Vlákno názorů k článku Komiks: úplně svobodný a otevřený telefon od John Qweerty - BLEKU co si o sobě myslíš? Jsi dost...
-
BLEKU co si o sobě myslíš? Jsi dost sobecký a omezený a co hůř ještě si na to hraješ, protože ti to někdo řekl, nebo jsi si o tom přečetl. Zkus chodit trochu do společnosti, je docela jedno jaké, a jenom poslouchej. Dozvíš se dost informací a potom v jiné společnosti je můžeš použít. Tím odbouráš fakt, že neznáš nic jiného, než práce na počítači.
Co se týče ženskejch, tak kolik jsi jich poznal, kromě svojí matky a učitelky ve škole. Problém je v tom, že "víš", že žádná není ta pravá. Tak to ani pro jistotu nezkusíš zjistit = ztráta času. Otázka: co je ztráta času z hlediska jeho plynutí?
Mimochodem, na svoji diagnozu dokážeš sbalit dost holek. Já to dělám tak, že řeknu že jsem osmadvacetiletý nesmělý a napolíbný panic z podkrkonoší s velice malým pérem. No a 1 z 20 na to zabere. Takže v tvém případě bych zvolil podobný postup + že jsem napsal jádro OS a jako důkaz bych jí ho dal na schůzce třeba v tištěné podobě. Tzn., udělej si ze své diagnózy svoji silnou stránku a občas se na její účet pobav.
Kdo není v dnešní době psychopat = člověk špatně vyšetřenej. Takže se podívej na svět trochu z nadhledu a uvidiš tady jeden velkej blázinec = jsi zcela normální, o trochu lépe informovanější, člověk. -
BLEK. (neregistrovaný)"BLEKU co si o sobě myslíš?"
Viz moje příspěvky a komixy.
"Jsi dost sobecký a omezený a co hůř ještě si na to hraješ,"
Tak tuhle větu nechápu. Ano, přiznávám se, jsem sobecký a omezený. Ale když takový jsem, proč bych si na to teda měl hrát?
"Mimochodem, na svoji diagnozu dokážeš sbalit dost holek."
Ano, kdybych při diskuzi se ženou začal "dělat" jako, že mě porucha opouští, tak bych ji možná sbalil. Ale já nic takového předstírat nechci.
"Já to dělám tak, že řeknu že jsem osmadvacetiletý nesmělý a napolíbný panic z podkrkonoší s velice malým pérem. No a 1 z 20 na to zabere."
Až na to, že z té role musíš postupně vypadnout, abys ji vůbec mohl vůbec balit. Začneš být trochu smělejší (abys ji vůbec mohl někam pozvat), necháš se od ní líbat (nebo ji i sám políbíš), dokonce i to péro nakonec budeš muset vytáhnout. Žena získá dojem, že ona je ta "pravá", která tvou nesmělost prorazila a bude s tebou chodit. Chápu. Racionálně to úplně chápu.
Rozdíl je v tom, že já žádnou roli "psychopata" nehraju, jsem skutečně takový, takže ani nemám jak se vracet do normálu, aby to balení mohlo postupovat. Taky je to4 proti mému vnitřnímu přesvědčení takhle vodit milovanou ženu za nos. -
Podle čeho poznáš ten normál do kterého se chceš vracet?
Je dost zvláštní měřit velikost tvé poruchy sexuálními zkušenostmi s jinými jedinci téhož druhu.
Možá máš docela jinou diagnózu, než tu zástupnou o které pořád mluvíš.
Definuj mi počátek systému který zkoumáme a definuj mi "úhel pohledu", abychom mohli určit přesné závěry. -
anonymní"Podle čeho poznáš ten normál do kterého se chceš vracet?"
Podle ničeho --- nejsem normální. Chtěl jsem tím říct, že ženskou prostě nesbalíš na to, že budeš pořád dokola opakovat "mám poruchu osobnosti". Možná ji tím zaujmeš, ale nesbalíš.
"Je dost zvláštní měřit velikost tvé poruchy sexuálními zkušenostmi s jinými jedinci téhož druhu."
To je jeden z bodů té poruchy. Je jich i víc, třeba to, že jsem pořád sám.
"Definuj mi počátek systému který zkoumáme a definuj mi 'úhel pohledu', abychom mohli určit přesné závěry."
Faktem je, že jsem nikdy neměl milostný vztah s holkou, a nejpravděpodobnější zdůvodnění toho je, že je to proto, že mám poruchu osobnosti.
