Toto je příběh Eris, Panenky Erie, bohyně Sváru, dcery Chaosu a matky Fortuny. Možná jsi něco z toho četl v Řeckých mýtech, ale to je většinou jenom exoterní verze. Ode mne se dozvíš to, co se jinak tají.
Je myšlenka na jednorožce skutečnou myšlenkou? V jistém smyslu je tohle základní otázka filosofie…
Myslel jsem, že mi budete vyprávět příběh, a ne že se pustíte do nějaké nudné německé metafyziky. Toho jsem si užil dost na univerzitě.
Jistě. Takže, abych to zkrátil, myšlenka na jednorožce je skutečná myšlenka. Stejně tak je skutečná myšlenka na Spasitele na kříži, na Krávu, která přeskočila Měsíc, na ztracenou pevninu Mu, na hrubý národní produkt, na druhou odmocninu z minus jedné a vůbec na cokoli jiného, co dokáže probouzet emocionální energii. A stejně tak byli a jsou v jistém smyslu skuteční i Olympané včetně Eris. Ovšem zároveň, v docela jiném smyslu, existuje jen jeden skutečný Bůh a tvým jediným spasitelem je Jeho jediný Syn, zatímco lloigorové jako Tsathoggua jsou dostatečně skuteční na to, aby tě vtáhli do svého světa, jenž leží na konci Zlého snu. Já jsem ti ale slíbil, že se pokusím filosofii co možná vynechat.
Vzpomínáš si na příběh o zlatém jablku, aspoň v té exoterní a cenzurované podobě? Původní verze je s ní do jisté míry shodná. Zeus, mimochodem strašně nudný patron, skutečně pořádal na Olympu mejdan a skutečně naši vládkyni urazil tím, že Ji nepozval. A ona skutečně vyrobila jablko, ovšem ne ze zlata jako z kovu, ale ze Zlata z Acapulca, z té skvělé trávy, co se tam pěstuje. Napsala na ně Korhhisti, jako té nejkrásnější bytosti. Všichni – a nejen bohyně, to si pak vycucali z prstu mužští šovinisté – se začali rvát o to, kdo si bude moct zakouřit. Po Paridovi nikdo nechtěl, aby to rozsoudil – to si vymyslel nějaký básnili. Trojská válka byla jen dalším z mnoha imperialistických tažení a neměla s tím vším vůbec nic společného.
Ve
skutečnosti se všichni jenom strkali a tahali o to jablko, až se docela solidně rozvášnili a jejich vibrace – bohové mají hodně silné vibrace, přesně řečeno vibrují rychlostí světla – zahřály jablko tak, že z něj začal unikat dým. Zkrátka a dobře, Olympané se do jednoho zkouřili.
A tehdy spatřili Zjevení, či vlastně řadu Zjevení.
V prvním Zjevení viděli Jahveho, sousedního boha, jenž vládl vlastnímu světu, který se na několika místech prolínal s tím jejich. Zrovna prováděl velký úklid, aby si uvolnil ruce a mohl to celé rozjet znovu. Olympanům připadalo, že na to jde poněkud barbarsky. Rozhodl se totiž, že všechny utopí – kromě jediné rodiny, jíž dovolil uniknout v arše.
„Toto je Chaos,“ prohlásil Hermes. „Teda, ten Jahve je i na božský měřítka pěknej hajzl.“
Podívali se tedy na Zjevení pozorněji, a protože všichni viděli daleko do budoucnosti, protože byli (stejně jako všechny inteligentní bytosti na světě) nadšenými fanoušky Laurela a Hardyho, a protože byli do jednoho sjetí na ráfek, všimli si, že Jahve má obličej Olivera Hardyho. Všude kolem hory, na níž přebýval (jeho svět byl úplně placatý), vířily vodní spousty. Viděli topící se muže a ženy, viděli, jak nevinná batolata mizivé vlnách. Chtělo se jim zvracet. A pak přišel Ten druhý, postavil se vedle Jahveho, zadíval se na tu spoušť dole a zfetovaným Olympanům připadalo, že tenhle Jahveho protivník vypadá jako Stanley Laurel. Potom Jahve pronesl nesmrtelná slova Olivera Hardyho: „Jen se podívej, tohle všechno je kvůli tobě.“
A to bylo první Zjevení.
Pak se podívali znovu, a tentokrát spatřili Leeho Harveye Oswalda v okně Texaského skladiště učebnic; i on měl obličej jako Stanley Laurel. A protože tento svět stvořil velký bůh jménem Earl Warren, Oswald byl jediný, kdo toho dne střílel, a John Fitzgerald Kennedy se „odebral do věčné slávy“, jak tomu rozkošně říká Armáda spásy.
„Toto je Zmatek,“ mínila Athéna a v sovích očích se jí zablýsklo, protože sama si potrpěla spíše na svět stvořený velkým bohem Markem Lanem.
Poté spatřili chodbu, jíž dva policisté odváděli Oswalda-Laurela. Najednou k němu přiskočil Jack Ruby s obličejem Olivera Hardyho a vystřelil z pistole přímo do toho útlého těla. A pak Ruby pronesl k mrtvole u svých nohou nesmrtelná slova: „Jen se podívej, tohle všechno je kvůli tobě.“
A to bylo druhé Zjevení.
Potom Olympané viděli město, v němž žilo pět set padesát tisíc mužů, žen a dětí, a které zmizelo v jediném okamžiku; místo lidí zbyly jen stíny, všude řádila ohnivá bouře, jež stravovala pasáky, nemluvňata, starou sochu spokojeného Buddhy, myši, psy, starce i milence, a nad tím vším se vznášel hřibovitý mrak. To se dělo ve světě stvořeném tím nejkrutějším bohem ze všech, jehož jméno znělo Realpolitik.
„Toto je Svár,“ mínil Apollon znepokojeně a odložil lyru.
Harry Truman s tváří Olivera Hardyho, poslušný služebník boha jménem Realpolitik, pohlédl na své dílo a shledal, že je dobré. Jenže Albert Einstein, služebník toho nejmlhavějšího a nejtajuplnějšího ze všech bohů, totiž Pravdy, se vedle něj rozplakal typickým pláčem Stanleyho Laurela, jenž musí čelit důsledkům své karmy. Truman chvíli nevěděl, co má dělat, ale brzy si vzpomněl na nesmrtelná slova: „Jen se podívej, tohle všechno je kvůli tobě,“ řekl.
A to bylo třetí Zjevení.
Pak uviděli vlaky, spousty vlaků, které nonstop kličkovaly Evropou, jezdily přesně na čas a stavěly na několika navzájem si velmi podobných stanicích. Na těchto stanicích pak probíhalo označení, roztřídění, zpracování, zplynování, zařazení, zapsání, další označení, zpopelnění a rozptýlení lidského nákladu.
„Toto je Byrokracie,“ usoudil Dionýsos a vztekle rozbil svůj džbán s vínem; rys, jenž seděl vedle něho, přejížděl Zjevení žlučovitým pohledem.
To už však spatřili muže, který to všechno nařídil, totiž Adolfa Hitlera v masce Olivera Hardyho: otočil se k jistému boháči, takto baronu Rothschildovi v masce Stanleyho Laurela, a všichni pochopili, že tento svět stvořil bůh jménem Hegel a že zde probíhá věčný boj protikladů, v němž se anděl Teze střetává s démonem Antiteze. A tehdy Hitler vyslovil nesmrtelná slova: „Jen se podívej, tohle všechno je kvůli tobě.“
A to bylo čtvrté Zjevení.
Dívali se dál a hle, z výšin svého zkouření spatřili založení nové republiky a slyšeli mnohá prohlášení, jež vzdávala čest novým bohům se jmény Řádný Soud a Stejná Práva Pro Všechny. A viděli také, jak si mnozí lidé, kteří zastávali v republice vysoké funkce, založili vlastní náboženství a uctívali bohy jménem Mamon a Moc. A z republiky se stalo Impérium a brzy už nikdo nevzýval Řádný Soud a Stejná Práva Pro Všechny, ba i Mamon a Moc se stali jen prázdnými pojmy, a skutečným bohem všech se stal neschopný Co Budeme Dělat se svým hloupým bratrem To Co Včera a svou ošklivou a zlomyslnou sestrou Dostat Je Dřív Než Oni Dostanou Nás.
„Toto jsou Důsledky,“ pravila Héra a její ňadra se dmula pláčem lítosti nad dětmi tohoto nešťastného národa.
I spatřili mnoho pumových útoků, pouličních nepokojů, ostřelovačů na střechách a zápalných láhví. Viděli zničené hlavní město a vládce národa s tváří Stanleyho Laurela zajatého v troskách jeho paláce. Viděli vůdce povstání, jak se rozhlíží po rozvalinách a ulicích plných mrtvol, a slyšeli ho, jak vzdychá a obrací se na vládce nesmrtelnými slovy: „Jen se podívej, tohle všechno je kvůli tobě.“
A to bylo Páté Zjevení.
To už Olympané začínali přicházet k sobě a vyměňovali si nejisté a rozpačité pohledy. Zeus promluvil jako první.
„Jó, mládeži,“ pronesl, „tohle byl teda buchar.“
„Těžká klepka,“ přisvědčil Hermes slavnostně.
„Světovej rauš,“ dodal Dionýsos a pohladil svého rysa.
„Zťukali jsme se jak datlové,“ shrnula Héra. I podívali se znovu na Zlaté jablko a přečetli si slovo, jež na ně napsala naše paní Eris, totiž to nejmnohoznačnější slovo na světě, Korhhisti. A pochopili, že každý bůh i bohyně, stejně jako každý muž nebo žena, jsou v hloubi svého srdce tou nejkrásnější a nejskvělejší bytostí, tím nejnevinnějším, tím Nejlepším. Tehdy zalitovali, že na mejdan nepozvali naši paní Eris, i poslali pro ni a zeptali se jí: „Proč jsi nám nikdy předtím neřekla, že všechny kategorie jsou falešné a že veškeré Dobro a Zlo jsou jen bludy způsobené omezeným rozhledem?“
I odpověděla jim Eris: „Tak jako jsou lidé pouhými herci na jevišti, které jsme postavili my, tak jsme my sami pouhými herci na jevišti zbudovaném Pěti Sudičkami. Museli jste věřit v Dobro a Zlo a na tomto základě soudit svá vlastní stvoření tam dole. Takovou kletbu na vás Sudičky uvalily! Avšak nyní jste dospěli k Nejvyšší Pochybnosti a osvobodili jste se.“
Od té doby přestala Olympany hra na bohy bavit a lidstvo na ně brzy zapomnělo. Naše paní jim totiž přinesla Světlo a každé takové Světlo hubí stíny – a my všichni, bohové i smrtelníci, jsme nakonec přece jen pohybující se stíny.
