek zadrnčel, to byla krása! Co se tatínka naprosil, aby také koupil zvonek nade dveře, nic platno!
Otevřel a zavřel dveře několikrát a kochal se v libém znění zvonku. Teta vyšla: "Pěkně vítám, školáčku, to jsem si hned myslila, žes to ty. A to vás pan učitel brzo pustil!"
Kája se zarazil: "Ba ne, teta, on nás nepustil, já šel sám. A máte si přijít pro tu husu!"
"Tak ty jsi utekl, to je pěkné! Tak jen běž a vyřiď, že v neděli přijdu!" Kája vyšel. Ani housku nedostal a pomalu se vlekl domů.
To byl jeho první den ve škole.
Kája utekl ze školy
Ze školy šel Kája k domovu čím dál pomaleji. Neměl žádnou radost.
Myslil na tetu. Jak mu to řekla? Že utekl? Ale ne, on neutekl, jen už ho to ve škole mrzelo, proto šel.
Když ho už mrzívalo pozorovat ptáky a veverky v lese, šel domů. A když ho doma omrzelo stavět ze špalíčků od strýčka truhláře, šel do lesa. Dnes ho omrzelo ve škole, tak šel domů. Sedl si na pařez a zamyslil se. Sáhl po žabičce do kapsy, byla tam. Zatřepal krabičkou se střevlíky, byli tam. I housenky byly na svém místě.
Vida! Ani to klukům nemohl ukázat. Neměl kdy. Pořád pan učitel něco povídal. Že ho to také nemrzí! Vytáhl ve škole jednu škatulku s brouky, maličko ji otevřel a přistrčil pod nos té holce, co seděla před ním. Ale ta vypískla a pan učitel uhodil rukou do stolu a zavolal: "Ticho!"
"Inu, hloupá holka! Holky jsou všechny hloupé," myslil si Kája.
Když byl ještě malý, říkával mamince: "Mami, kdybych tak měl sestřičku!"
A maminka odpovídala: "Nedopouštěj Pán Bůh! Ta by od tebe zkusila!"
Ale od té doby, co už je velký, protože má kapsy, nechce o sestřičce ani slyšet. Beztoho by byla zrovna tak hloupá jako pánovic Zdeňa. Pánovic, to byli lesmistrovic.
Když vzácná paní - tak se jí říkalo - pro něj poslala, že je
Zdeně smutno, aby si s ní šel hrát, byl z toho rámus. Vzácná paní mu dala svačinu - panečku, ještě teď se Kája olizoval - to nebyla praženka, ani káva, kterou maminka vařila jen v neděli! Bylo to husté, sladké, hnědé. Zdeňa řekla, že to je "čikuláda", tu by pil hned. A k tomu dostal takové vykládané koláčky. Zakousl se do nich, ale jen se to drobilo. Takové maminka nedělá. A když se hezky najedl, řekla vzácná paní: "Jděte si na zahradu a hraj si se Zdeňou!"
Tak šli a Zdeňa si sedla pod strom. Kája vytáhl několik krabiček zpod bundičky. Tenkrát ještě neměl kapsy. Do klína Zdeně naložil housenky a ty malé žabičky, co jich je plno po dešti. Zdeňa začala ječet, vzácná paní běžela do zahrady a on druhým východem k lesu.
Přišel domů a řekl: "Já už nechci sestřičku. Bála by se housenek a brouků jako Zdeňa."
Maminka spráskla ruce: "Tys dával Zdeničce housenky a žabičky? Co kdyby z toho dostala psotník? No, počkej, jestli bude vzácná paní žalovat!"
"Copak tu děláš, Kájo?" ozval se kdosi za ním. Kája sebou trhl a obrátil oči po hlase.
"Hele, strýček hajný z Loškova! Já byl ve škole, strýčku."
"A že vás tak brzo pan učitel pustil? Náš Vašek ještě doma není.
A šli jsme přece ráno před vámi."
"Vašek tam ještě sedí, ale mě už to mrzelo, tak jsem šel domů."
"Á," hvízdl hajný, "to se nesmí, Kájo! Škola není les ani hájovna, aby ses mohl zvednout a jít, kdy chceš. Tam musíš sedět, dokud vás pan učitel všechny nepustí. To budou mít doma malou radost! Kdybych teď někde potkal Vaška, dostane pár přes záda, víš? A musí zpátky! No, opatruj tě Pán Bůh!"
"Dejž to Pán Bůh!" vzdychl Kája a najednou ho pařez pálil a on vykročil k domovu.
Široká lesní klenba se před ním otevřela. Už byl v "jejich" lese.
Znal tu každý strom. Tamhle na těch pařezech za pár dní porostou václavky. Tamhle se červenají muchomůrky, rád by je nakopl, ale tatínek se vždycky moc zlobil, když to Kája udělal, a zakázal mu to. Panečku, ty by se rozstříkly! Má dnes boty se cvočky.
Přiloudal se k hájovně. Pes se k němu rozběhl, div ho neporazil.
Ale maminka vyšla a podivila se: "Ty už jsi tady? To je brzo!
Poslouchej, neutekl jsi ze školy?"
Kája zůstal stát u plotu a myslil si: "Ta naše maminka všechno uhodne. Včera byl u dolů, přinesl domů boty plné červené hlíny, a maminka hned uhodla: "Tys nepásl, ty jsi byl v dolech!"
"Tak co, školáku," zahřměl nad ním hlas, který nejmíň čekal, hlas tatínkův. "Tys utekl, co?"
Ani sám Kája neví, jak se dostal za plot a kde hned byla pohotově ta oblíbená tatínkova mast, a už měl výslužku pod zády: "Abys podruhé neutíkal!"
A aby nebylo smutku konce, řekl tatínek: "Maminko, dnes dostane
Kája k obědu jen malý kousíček rozpíčku!"
Rozpíčky! Dnes mají rozpíčky! Ty jsou ještě lepší než "čikuláda".
Maminka do nich dává trnková povidla, říká, "u nás to tak dělají". Křupou jako lískové oříšky. Kája dostal vždycky dva.
Byly veliké jako točenice, ale on oba zmohl. Dnes tatínek řekl:
"Dostane jen malý kousek!"
S tatínkem nejsou žerty, to je jisté. A maminka bez tatínka neudělá nic, to ví Kája dávno. Třeba by si ráda poslední sousto od úst utrhla a dala, ale když řekne tatínek: "Nedáš, maminko!" nedá.
"To jsem mohl raději v té škole zůstat," myslí si Kája. "Ona to přece jen nebude legrace. Škola není les ani hájovna!" řekl strýček hajný.
Kája se nadvakrát zakousl do kousku rozpíčku a umiňoval si, že už víckrát ze školy neuteče.
-
Thisone (neregistrovaný)
Poprvé do školy
Maminka Káji Maříka chystala svého nejmladšího synka k zápisu do první třídy obecné školy. Tatínek, hajný Mařík, byl vysoké postavy, silný v ramenou, měl dlouhý šedivý plnovous. Pobízel:
"Tak už, maminko, abychom vyšli; máme hodinu cesty, ať ještě včas dojdeme do kostela."
Maminka Káju pokřižovala a naposled ho napomenula: "Kájo, buď hodný, nezlob a zastav se u tety Albíny, aby si přišla pro tu husu! Každého pozdrav! A ne, aby sis rukávem utíral nos! Máš v kapsičce šátek. A už spánembohem jděte!"
Kájovi se nechtělo. Do dneška vyrůstal na samotě, v lese, v zahradě. Maminka mu prominula víc než ostatním, už odrostlým dětem. Tatínek byl skoro celý den v lese a Kája, když slyšel, že musí do školy, zavrtěl kučeravou hlavičkou a řekl rozhodně: "Ba ne, mami! Já do školy nepůjdu. Nemám na to kdy!"
Trvalo dlouho, než Kája pochopil, že musí. A když řekla maminka:
"Za týden půjdeš," ohrnul červený rtík a usmál se: "Jéje, za týden, to je ještě doba! Mami, to je asi jako rok?" A vyběhl do lesa.
Ale týden se překlonil jako hodina a dnes tedy přišel den, že
Kája vyšel s otcem do školy. Jediné, co ho utěšovalo, byly kapsičky, které mu maminka na bundičce i v kalhotkách musila ušít. Liboval si: "Tatínku, to už jsem jako velký pán. Mám sto kapes."
"Sto?" ptal se otec. "Máš tři."
"A to je víc než sto, tati?"
"Počkej, tomu se ve škole naučíš!"
Kája poskakoval vedle tatínka a zdál se podle jeho vysoké, statné postavy jako hříbeček pod doubkem. Jenže nebyl tak nehybný jako hříbeček.
Jak se ukázala věž kostela, Kája se zastavil: "Tati, já tam přece nepůjdu! Pojďte, vrátíme se! Mamince je beztoho doma smutno. Já tam ve škole nevydržím!"
"A to by tak bylo, Kájo! Jen pěkně pojď! Nic se neboj! Kdyby se ti ve škole nelíbilo, nesu panu učiteli zázračnou mast. Tou tě pomázne a hned se ti bude ve škole líbit."
"Mast, tatínku? A kde ji máte?"
"Pod kabátem, synáčku, tu nesmí ofouknout vítr."
Sezváněli do kostela, když vcházeli oba na náměstí. Kája znal v městě jen kostel, kam ho někdy v neděli vzali rodiče s sebou.
Pod kostelem znal krámek tety Albíny, pekařky.
"Hezky si narovnej kapsy a pojď! To budou kluci koukat, že už máš kapsy."
Kája se usmál: "A což kdyby tatínek věděl, že mám v každé kapse něco? V jedné malou žabičku, tu zelenou, v druhé ve škatulce pár chlupatých housenek a v třetí na bundičce - střevlíky!"
Usmál se blaženě a vcházel s otcem do kostela. Tam bylo plno dětí. U mřížek se jich jen hemžilo. Hajný postrčil Káju mezi ně, sám si sedl do první lavice: "Musím dát pozor na toho našeho divocha."
Po mši svaté šli do školy. Mařík představil Káju: "Pane učiteli, vedu synka k zápisu. Karel Mařík se jmenuje, ale říkáme mu Kája.
Neuměl vyslovit Karel. Když o sobě mluvil, říkal vždycky: ,Já
Kája', a už mu to zůstalo. Prosím pěkně, pane učiteli, je to dítě lesa, je skoro pořád mimo domov, divoch je to. Abyste s ním něco pořídil, nesu na něj mast," a vytahoval zpod kabátu hned tři svižné proutky.
"Snad toho ani nebude třeba," usmál se pan učitel, jemuž se čiperný Kája s velkýma černýma očima naráz zalíbil.
"Bude, bude, pane učiteli. Jen masti nešetřete! U nás v lese jí roste dost."
Kájovi se zatím ve škole náramně líbilo. Sedl si na vykázané místo a rozhlížel se po třídě.
"To je to tu velké," myslil si, "jako celá naše hájovna.
V prostředku kříž jako u nás doma, obrázky - moc hezké obrázky."
Pan učitel píše, pořád píše, najednou vstává a ptá se: "Kdopak z vás se umí modlit Otčenáš?"
Kája vyskočí: "Já, a taky Věřím v Boha a Zdrávas Královno,
Andělíčku, a jé, pane učiteli, já umím modlitbiček - oč, že jich neumíte tolik jako já?"
Pan učitel se usmál a počítal zdvižené ruce: "Tedy všichni.
Dobře. Pomodlíme se!" A modlili se Otčenáš.
Potom už musilo být ticho, a to se Kájovi nelíbilo. Chvíli poslouchal, ještě chvíli se rozhlížel a najednou si vzpomněl, že ještě dnes neviděl ani jednu veverku, ani jednoho králíka.
Vzpomněl si také, že tatínek přinesl panu učiteli lískovky.
Tamhle ležely na skříni docela tiše, kdyby pan učitel vzal jednu do ruky a někoho s ní šlehl, panečku, to by bylo zpěvu! Doma jich také mají na almárce zásobu. To byla ta mast! O tu moc nestál. Té je doma dost. Péťa, honicí pes, ho také jistě hledá. Nic platno, musí domů. Zmáčkl v ruce čepici a jako šipka z lavice.
"Kampak?" zavolal pan učitel.
"Už mě to tu mrzí. Musím domů! Nemám kdy!"
Dveře za ním přiklaply, a než se pan učitel za ním rozběhl, byl už Kája v druhé ulici. Nejdřív utíkal, pak běžel poklusem a za městem zmírnil krok.
"Měl jsem vyřídit tetě, aby si přišla pro husu. Musím se vrátit!"
Rozhlédl se opatrně. Nikdo za ním nešel. Vzal to zčerstva ulicí ke kostelu. Otevřel dveře u krámku tety Albíny, zvonek zadrnčel, to byla krása! Co se tatínka naprosil, aby také koupil zvonek nade dveře, nic platno!
Otevřel a zavřel dveře několikrát a kochal se v libém znění zvonku. Teta vyšla: "Pěkně vítám, školáčku, to jsem si hned myslila, žes to ty. A to vás pan učitel brzo pustil!"
Kája se zarazil: "Ba ne, teta, on nás nepustil, já šel sám. A máte si přijít pro tu husu!"
"Tak ty jsi utekl, to je pěkné! Tak jen běž a vyřiď, že v neděli přijdu!" Kája vyšel. Ani housku nedostal a pomalu se vlekl domů.
To byl jeho první den ve škole.
Kája utekl ze školy
Ze školy šel Kája k domovu čím dál pomaleji. Neměl žádnou radost.
Myslil na tetu. Jak mu to řekla? Že utekl? Ale ne, on neutekl, jen už ho to ve škole mrzelo, proto šel.
Když ho už mrzívalo pozorovat ptáky a veverky v lese, šel domů. A když ho doma omrzelo stavět ze špalíčků od strýčka truhláře, šel do lesa. Dnes ho omrzelo ve škole, tak šel domů. Sedl si na pařez a zamyslil se. Sáhl po žabičce do kapsy, byla tam. Zatřepal krabičkou se střevlíky, byli tam. I housenky byly na svém místě.
Vida! Ani to klukům nemohl ukázat. Neměl kdy. Pořád pan učitel něco povídal. Že ho to také nemrzí! Vytáhl ve škole jednu škatulku s brouky, maličko ji otevřel a přistrčil pod nos té holce, co seděla před ním. Ale ta vypískla a pan učitel uhodil rukou do stolu a zavolal: "Ticho!"
"Inu, hloupá holka! Holky jsou všechny hloupé," myslil si Kája.
Když byl ještě malý, říkával mamince: "Mami, kdybych tak měl sestřičku!"
A maminka odpovídala: "Nedopouštěj Pán Bůh! Ta by od tebe zkusila!"
Ale od té doby, co už je velký, protože má kapsy, nechce o sestřičce ani slyšet. Beztoho by byla zrovna tak hloupá jako pánovic Zdeňa. Pánovic, to byli lesmistrovic.
Když vzácná paní - tak se jí říkalo - pro něj poslala, že je
Zdeně smutno, aby si s ní šel hrát, byl z toho rámus. Vzácná paní mu dala svačinu - panečku, ještě teď se Kája olizoval - to nebyla praženka, ani káva, kterou maminka vařila jen v neděli! Bylo to husté, sladké, hnědé. Zdeňa řekla, že to je "čikuláda", tu by pil hned. A k tomu dostal takové vykládané koláčky. Zakousl se do nich, ale jen se to drobilo. Takové maminka nedělá. A když se hezky najedl, řekla vzácná paní: "Jděte si na zahradu a hraj si se Zdeňou!"
Tak šli a Zdeňa si sedla pod strom. Kája vytáhl několik krabiček zpod bundičky. Tenkrát ještě neměl kapsy. Do klína Zdeně naložil housenky a ty malé žabičky, co jich je plno po dešti. Zdeňa začala ječet, vzácná paní běžela do zahrady a on druhým východem k lesu.
Přišel domů a řekl: "Já už nechci sestřičku. Bála by se housenek a brouků jako Zdeňa."
Maminka spráskla ruce: "Tys dával Zdeničce housenky a žabičky? Co kdyby z toho dostala psotník? No, počkej, jestli bude vzácná paní žalovat!"
"Copak tu děláš, Kájo?" ozval se kdosi za ním. Kája sebou trhl a obrátil oči po hlase.
"Hele, strýček hajný z Loškova! Já byl ve škole, strýčku."
"A že vás tak brzo pan učitel pustil? Náš Vašek ještě doma není.
A šli jsme přece ráno před vámi."
"Vašek tam ještě sedí, ale mě už to mrzelo, tak jsem šel domů."
"Á," hvízdl hajný, "to se nesmí, Kájo! Škola není les ani hájovna, aby ses mohl zvednout a jít, kdy chceš. Tam musíš sedět, dokud vás pan učitel všechny nepustí. To budou mít doma malou radost! Kdybych teď někde potkal Vaška, dostane pár přes záda, víš? A musí zpátky! No, opatruj tě Pán Bůh!"
"Dejž to Pán Bůh!" vzdychl Kája a najednou ho pařez pálil a on vykročil k domovu.
Široká lesní klenba se před ním otevřela. Už byl v "jejich" lese.
Znal tu každý strom. Tamhle na těch pařezech za pár dní porostou václavky. Tamhle se červenají muchomůrky, rád by je nakopl, ale tatínek se vždycky moc zlobil, když to Kája udělal, a zakázal mu to. Panečku, ty by se rozstříkly! Má dnes boty se cvočky.
Přiloudal se k hájovně. Pes se k němu rozběhl, div ho neporazil.
Ale maminka vyšla a podivila se: "Ty už jsi tady? To je brzo!
Poslouchej, neutekl jsi ze školy?"
Kája zůstal stát u plotu a myslil si: "Ta naše maminka všechno uhodne. Včera byl u dolů, přinesl domů boty plné červené hlíny, a maminka hned uhodla: "Tys nepásl, ty jsi byl v dolech!"
"Tak co, školáku," zahřměl nad ním hlas, který nejmíň čekal, hlas tatínkův. "Tys utekl, co?"
Ani sám Kája neví, jak se dostal za plot a kde hned byla pohotově ta oblíbená tatínkova mast, a už měl výslužku pod zády: "Abys podruhé neutíkal!"
A aby nebylo smutku konce, řekl tatínek: "Maminko, dnes dostane
Kája k obědu jen malý kousíček rozpíčku!"
Rozpíčky! Dnes mají rozpíčky! Ty jsou ještě lepší než "čikuláda".
Maminka do nich dává trnková povidla, říká, "u nás to tak dělají". Křupou jako lískové oříšky. Kája dostal vždycky dva.
Byly veliké jako točenice, ale on oba zmohl. Dnes tatínek řekl:
"Dostane jen malý kousek!"
S tatínkem nejsou žerty, to je jisté. A maminka bez tatínka neudělá nic, to ví Kája dávno. Třeba by si ráda poslední sousto od úst utrhla a dala, ale když řekne tatínek: "Nedáš, maminko!" nedá.
"To jsem mohl raději v té škole zůstat," myslí si Kája. "Ona to přece jen nebude legrace. Škola není les ani hájovna!" řekl strýček hajný.
Kája se nadvakrát zakousl do kousku rozpíčku a umiňoval si, že už víckrát ze školy neuteče.
-
Re: (-:) (neregistrovaný)
Nejlacinějším druhem pýchy je pýcha národní. Neboť ten, kdo jí je obdařen, prozrazuje nedostatek individuálních vlastností, na něž by mohl být pyšný, protože jinak by nesahal k tomu, co sdílí s tolika miliony. Kdo má významné osobní přednosti, ten spíše nejzřetelněji rozezná chyby svého vlastního národa, neboť je má neustále před očima. Ale každý ubohý hlupák, který nemá na světě nic, na co by mohl být pyšný, se chápe posledního prostředku, národa, k němuž právě patří, aby byl pyšný: v tom okřeje a je vděčně připraven hájit všechny chyby a pošetilosti, jež jsou národu vlastní, πυξ και λαξ (rukama nohama). Proto se např. mezi padesáti Angličany najde sotva víc než jeden, kdo bude souhlasit, když se bude s příslušným pohrdáním mluvit o stupidní a degradující bigotnosti jeho národa: ten jeden však bude muž s hlavou. - Němci jsou volní od národní pýchy a tím kladou důraz své vyhlášené poctivosti; protikladem jsou však mezi nimi ti, kteří národní hrdost předstírají a směšným způsobem podněcují; jako to většinou činí „němečtí bratři" a demokraté, kteří se lichotí lidu, aby jej vedli. Vykládá se to sice tak, že Němci nepobrali moc rozumu: já však tento názor nemohu zastávat. A Lichtenberg se ptá: „Proč se tak těžko vyskytne někdo, kdo se vydává za Němce, nýbrž obecně, když se chce za někoho vydávat, tak za Francouze nebo Angličana?" Ostatně individualita daleko převažuje nacionalitu a jeden pořádný člověk si zaslouží tisíckrát víc ohledů než národ. Národní charakter, mluví-li se o množství, poctivě řečeno nemůže nikdy proslavit mnoho dobrého. Spíše se v každé zemi projevuje lidská omezenost, zvrácenost a špatnost pouze v nějaké jiné formě a to se nazývá národním charakterem. Nechceme zošklivit chuť chválit jeden ani druhý, protože by to vyšlo nastejno. - Každý národ se vysmívá druhým, a všichni mají pravdu.
